Známá lidová moudrost praví, že počet zakladatelů firmy by měl být lichý a že tři už jsou moc. Pět kamarádů z jižních Čech se ovšem rozhodlo toto rčení ignorovat. „Víte, nejhorší je neustále poslouchat, že se jednou určitě rozhádáme. Zatím nám všechno klape,“ usmívá se Aleš Boubelík, který se spolužáky ze střední školy rozjel vlastní pivovar v Kaplici, kousek od hranic s Rakouskem. Příběh Habakuku se přitom původně vůbec nemusel točit kolem piva, ale kolem úplně jiného nápoje.

Boubelík vystudoval společně s Vlastimilem Nohejlem, Václavem Šrajerem a Josefem Hladíkem obor technologie potravin. Už na škole přitom přičichli k výrobě piva. „V prváku jsme jezdili na chalupy a vařili ho v hrncích. A postupně nám došlo, že se mu budeme chtít věnovat i v budoucnu,“ vzpomínají. Po maturitě se sice jejich cesty na chvíli rozešly – zamířili třeba do regionálních pivovarů –, jižní Čechy však neopustili. A kolem roku 2020, zhruba pět let po maturitě, se myšlenka na tento projekt začala znovu vracet, zprvu v podobě létajícího pivovaru bez vlastního zázemí.

Možná vám teď vrtá hlavou, proč se v úvodu textu mluví o pěti kamarádech, zatímco dosud byli jmenovitě uvedeni jen čtyři muži. Pátý z nich, Pavel Rousek, se totiž do příběhu dostává až teď. Původní čtveřice měla teoretické znalosti a praxi z různých pivovarů, chyběl jí ale větší kapitál a vlastní prostory. A Rousek se nabídl, že pomůže – jako jediný se zkušenostmi z podnikání v technologické firmě měl potřebné prostředky i chuť pustit se do vaření piva.

„Jsem sládkem na Jihočeské univerzitě a děláme tam mimo jiné rekvalifikační kurzy. V rámci jednoho z nich tam přišel chlapík ve středním věku, který měl ambici vybudovat vlastní minipivovar. Tak jsme se poznali a skamarádili,“ líčí Nohejl. A i když celá parta bydlí v Českých Budějovicích, nakonec se loni se svým projektem usadila právě v Kaplici, kde měl Rousek pro vznik minipivovaru k dispozici vhodné prostory.

Čtyři spolužáci přitom před tím, než se poznali s Rouskem, od plánů na vlastní pivovar pomalu ustupovali kvůli vysokým vstupním investicím. Shodli se proto, že nejprve vsadí na výrobu jablečného cideru a pak se uvidí. „Pavel věděl, že máme know-how na pivovar, a tak nám nabídl, že když mu ho pomůžeme postavit, nechá nás hrát si tam s naším ciderem. Proto dnes děláme obojí,“ říká Šrajer.

Foto: Vojta Jančík

+9

Rozjet vlastní pivovarský provoz v době, kdy se globální ekonomika vzpamatovávala z covidu a čelila geopolitické krizi na Ukrajině, nebylo snadné. Ceny materiálů, zejména nerezové oceli a elektronických komponentů, vystřelily prudce vzhůru. Pomohla až příležitost z hlavního města – jeden pražský minipivovar se zrovna poohlížel po technologickém upgradu a zbavoval se svého stávajícího vybavení.

I tak si ale někdejší spolužáci museli sáhnout hluboko do kapsy. „Každý dal, co měl. Někdo dal všechno, co měl. A někdo ještě víc, než měl, a musel si půjčit od rodiny,“ vypočítává Boubelík. Podíly ve firmě si rozdělili podle výše finančního vkladu – nikdo sice nedrží majoritu, největší podíl nicméně připadá Pavlu Rouskovi, který do rozjezdu firmy poskytl nejvíce prostředků. Prvotní investice byla v nižších jednotkách milionů korun.

Pro město Kaplice znamená přítomnost Habakuku návrat ke kořenům. Historicky zde sice fungovaly ještě dva další pivovary, jejich budovy dnes už ovšem slouží jiným účelům. Pro začínající projekt by navíc byly zbytečně rozlehlé a ekonomicky nedávaly smysl. Ani jeden ze zakladatelů zatím nemá Habakuk jako hlavní zdroj obživy. Chod pivovaru proto kombinují se svými stávajícími profesemi, přičemž většina z nich pracuje jako sládci.

„Pořád tady rotujeme, všichni dělají všechno. Zatím je to rozdělené podle toho, kdo má kdy čas a co se zrovna musí udělat. A někdy v budoucnu si asi střihneme, kdo si to tu vezme na full time,“ popisuje Nohejl. Když se však sejde hlavní sezona od dubna do září, jde veškeré osobní volno a víkendy stranou. Naplnění jednoho tisícilitrového tanku zabere kolem 13 hodin, u větších tanků je to dvojnásobek. K tomu je potřeba připočíst kontrolu kvašení, měření teplot a extraktu dvakrát týdně i víkendové výjezdy na festivaly.

Složitá je občas i komunikace v pěti lidech. Když každý pendluje mezi několika pracemi a rodinou, občas se stane, že dva řeší totéž. Nebo naopak věc, o které si všichni myslí, že je hotová, neudělal nikdo. „Co se nezměnilo, je náš vztah k pivu, ten je stále pozitivní. Ve výsledku to ale dospělo k tomu, že třeba já osobně už skoro nechodím do hospody – jednoduše proto, že pivo vidím od rána do večera,“ směje se Šrajer.

Habakuk dnes sází na kombinaci tradičních ležáků a moderních svrchně kvašených speciálů. Vizuály etiket, které mají na starosti místní umělci, přímo odkazují na původ daných pivních stylů. Desítku zdobí tradiční jihočeské baroko, jedenáctku pak samotné kaplické náměstí. A například žitná APA nese motiv San Franciska, tedy kolébky amerických pale ale.

Vedle stálé řady pivovar rád experimentuje, momentálně chystá třeba speciál NEIPA s přidanou laktózou. Název Mimikry i složení přitom nesou osobní příběh. „Je to zkratka slov Miminka, Mikuláš a Kryštof, což jsou jména našich nových přírůstků. Chtěl jsem do piva dostat něco vyloženě miminkovského, a tak z toho vyšla laktóza. Ta se mimochodem do tohoto stylu skvěle hodí,“ vysvětluje Boubelík.

Stranou nezůstává ani původní záměr – cider. Ten zakladatelé pivovaru vyrábí čistě sezonně na přelomu podzimu a zimy. Jablka namoštují, zakvasí a nechají v tancích žít vlastním životem až do léta. Na rozdíl od piva tak cider vyžaduje minimum průběžné asistence. V Habakuku vzniká suchá i polosuchá varianta.

Z pohledu čísel má za sebou pivovar teprve rozjezdový rok. První oficiální várka v kaplickém provozu se uvařila loni v dubnu, symbolicky na Čarodějnice. Obrat se zatím pohybuje v řádu stovek tisíc korun, veškeré vydělané peníze společníci reinvestují zpět do rozvoje firmy. „Nikdo z nás si nevyplácí honoráře. Díky tomu jsme mohli nedávno dokoupit dva velké dvoutisícové tanky, které doplnily stávající pětici tisícilitrových. Letos tak zvládneme uvařit 500 až 650 hektolitrů,“ plánuje Nohejl.

Distribuční strategie pivovaru je striktně lokální. Zakladatelé odmítají spolupráci s velkými obchodními řetězci, protože ji kvůli tlaku na minimální marže považují za likvidační. „Jsou to vyděrači,“ krčí Boubelík rameny. Své nápoje plní do sudů, petek a plechovek. Klíčová je pro ně i spolupráce s provozovnami v Kaplici, Budějovicích nebo třeba u hradu Pořešín, kde se jejich pivo čepuje.

Vlastní restauraci nebo reprezentativní výčep ovšem zakladatelé v nejbližší době neplánují. Nikdo z nich nemá zkušenosti s gastroprovozem ani nežije přímo v Kaplici, a bez místní přítomnosti je operativní řízení baru složité. „Zatím jsme spokojení tady v tomto menším industriálním provozu, který jsme si upravili pro naše potřeby. A v příštích letech nám stačí stabilizovat výrobu, rozšířit se do dalších hospod a konečně si taky něco vyplatit,“ uzavírají.