„České sklářství má pořád ve světě unikátní jméno,“ říká Richard Ramisch, který se několik let věnuje výrobě skleněných váz pod svou značkou Shardart. Jeho vázy mají silné stěny o tloušťce několika centimetrů, jejich brus zabere pět až deset hodin a u velkých zakázkových kusů i desítky hodin práce. Dnes je najdete v pražských galeriích Glassimo či Artisème s pobočkami ve Four Seasons a na Malé Straně a nově i v galerii Pomo v norském Trondheimu.

Richard Ramisch pochází přímo z Nového Boru, který sám označuje za srdce českého sklářství. Vyučený sklář ale není. K řemeslu se dostal oklikou, přes letní brigádu u sklářského ateliéru Astera, který vedl Vladimír Žíla. Ten dělal kromě českého trhu i trofeje pro atletickou Zlatou tretru a měl hodně zahraničních klientů. Ramisch mu pomáhal, jezdil po brusírnách a sklárnách a poprvé viděl, jak se na české sklo dívají lidé zvenčí.

„Vnímal jsem, že když přijeli klienti ze zahraničí, brali naše řemeslo s velkým respektem a moc se jim líbilo,“ vzpomíná. „Tehdy mi to začalo vrtat hlavou. Pro mě to do té doby bylo prostě jen sklo.“ Nápad na vlastní tvorbu nepřišel v dílně, ale až během školy. Na pražském ČVUT studoval Ramisch řízení inovací a v rámci diplomky chtěl zkusit vyrobit skleněné objekty, tenkrát to měly být boty. S kamarádem z dětství, brusičem Filipem Lukavcem, pak zjišťoval, jestli je nápad na vlastní skleněné objekty proveditelný. Náklady se ale vyšplhaly na desítky tisíc a od školy grant tenkrát nedostal.

Foto: Shardart

+6

Nápad na výrobu skla ho ale neopustil a představil ho kamarádovi z vysoké školy Petru Musilovi. „Přišel s tím, že si založíme vlastní firmu. Bez těch dvou kluků by to nevzniklo – já sám nevím, jestli bych do toho šel,“ přiznává. A tak vznikl Shardart a rozhodli se, že prvně vyzkouší vyrobit vázy, protože jsou univerzální. Jméno vzniklo z anglického shard, tedy střepina, spojeného s výrazem pro umění art.

První kusy pak vznikaly s Filipem Lukavcem, který sklo brousil i pro jiné firmy a zároveň dělal vlastní tvorbu. Peníze na první vázy dali dohromady ze studentských úspor. „Já jsem navrhnul několik designů a vyfoukli jsme pár kousků,“ říká Richard Ramisch. Krátce po založení firmy oba odjeli na půlroční Erasmus do italského Trenta, kam si vzali i své výtvory.

Tam obcházeli galerie a designové obchody, s těžkými vázami, které tahali v taškách. „Nevypadali jsme moc reprezentativně,“ vzpomíná Ramisch s úsměvem. Jednou ze zastávek bylo klenotnictví a obchod s italským sklem. „Zazvonili jsme, otevřely se dveře a před námi červený koberec. Říkám: Petře, my vypadáme hrozně, podíval jsem se na koberec za námi a byly tam hnědé stopy od bláta, protože venku zrovna pršelo,“ popisuje. Přesto to vyšlo. Obchodníkům se líbily produkty i příběh a nechali si pár kusů váz. Po pár týdnech volali, že na ně mají zájemce. „To byl náš první obchod v Itálii, měli jsme neskutečnou radost,“ dodává.

Dlouho pak šlo jen o přivýdělek. Ramisch dodělal školu a nastoupil do korporátu na obchodní oddělení letecké přepravy. Po roce si ale uvědomil, že ho to svazuje. „Nebavilo mě, že člověk nemůže být kreativní, že všechno je nastavené podle standardů, kterých se musí držet. Byl jsem ve stresu, tahal jsem si tu práci domů. Tak jsem si řekl, že takhle už to dál nechci,“ vysvětluje.

Foto: Shardart

Dal výpověď, přešel na zkrácený úvazek k výrobci designových květináčů a hlavně získal čas na vázy. „Začal jsem víc navrhnovat i vyrábět, konečně jsem na to měl prostor. Tím pádem začaly vznikat nové spolupráce,“ říká. Naplno se značce věnuje zhruba poslední rok, z trojice kamarádů ale zůstal v rámci Shadartu sám.

Ceny váz se pohybují zhruba od 20 do 60 tisíc korun. Odráží se v nich i to, kolika rukama každý kus projde. Ramisch každý objekt navrhuje, ale nefouká ani nebrousí ho sám. „Na huti jsou třeba čtyři lidé a každý má svou funkci – jeden připravuje barvy, druhý vyfoukne základ, třetí vrství sklo, čtvrtý fouká a někdo ho odnáší do chladicí pece,“ popisuje. Tam sklo podle tloušťky chladne den i dva. „Křišťál má v pánvi kolem 1 200 stupňů, takže i silnostěnné sklo musí dlouho chladnout, jinak by prasklo.“

Richard Ramisch pracuje zhruba s deseti základními tvary a formami z bukového dřeva. Fouká v hutích ve Skalici u České Lípy a v Paceřicích u Sychrova. Brousí se ve dvou studiích, u Petra Stehlíka, který brousí i trofeje pro Tour de France, a ve studiu PokasGlass, kde dělají trofeje na mistrovství světa ve fotbale.

„Je velmi jednoduché vyrobit vázu a prodávat ji jen ve třech barvách. Já každý kousek ale navrhuji tak, aby byl barevně jiný. Každý kus by si měl najít svůj interiér a tím být unikátní,“ vysvětluje. Vlastní kamennou prodejnu Shardart nemá, vázy jsou k vidění ve vybraných pražských prodejních galeriích a showroomech.

Kromě vlastních návrhů dělá i spolupráce, například s umělkyní Yarou Abu Aatayou, pro kterou realizoval návrh přesýpacích hodin a svítidel pro Designblok. „Snažím se být skromný, neženu se za tím, že bych chtěl vydělávat stále víc. Mám rád pomalý růst, ale pořád mě to naplňuje a pořád se to posouvá,“ říká. Ze začátku ale bylo těžké oslovovat klienty naslepo. „Nikdo značku neznal. Teď jsem rád, že se lidé ozývají, ptají se, objednávají na e-shopu nebo kupují v galeriích,“ popisuje a dodává, že nyní se jeho roční obrat pohybuje v nižších jednotkách milionů korun.

Sklo zároveň vidí i jako dobrou investici. „Bude tady čím dál méně skláren a méně řemeslníků, v oboru už se nějaký čas pohybuju a příliš mladých lidí v něm bohužel není. Tím poroste hodnota českého řemesla a křišťálu,“ dodává.