Název jejich ateliéru si lidé vykládali po svém. Z Chebu se architekti z A69 dostali k celým čtvrtím v Praze
Tři spolužáci, tři různé názory a přes třicet let společného podnikání. Dnes navrhují celé čtvrti, ale pořád se hádají o každý detail.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
V Chebu v polovině devadesátých let neustále zvoní telefon v čerstvě založeném ateliéru A69. Jenže místo zájmu o architekturu se z druhého konce často ozývá němčina a nabídky, které se stavebnictvím nemají nic společného. V pohraničním městě tehdy plném kasin, nevěstinců a pouliční prostituce si lidé název studia zkrátka vyložili po svém. Boris Redčenkov, Jaroslav Wertig a Prokop Tomášek přitom zvolili číslo 69 podle roku svého narození. „Neodkazuje na jistou neplodnou polohu, ale naopak na zrození,“ říkají.
Teď, o více než tři dekády později, si trojice buduje nové sídlo v Praze, jen kousek od Vltavy, Branického náměstí a barokního Dominikánského dvora. Hned vedle současného ateliéru, který už jim kapacitně nestačí. Stavební povolení sháněli sedm let a kolik bude novostavba stát, zatím netuší. „Možná tím budeme sami překvapení,“ usmívá se Redčenkov.
S kolegy je koneckonců zvyklý, že se věci mění za pochodu. Za existenci jejich studia se proměnilo téměř všechno – od toho, kdo si architekty najímá a co od nich čeká, až po pravidla, podle nichž se staví. Zatímco v divokých devadesátkách působili hlavně na západě Čech, dnes se podílejí na proměně celých pražských čtvrtí, jako jsou Smíchov City a Florenc 21, a navrhují také dopravní terminál na Smíchově. Vedle toho se věnují i menším stavbám, u nichž mohou rozhodovat o mnohem větším množství detailů.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsRedčenkov a Wertig vyrůstali ve Františkových Lázních a s Tomáškem se seznámili na Fakultě architektury ČVUT, kde sdíleli pokoj i vášeň pro hudbu. Zatímco většina jejich vrstevníků po revoluci vyrážela na stáže do zahraničí nebo hledala uplatnění v Praze, oni si jako první působiště zvolili západní okraj republiky. „Byla to éra postmoderny, návratu ke kořenům a snahy se vyrovnat se sudetským traumatem. Usoudili jsme proto, že pohraničí potřebuje naši pomoc,“ vzpomíná Redčenkov.
Romantická představa o obnově zanedbaného kraje měla i praktickou stránku. V Praze by se mladí architekti museli prosazovat na stále konkurenčnějším trhu, na západě Čech ale měli podle svých slov v podstatě jediného konkurenta. K realizacím se tak dostali už krátce po škole, což pro ně bylo zásadní. Místní však s architekturou neměli mnoho zkušeností – za vzor jim sloužily hlavně katalogové domky z Bavorska, obložené kvalitnějšími materiály a ozdobené muškáty.
Architekti z A69 se tak učili hledat kompromis mezi vlastními představami a přáním prvních zákazníků. Šlo především o takzvané FFF – friends, family, fools, tedy přátele, rodinu a „blázny“ –, kteří byli ochotní dát mladému studiu šanci. „Jednou z prvních klientek byla naše sousedka. Tady Borise si pamatovala ještě z kočárku a při konzultacích mu pořád říkala Borísku,“ směje se Tomášek.
Právě v Chebu vznikly první větší realizace ateliéru: obchodní dům Elektra z roku 1998, lázeňské sanatorium, pěší zóna nebo revitalizace okolí řeky Ohře. Studio ovšem naráželo na nedostatek lidí – sehnat kvalifikované pracovníky v pohraničí bylo takřka nemožné a jedinou posilou se stala architektka, která se sem provdala. Na přelomu tisíciletí ale dostalo pozvánku do pražské soutěže developerské divize Metrostavu na Villa Park Strahov, jeden z prvních moderních kondominiových projektů v Česku.
V soutěži stáli prakticky neznámí architekti proti zavedeným jménům. „Návrhy se ale hodnotily anonymně, takže porota usoudila, že ten náš pochází od Josefa Pleskota. A když pak otevřeli obálky, zjistili, že ho navrhli nějací cápkové odněkud z Chebu, kterým ještě nebylo ani třicet. Takže k nám raději poslali inspekci, aby si ověřili, jestli vůbec existujeme,“ vypráví Wertig s úsměvem. Nakonec zakázku získali, čímž si otevřeli cestu k dalším pražským počinům.
Zásadní zlom přišel s vítězstvím v mezinárodní soutěži na Central Park Praha u žižkovského Vrchu svatého Kříže, známého také jako Parukářka. Projekt za zhruba tři miliardy korun počítal s více než 900 byty. Současně však vyvolal kritiku médií i veřejnosti kvůli konceptu uzavřeného luxusního areálu. „Ozývaly se třeba hlasy, že ničíme panorama Prahy v hodnotě trilionů dolarů,“ krčí Tomášek rameny. Investor prý k tomu opakovaně přicházel s řešeními, s nimiž architekti nesouhlasili, a postupně hledal úspory i za cenu škrtů v původním návrhu.
Projekt navíc zasáhla ekonomická krize, a architekti z něj ještě před dokončením byli odejiti. „Nás to úplně rozervalo. Připadal jsem si, jako bych procházel rozvodem. Přibral jsem asi patnáct kilo, poněvadž jsem pořád seděl na poradách, cpal se sušenkami a byl nervózní. Architekturu jsem přestal vnímat jako součást sebe sama. Najednou to byla jen práce,“ přiznává Wertig. Zakázek v metropoli ovšem přibývalo, a tak se trojice navzdory vyčerpání v roce 2006 přestěhovala natrvalo do domu v Braníku, který si rozdělila na třetiny. Jejich rodiny léta zůstávaly na západě Čech, takže celých sedm let fungovali jako víkendoví otcové.
Vedle rozsáhlých městských celků navrhovali v Praze i rodinné domy. Ty jim pomáhaly překlenout období po finanční krizi, kdy se řada velkých projektů zastavila nebo zpomalila. Jedním z nejvýznamnějších úkolů se nicméně stal Smíchov City, který vzniká na místě jednoho z největších pražských brownfieldů. Za projektem stojí developerská společnost Sekyra Group miliardáře Luďka Sekyry.
„Přesvědčili jsme ji, aby se vrátila k tradiční městské struktuře. A protože jsme nechtěli jednotvárnou čtvrť, prosadili jsme, aby jednotlivé bloky navrhovali různí architekti. Developer se s tím dost natrápil, jelikož musel jednat s každou kanceláří zvlášť,“ popisuje Redčenkov. S kolegy z A69 zastřešují celkový plán čtvrti, hlídají podobu veřejných prostranství a sami navrhli administrativní průčelí i bytové domy v bloku SM8. Stejný princip uplatňují také na Florenci 21, kde studio kromě master planu rovněž navrhlo jeden z bloků.
Na Smíchov City navázal dopravní terminál, jehož jednotlivé části musí fungovat jako jeden celek. Redčenkov, Wertig a Tomášek koordinují návrhy železničního i autobusového nádraží, lávky přes kolejiště, tramvajové zastávky a parkovacího domu. Projekt zároveň ukazuje, jak komplikované a časově náročné jsou v Česku procesy a jak rozdílným tempem mohou jednotlivé části záměru postupovat. „Je to takový český nekonečný příběh. Všechno trvá hrozně dlouho,“ připomíná Wertig.
Je důležité, aby člověk občas slyšel, že jeho názor je srágora.
A69 se mezitím prosadilo i za hranicemi. Kromě projektů v Bratislavě, Bělehradě a Poznani získalo zakázku na rekonstrukci rezidence české mise v New Yorku, kde bydlí diplomaté působící při OSN. Přípravy a realizace zabraly asi deset let a architekti kvůli kontrolním dnům opakovaně létali na Manhattan. Překvapil je přitom rozpočet: stavbu se podařilo uskutečnit za přibližně 70 tisíc korun za metr čtvereční, zatímco okolní novostavby tam stojí až trojnásobek.
Studio teď mění i způsob, jakým své návrhy převádí do praxe. Zhruba půl roku má vlastní stavařskou divizi, díky níž chce propojit celý proces od první studie až po hotovou povolovací a realizační dokumentaci stavby v rámci jednoho týmu. Impulzem byly mnohé zkušenosti s externími firmami, kdy spolupráce nefungovala podle představ architektů. Došli proto k závěru, že chtějí-li uhlídat výslednou kvalitu budovy, musejí mít větší kontrolu také nad jejím projektováním.
Základem fungování A69 zůstává úzká spolupráce všech tří zakladatelů. Každý se zapojuje do návrhů a ostatní mu do nich průběžně mluví. Sami připouštějí, že shoda málokdy přijde hned a že každý projekt provází dlouhé debaty. Z obchodního hlediska je to časově náročnější, výsledný návrh je ale podle nich promyšlenější a snáze obhajitelný. „Je důležité, aby člověk občas slyšel, že jeho názor je srágora,“ míní Wertig.
Přes všechny neshody mají jeden společný pracovní návyk: návrhy si kreslí ručně. Všichni tři dávají při navrhování přednost papíru a tužce před počítačem. Digitální nástroje sice považují za užitečné, zároveň však upozorňují, že mohou ovlivnit samotné uvažování o architektuře. „Programy nabízejí knihovny přednastavených prvků, které práci usnadňují, ale současně mohou způsobit, že všechny stavby začnou vypadat podobně. Architekti pak někdy přebírají estetiku hotových řešení místo toho, aby pro každý projekt hledali řešení vlastní,“ vysvětluje Tomášek.
A říká, že digitální prostředí ovlivňuje nastupující generaci architektů. Mladí lidé prý stále častěji přemýšlejí v mezích toho, co jim software nabízí. Nástroje, které slibují téměř neomezené možnosti, tak mohou paradoxně potlačovat hledání vlastních cest. I proto zůstává u tužky a papíru. Skica totiž nemusí být hotovou a dokonalou – stačí, když zachytí podstatu nápadu. „Je to můj způsob, jak rychle dostat myšlenku z hlavy ven, aniž bych musel předem řešit její technické zpracování. Umělá inteligence je možná rychlejší, ale nakonec si to udělá po svém, ne podle vás,“ dodává Tomášek.
Děti architektů z A69 si vybraly jiné obory než jejich otcové. Ostatně i na jejich rozhodnutí je vidět, proč může být architektura pro mladší generaci méně lákavá. Příprava jedné stavby zabere klidně deset let, zatímco třeba film či animovaná tvorba nabízejí mnohem rychlejší cestu od nápadu k hotovému dílu. „Tati, jak dlouho už děláš ten Smíchov City?“ zeptali se jednou Redčenkovi synové, kteří vytvářejí virtuální prostředí pro filmový a herní průmysl. Když jim vysvětlil, že několik let, odpověděli, že oni mají něco podobného hotového za víkend. „Ano, postavili toho mnohem víc než já. A nepotřebovali k tomu jediné stavební povolení,“ uzavírá architekt se smíchem.




















































