Chtěli jste se jen na pět minut podívat na Instagram, o půl hodiny později ale pořád scrollujete, nic se vám nechce a máte pocit, že váš mozek tak trochu vypověděl službu. Pokud je vám tenhle scénář povědomý, nemusí jít jen o dojem. Stačí totiž překvapivě krátká doba sledování krátkých videí, aby se měřitelně zhoršily některé naše kognitivní schopnosti. A na vině nejsou jenom samotná videa. Problém může podle nových studií být i v pohybu, který během těch desítek minut uděláte klidně stokrát – v samotném scrollování.

Stačí pouhých deset až třicet minut neustálého posouvání krátkých videí na obrazovce smartphonu a schopnost lidského mozku kriticky uvažovat i pamatovat si plánované úkoly měřitelně klesá. Není to přitom jen samotná délka ani obsah videí, co může k mentálnímu vyčerpání přispívat. Roli podle výzkumů hraje i samotný akt scrollování. Podle experimentálních studií citovaných vědeckou novinářkou Joss Fong v rozhovoru pro BBC se totiž kognitivní deficit projevuje výhradně ve chvíli, kdy uživatel s aplikací aktivně interaguje a přejížděním prstu kvapně rozhoduje o přeskočení obsahu.

Problém tak nespočívá jen v tom, na co se díváme, ale také v tom, co při tom po svém mozku neustále požadujeme. Tento neustálý cyklus rychlého rozhodování přepíná mozek do méně reflexivního a naopak mnohem kompulzivnějšího módu. Jak popsala Fong, výzkumníci porovnávali dvě skupiny účastníků: zatímco první aktivně scrollovala aplikací typu TikTok, druhá sledovala přesně tatáž videa spojená do souvislé montáže bez možnosti ovládat posun. U druhé skupiny vědci zhoršení kognitivních schopností nenaměřili vůbec žádné.

Rozdíl mezi oběma skupinami pomáhá vysvětlit, co se při scrollování v hlavě odehrává. Podle studie v odborném časopise Brain Sciences vede záplava neucelených vizuálních a zvukových podnětů k masivnímu nárůstu vnější kognitivní zátěže. Mozek totiž musí při každém posunu prstu zpracovávat zcela nový kontext, což brání ukládání informací do dlouhodobé paměti a vyvolává mentální únavu.

Brain rot přitom neznamená, že by nám sociální sítě mozek nenávratně ničily – odborníci se shodují, že nekonečné scrollování nevede k trvalému organickému poškození mozkové tkáně. Jak vysvětlila Joss Fong, jakmile se rušivý element telefonu na několik dní odstraní, naše pozornost se vrací k normálu. Dlouhodobá nadměrná konzumace sítí ale může souviset s řetězcem dalšího psychického vyčerpání.

A právě u dlouhodobého používání už nejde jen o momentální únavu nebo horší soustředění. Studie publikovaná v magazínu Psychological Reports ukázala, že brain rot nemusí vést k depresi napřímo, ale skrze takzvanou spirálu ztrát. Jde o mechanismus, při němž počáteční vyčerpání ubírá člověku kapacitu zvládat další zátěž, což může vést k dalšímu stresu a vyčerpání, které se pak vzájemně zesilují.

Zakázat, omezit, nebo změnit samotné sítě?

Otázka, co s podobnými dopady sociálních sítí dělat, už proto dávno nezůstává jen mezi výzkumníky. Na rostoucí tlak veřejnosti reagují také největší technologičtí hráči novými opatřeními, která po nich chtějí úřady. Meta se minulý týden například dohodla se skupinou 52 amerických státních zástupců na zavedení nových ochranných opatření pro mladistvé na Instagramu a Facebooku.

Dohoda je součástí vyrovnání sporů týkajících se negativního vlivu sociálních sítí na duševní zdraví dětí a dospívajících, v jejichž rámci má Meta zaplatit až 18 miliard dolarů, tedy asi 372 miliard korun. Součástí opatření jsou také plošné časové restrikce pro mladé Američany a omezení některých funkcí v nočních hodinách.

Zda ale budou podobné korporátní limity v praxi skutečně efektivní, vyvolává u odborníků pochybnosti. Změny chránící spánek dospívajících jsou sice podle výzkumníků pozitivním krokem, ale samotné omezení času nestačí. „Nejsem si jistý plošným časovým omezením na 2 hodiny denně. Účinnější by podle mne bylo více chránit mladé před špatným nebo nebezpečným obsahem, více měnit algoritmy doručující obsah,“ říká psycholog David Šmahel z Interdisciplinárního výzkumu internetu a společnosti (IRTIS). „Jednoduché časové omezení může způsobit pouze přesun na jiné platformy, například TikTok nebo i jiné platformy, které mohou mít negativnější dopady.“

Jinými slovy: samotný počet hodin strávený na sociálních sítích ještě neříká, jestli má člověk skutečně problém. „Z hlediska návykovosti ten čas sám o sobě až tolik nerozhoduje, nebo ne tolik, kolik si možná lidé myslí. Profil problematických uživatelů se příliš nezměnil, rizikové jsou stále tytéž faktory, například ADHD, emoční obtíže, snížená schopnost regulovat emoce, snížená schopnost oddálit okamžité uspokojení či pocity osamění,“ vysvětluje psycholog Lukas Blinka z Institutu pro psychologický výzkum.

Pokud tedy problém není možné jednoduše přepočítat na minuty strávené před displejem, stejně obtížné je vyřešit ho zákazem. „Zákaz sám problém nevyřeší, pokud mu nepředchází nabídka alternativy,“ vysvětluje Blinka s poukazem na nutnost změny fungování rodin či atraktivnějšího školního prostředí. „Prostý zákaz sociálních sítí zcela jistě povede jen k jejich nahrazení jinými online aktivitami, například přechodem z Instagramu na Discord nebo Roblox, což samo o sobě může přinést jiné typy rizik.“

To potvrzuje i odborné stanovisko Masarykovy univerzity a Univerzity Palackého, podle nějž plošný zákaz vede pouze k falešnému pocitu bezpečí, jelikož ho dospívající snadno obejdou prostřednictvím VPN nebo falešných profilů. Navíc ani neplatí, že by stejné množství času na sítích mělo na každého člověka stejný dopad. Skutečné dopady konzumace sítí se totiž případ od případu liší, což doložil výzkumný projekt IRTIS, kde působí i Šmahel. Podle získaných dat se ukázalo, že zvýšené používání smartphonů bylo spojeno s růstem stresu jen u přibližně dvaceti procent zkoumaných dospívajících.

Vztah mezi psychickými obtížemi a používáním sociálních sítí navíc funguje oběma směry. Nadužívání technologií je často spíše obranným mechanismem než primárním zdrojem problémů. „Nadměrné používání sociálních sítí není jen příčinou duševních obtíží, ale ještě častěji jejich následkem. Na sociální sítě se utíká uklidnit se, zabavit se, zapomenout na těžkosti,“ říká Blinka.

Pokud tedy nestačí hlídat čas strávený na sítích a plošné zákazy mohou problém pouze přesunout jinam, pozornost se obrací k samotnému způsobu, jakým jsou sociální sítě vytvořené. Místo plošných zákazů a uživatelských limitů by tak mohla být efektivnější spíš strukturální změna samotných aplikací, jejichž architektura je dnes od základu postavená na udržení pozornosti za každou cenu.

Podle Blinky by měl být prioritou právě tlak na jejich provozovatele a omezení prvků, jako jsou nekonečný feed, doporučovací algoritmy nebo notifikace. Samotná změna designu ale podle něj nestačí a doprovázet ji musí právě nabídka smysluplných alternativ ve školách i rodinách nebo širší péče o duševní zdraví dětí.