Proslavil se jako chlapík, který prosí o střepy. Výzkumník našel metodu, jak z odpadu udělat lepší porcelán

„Den jedna. V Praze sbírám porcelán, dokud nebudu mít tunu, aby Česko bylo první zemí, kde se recykluje,“ hlásá video na Instagramu, které už nasbíralo přes 97 tisíc pozitivních reakcí. Vousatý muž v bílé cyklistické helmě v něm projíždí Prahou na nákladním kole a do bedny skládá rozbité talíře, hrnky a střepy z restaurací a kaváren. Odváží tak desítky kilogramů materiálu, který by jinak skončil jako odpad.

Je jím výzkumník a designér Adam Elmer Železný. A byť to na první pohled může vypadat jako poněkud obskurní koníček, za sbíráním střepů stojí mnohem větší mise. Vyvinul totiž postup, který umožňuje rozbité nádobí zpracovat do nové porcelánové hmoty a vrátit ho zpět do výroby. Chce tak zabránit tomu, aby se cenný materiál s obrovskou ekologickou stopou zbytečně vyhazoval. „Překvapilo mě, jak to video bouchlo,“ přiznává teď.

Porcelán se v přírodě nerozkládá. Je chemicky stabilní a podle Železného se chová v podstatě jako kámen. Rozbitý talíř tedy přírodě sám o sobě neškodí. Problém je jinde: s ním se ztrácí materiál, jehož výroba je energeticky i surovinově náročná. Právě na to chce startup Reporcelain upozornit.

Odpad vzniká na třech hlavních místech. V domácnostech, v gastronomii a přímo v porcelánkách. Doma i v restauracích končí střepy nejčastěji ve směsném odpadu, případně omylem v kontejnerech na sklo. Infrastruktura, která by umožnila rozbitý materiál efektivně sbírat, tu totiž podle Železného prakticky neexistuje.

Nejvíc odpadu ovšem vzniká přímo ve výrobě. Takzvaný výmět, tedy kusy s prasklinou nebo jinou vadou, tvoří odhadem kolem 15 procent produkce. V největších provozech jde o stovky tun ročně. Část tohoto materiálu se dnes využívá například ve stavebnictví, čímž ale porcelán ztrácí šanci vrátit se do stejného výrobního cyklu. „Cokoliv se pošle zpátky do onoho pomyslného kolečka, o to míň drancujeme přírodu,“ podotýká designér.

Noční můra porcelánek

K nápadu se dostal v roce 2019 během doktorského studia na UMPRUM, kde zkoumal environmentální dopady produkce keramiky. Společně s odborníky z Fakulty technologie ochrany prostředí VŠCHT tehdy začal zkoumat celý životní cyklus tohoto materiálu, od získání surovin přes výrobu a používání až po fázi vyhození.

Výsledek byl poněkud paradoxní. Výroba porcelánu je náročná, ale dlouhá životnost tento dopad v čase částečně vyvažuje. Dobře vyrobený kus nádobí vydrží neustálé mytí i střídání teplot a může sloužit desítky let. Skutečný problém proto Železný našel ve zmíněném výrobním odpadu.

Vrátit ho zpět do porcelánové směsi totiž není snadné. „Je to složité technologicky v tom, že se receptura musí pečlivě vyvážit,“ vysvětluje. Každá změna totiž může ovlivnit výpal a způsobit deformaci.

„Je to noční můra porcelánek. Jakýkoliv zásah do receptury je rizikový. Když továrna denně vyrábí tisíce kusů, špatně nastavená směs může znamenat tisíce zmetků,“ popisuje podrobněji úskalí výzkumník. Recyklovat vlastní odpad ovšem technicky lze, výrobce ale musí přesně vědět jak.

Právě na začlenění odpadu do nové hmoty Železný několik let pracoval. Střepy se v jím vytvořeném procesu úpravy nejprve rozdrtí a pak se zhruba 13 hodin melou za mokra na velmi jemný prášek. Do něj se přidávají další suroviny a směs se postupně ladí.

Následná zkouška v laboratoři přinesla nečekané výsledky. Železný porovnal tři vlastní recyklované směsi s konvenčním porcelánem a zjistil, že zkušební vzorky vyšly kvalitativně lépe. Díky nižší otevřené porozitě se jejich pevnost zvedla o téměř polovinu. „Když z recyklovaného materiálu vyrobíte něco, co je ještě kvalitativně lepší, je to zásadní průlom z průmyslového pohledu,“ hodnotí autor.

Od tradičního porcelánu se přitom nová hmota může na pohled lišit. Z bílého výrobního odpadu vzniká opět bílý materiál, u starých dekorovaných talířů ale v nové směsi mohou zůstat drobné barevné nebo zlaté tečky jako pozůstatky původních vzorů.

Fronta restaurací

Z doktorského výzkumu je dnes start-up, který ověřuje produkt i obchodní model. „Nejsme ani nový výrobce, ani nový designér, ale platforma, která přináší novou materiálovou cestu,“ vysvětluje Železný.

Jeho kampaň na sociálních sítích zafungovala. Zpočátku sice nebyla domluva s pražskými podniky snadná a personál byl ze svozu porcelánu, který se běžně nerecykluje, zmatený. Po prvních videích se ale situace obrátila. Dnes podle zakladatele čeká na odvoz kolem stovky restaurací, kaváren i hotelů. Porcelán od nich zatím odebírá bezplatně. V hlavě už ale má i budoucí obchodní model: sesbírané nádobí nechce jen zpracovat, ale časem z něj vyrábět nové porcelánové sety a vracet je zpět podnikům.

Celý řetězec si chce Železný vyzkoušet na pilotním produktu, espresso šálku. Vybral ho i proto, že právě u kávy se přirozeně vedou obchodní debaty. S novou technologií však v principu není problém vyrobit jakýkoliv tvar.

Samotná výroba nové hmoty je po odladění receptury rychlá a po mokrém mletí může být připravená hned další den. Reporcelain ovšem nechce být další porcelánkou, ale spíše prostředníkem propojujícím recyklovaný materiál s designéry a výrobci. Zákazník si vybere designéra a start-up zajistí materiál, výrobní kapacitu, proces i certifikaci.

Krátkodobě bude tento porcelán pravděpodobně dražší, protože se do ceny musí promítnout vývoj a zavedení technologie. Dlouhodobě ale zakladatel očekává opak: úspora primárních surovin by mohla produkt zlevnit. „Úspěšný projekt to bude v momentě, kdy se mně i mému týmu podaří odebrat odpad, vyrobit z něj větší šarži a vrátit nádobí zpět do oběhu,“ uzavírá.