Elenu Adjei znají stovky tisíc lidí především jako Elu Yababy. Má za sebou reality show, modeling, studium v Asii, vlastní hudbu i roky každodenních vlogů z Tchaj-wanu a Japonska. Teď si sbalila život v Praze a s přítelem se odstěhovala do Londýna, kde začíná magisterské studium psychologie. Britské školy ale po brexitu neposkytují studentům z Evropské unie půjčky na školné, a Ela si tak studium platí sama.

V rozhovoru s Evelínou Beníškovou proto poprvé mluví také o části svého života, kterou na sociálních sítích záměrně nesdílí: o investování, kterému se věnuje od osmnácti let, o nemovitostech, jež bude během pobytu v Londýně pronajímat, i o tom, jak se život v britské metropoli liší od toho v Česku. Řeč přijde také na deset let tvorby na sociálních sítích, kreativní vyhoření, česko-ghanské kořeny nebo na to, proč se k psychologii dostává až teď.

Celý díl podcastu Režim nerušit si můžete pustit na YouTube, Spotify i dalších platformách. Co Ela říká o povrchnosti sociálních sítí? A je pro ni Londýn místem, kde chce zůstat dlouhodobě? Čtěte dál.

Od osmnácti investuju, i do nemovitostí

Ela Yababy: Šetřila jsem si asi tři roky. Věděla jsem, že na něco šetřím, ale ne přesně na co. Chtěla jsem mít určitou částku, která mi dá možnost rozhodnout se, co budu dál dělat se svým životem. A i když se to možná nezdá, jsem byznysmenka. Investuju od osmnácti, včetně nemovitostí, a pohybuju se na nemovitostním trhu. Kromě sociálních sítí mi tedy vydělávají i další věci, o kterých na internetu příliš nemluvím.

Teď to hezky vyšlo. Vydělávám přes internet a nemovitosti mi zůstanou v Česku, takže je můžu pronajímat. Sedla jsem si, prošla všechny rezervy a investice a zjistila, co kde mám. Vyšlo mi, že i kdybych rok nepracovala, můžu v Londýně žít a platit nájem.

Co si budeme povídat, školy v Anglii jsou o penězích. Obzvlášť pro nás z Evropské unie, protože už nedostáváme půjčky a člověk si musí studium zaplatit celé sám. Výzvou pro mě bude zvyknout si na to, že se budu muset výrazně uskromnit. Nemyslím si, že rozhazuju peníze, nekupuju si kabelky od Balenciagy a myslím, že mám dobrou finanční gramotnost. Rozdíl v životní úrovni oproti Česku mi ale přijde výrazný.

Deset let na sítích a chvíle, kdy mě to přestalo bavit

Ela Yababy: Nikdy jsem nechtěla být influencerka, nebyl to můj cíl. Odmalička se mi ale dějí zvláštní věci a vždycky jsem je vyprávěla spolužákům ve třídě. Jednou mě začal můj tehdejší partner natáčet a dávat videa na YouTube. Zpočátku jen pro zábavu, pak se to ale chytlo a za rok jsme měli padesát tisíc odběratelů, což bylo v roce 2016 šílené číslo.

Pak jsem začala dělat videa o líčení pro lidi s tmavší pletí, protože jich tehdy na českých sociálních sítích příliš nebylo. Na jednu stranu bylo hezké slyšet od lidí, že jsou rádi, že tu někdo takový je. Na druhou jsem dostávala hodně rasistických komentářů, na které jsem si musela zvyknout. Zůstat na sociálních sítích i přesto, že to nebylo vždy jednoduché, ale bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem mohla udělat.

Když natáčíte na sociální sítě od šestnácti, celý život se začne točit kolem tvorby. Každá dovolená byla o tom, co všechno musíme natočit, z jakého úhlu a co zachytit. Minulý rok jsem tak kreativně vyhořela. Došlo mi, že spousta věcí na sítích je dost povrchních a že už mě nebaví tuhle hru hrát. Říkala jsem si, že musím začít skutečně žít tak, jak jsem vždycky chtěla.

Mezi dvěma světy: Králický Sněžník a Ghana

Ela Yababy: Narodila jsem se v Praze, ale do dvanácti let jsem vyrůstala na Králickém Sněžníku. Oficiálně je to město, já bych ale řekla vesnice, protože tam žijí asi čtyři tisíce lidí. Spousta z nich nikdy nevycestovala ani mimo něj. Celé dětství jsem zažívala šikanu kvůli tomu, že mám tmavou pleť. V Praze už na to byly děti zvyklejší, ale tam řada lidí nikdy člověka, jako jsem já, neviděla. Mamka je navíc bílá. Pořád jsem si říkala, proč jsem tak jiná.

Tatínek je z Ghany a já tam byla jen jednou v životě, v osmnácti letech na dva týdny. Strašně jsem se těšila, že konečně budu mezi svými. A první věta, kterou mi řekl první člen rodiny, jehož jsem poznala, byla: Jsi strašně bílá. Tehdy jsem si uvědomila, že jsem opravdu mezi dvěma světy. Chvíli jsem se s tím musela srovnávat, ale myslím, že to člověku zároveň dává velkou svobodu. Můžu zapadat všude a domov dnes vnímám spíš celosvětově.

Média se potom chytila toho, že jsem princezna, a začala ze mě dělat africkou princeznu. Ghana je složená z velkého množství kmenů, není to tak, že by se tam mluvilo jedním jazykem. Náš dědeček byl ve vesnici u Kumasi něco jako šaman nebo léčitel a říkalo se, že byl posledním králem daného kmene. Dnes už se to tam vůbec nedodržuje, je to jen tradice. Když jsem ale přijela, strýc a další členové rodiny mi říkali: Víš o tom, že máš modrou krev?

Cítím, že jednou přijde chvíle, kdy se seberu a pojedu do Afriky víc poznávat své kořeny. Hodně životní filozofie jsem načerpala v Asii, řadu učitelů jsem poznala tam i v Evropě, ale s Afrikou takový vztah zatím nemám. Vím ale, že na to budu muset být připravená, protože to bude výrazně jiný život, než na jaký jsem zvyklá.

Proč psychologie a proč až teď

Ela Yababy: Psychologii jsem chtěla dělat vždycky, už od sedmi let. Od dětství mám lucidní sny, spala jsem třeba čtrnáct hodin a měla jsem pak trochu problém s realitou. Hodně jsem to jako malá řešila s psycholožkou, zároveň jsem procházela šikanou a neměli jsme dobré rodinné vztahy. Hodně jsem k ní vzhlížela. Připadalo mi skvělé, že je tu člověk, který se mnou mluví jako s rovnocennou, přestože jsem dítě, a vysvětluje mi věci. Řekla jsem si, že přesně tohle bych jednou chtěla dělat pro ostatní.

Kvůli tomu jsem šla na humanitní gymnázium a byla jsem připravená pokračovat na psychologii. Pak mi ale výrazně vyrostly sociální sítě, zjistila jsem, že jsem dobrá v marketingu a že si tím dokážu vydělávat. Když jsem se rozhodovala, kam půjdu na vysokou školu, přišla navíc komplikovaná životní situace – nakonec jsem zaspala přijímací zkoušky. Hodně jsem se na ně učila, ale vůbec jsem tam nedorazila. Věřím ale, že některé věci přicházejí ve chvíli, kdy mají. Kdybych na psychologii nastoupila v osmnácti nebo devatenácti, co jsem tehdy věděla o světě? Nic.

Teď nastupuju na Roehampton na konverzní studium psychologie. Předtím jsem vystudovala řízení značky a marketing a v Londýně je možné změnit obor, aniž by člověk znovu absolvoval tříleté bakalářské studium. Za jeden rok se tak musím naučit to, co se ostatní běžně učí tři roky. Neznamená to, že studium dokončím a budu hned psycholožka, k tomu je potom potřeba absolvovat například psychoterapeutický výcvik. Je to ale dobrý začátek pro lidi, kteří chtějí změnit obor.