Do úzké uličky v Tchaj-peji vjíždějí vojáci v ochranných oblecích a kropí ji dezinfekcí. Sousedi vykukují z oken a nechápavě přihlížejí. Opatření je ale nutné – zatímco svět svírají koronavirové uzávěry, Tchaj-wan si žije ve vlastní, téměř izolované bublině. „V ten den byl u nás na návštěvě předseda Senátu Miloš Vystrčil s delegací, aby si vychutnali čepovanou Plzeň a Kofolu. Myslím, že v té době jsme byli jedinou otevřenou českou hospodou na celém světě,“ směje majitel podniku.

Na krásnou Formosu – jak ostrovu přezdívali portugalští námořníci – přivedla Karla Píchu jeho tehdejší tchajwanská přítelkyně. S ní se poznal při studiích vizuální komunikace v britském Birminghamu, kde si navíc přivydělával prací ve skotské restauraci specializované na čerstvé ryby a ústřice. „Až tam jsem poprvé v životě servíroval a strašně mě to začalo bavit. Díky tomu, že jsem tam mohl být pro druhé, jsem si připadal jak Ježíš,“ vzpomíná.

S přítelkyní plánovali, že v její vlasti pobudou půl roku a pak se zase vrátí do Evropy. Vztah mezitím skončil, přesto Pícha ve východní Asii zapustil kořeny. „Přitom jsem sem původně přijel jen s jedním báglem,“ usmívá se. Na Tchaj-wanu žije už 13 let. Začínal v reklamce, jenže korporátní prostředí ho brzy přestalo bavit, a tak rozjel vlastní kreativní studio. Mezi jeho klienty patří nebo patřily i velké místní značky jako Asus, ViewSonic či BenQ.

Marže studia Be Lucky sice nejsou podle Píchy nijak závratné, nicméně právě díky tomuto byznysu si může dovolit provozovat jedinou českou restauraci na ostrově. „Sama o sobě neprodělává, ale samostatně by mě neuživila. Beru ji jako vedlejšák, kterého jsem se v určitých momentech chtěl zbavit – bývá s tím dost trápení,“ připouští. „Když někdo onemocní, musím na plac já.“

Když Pícha podnik s názvem Divadlo 捷克公寓 v roce 2018 otevíral, sestavil si jídelníček svépomocí. „Koupil jsem si kuchařku a začal experimentovat. Ukázalo se totiž, že kvůli zdejší tropické vlhkosti a podnebí tradiční postupy nefungují a jídlo chutná úplně odlišně než v Česku. Takže jsem musel jednotlivé recepty postupně upravovat,“ popisuje. Výsledkem je podrobný manuál, který určuje přesné množství soli, četnost míchání nebo techniku přípravy knedlíků. Dle něj pak vaří brigádníci z řad studentů.

Většinu ingrediencí prý na Tchaj-wanu sehnat lze, výjimkou je čerstvý celer nebo kořenová petržel. „Úplně nedostupný a místním prakticky neznámý je i třeba tvaroh. Sladké ovocné knedlíky ale na lístku stejně nemáme, lidé tu nechápou sladké jako hlavní chod,“ líčí restauratér. Nedorozumění občas nastává u klasické přílohy – Tchajwanci si pod pojmem knedlík vybavují především plněné taštičky, takže houskové i karlovarské varianty často berou jako pečivo a jedí je rukama.

Klientelu podniku, který se za svou historii třikrát stěhoval, tvoří z 90 procent mladí Tchajwanci. Těm chutná hlavně guláš, bramboráky a tatarák. „Starší generace nad 60 let naopak západní restaurace vůbec nevyhledává. Odrazuje je totiž hovězí maso v nabídce nebo příbory místo hůlek,“ vysvětluje Pícha. Do podniku míří také čeští turisté, které během návštěvy ostrova přepadne chuť na Kofolu či půllitr benešovského Ferdinanda. Ten aktuálně vyjde na asi 170 korun. Dříve se tu čepovala Plzeň.

Foto: CzechCrunch/Filip Magalhães

+15

Tchajwanci alkohol pijí střídmě a v baru většinou skončí nanejvýš u dvou piv nebo drinků, takže podniky potřebují vyšší marže, aby vůbec přežily. V Divadle nicméně vedle známých klasik vznikly i vlastní stálice, které si oblíbili štamgasti i náhodní návštěvníci. „Jde hlavně o nápoj, který jsme nazvali Silvestr – míchaná Becherovka s mlékem. Vymysleli jsme ji kdysi se spolužáky při novoročních oslavách,“ vypráví Pícha. V lístku nechybí ani pálenky od Žufánka či slivovice od Jelínka.

Život v Tchaj-peji si pražský rodák pochvaluje pro vysokou bezpečnost a pohodlí. „Ženy se nebojí chodit v noci samy, skvěle funguje městská doprava i sdílená kola. Prvních dvacet minut máte zdarma a vše odbavíte jedinou kartou stejně jako nákupy či parkování,“ vyzdvihuje. I přes rostoucí nájmy se stále dá najít dostupné bydlení a pouliční jídlo stojí pár korun.

Mandarínsky se Pícha začal učit až po příjezdu, dnes už se domluví. Založení firmy svěřil známým, úřední byrokracii zrovna nevyhledává. Místní centrum pro zahraniční podnikatele sice funguje, formuláře však mají výhradně v čínštině. „Anglicky tam nikdo neumí a ještě se diví, proč s sebou všude netahám lokálního tlumočníka,“ krčí rameny. Otevření hospody se ale obešlo bez zádrhelů.

Tchajwanská kultura podle Píchy klade velký důraz na vnější zdvořilost, zároveň lidé neváhají pomoci cizímu člověku v nouzi. „Viděl jsem, jak si jeden mladík v McDonaldu přisedl k handicapovanému muži a pomáhal mu jíst,“ poznamenává. Jinak má ale za to, že zatímco turisty všichni vítají, vůči cizincům, kteří zde žijí, umí být mnohem chladnější. „Za těch 13 let mě už třikrát nevybíravě vyzvali, ať se vrátím, odkud jsem přišel, a to i sprostě.“

Návrat však neplánuje, z Divadla navíc postupně vytvořil jakési menší kulturní centrum. Čas od času se tu koná promítání filmů nebo kreslířské večery, příležitostně tu dostanou prostor umělci. „Mnohdy sem přijdou lidé, kteří už o Česku něco vědí. Třeba Prahu proslavily korejské seriály, známá je též naše literatura a hudba. Pro část místních tak tahle hospoda není úplně cizí svět,“ uzavírá Pícha.