S blížící se padesátkou jsem dostala nápad – sepsat si seznam věcí, které jsem zatím nestihla zažít a čekají na „poprvé“. Vyšlo mi jich deset, z toho jsem letos už tři stihla: sólo pěší pouť podél oceánu, seběhnout výškovou budovu na laně a řídit elektrický automat. Teď přišla řada na kabriolet a s tím i otázky, které mi ležely v hlavě: je to tak romantické, jak to vypadá ve filmech? A přinášejí vlající vlasy a hučící motor skutečně ten pocit svobody a nezávislosti?

Na testování se ke mně dostala základní verze Mini Cooperu C s benzinovým čtyřválcem a hned jsem byla zvědavá, jestli je to i auto pro praktický život ve městě a na cesty do přírody. Legendární kousek, vyráběný pod střechou bavorského BMW, vypadá na první pohled jako roztomilý žlutý „drobek“ a poutá pozornost kolemjdoucích.

Brzy ale zjistíte, že klame tělem. Z předsudku, že jde o líbivou hračku pro focení na Instagram, vyvede už během prvních hodin. Odvezla jsem s ním teenagera k babičce, velký víkendový nákup domů, dala si rychlou sólo cestu z Prahy na Moravu na narozeninovou oslavu a vše uzavřel kochací výlet brdskými okreskami.

Foto: Tomáš Zástěra

Cestou do obchodu IKEA pro poličky a nádobí jsem byla zvědavá, kam a jak vše naskládám. Kufr má totiž se zavřenou střechou skromný objem 215 litrů (po jejím stažení jen 160 litrů) a úzký nakládací otvor neumožní protáhnout nic vysokého. V odkládací prostor pro vše, co se do kufru nevešlo, se tak od prvního dne změnila zadní sedadla. To by nemuselo vadit, protože ve čtyřech Mini Cooperem pojedete jen málokdy, ale musíte se smířit s tím, že pro každou vykládku i nakládku je potřeba sklopit přední sedačku.

Co se týče případných cestujících vzadu, při pohodlném sezení řidiče a spolujezdce jim zbývá na kolena jen skromných 20 až 25 centimetrů. To v podstatě znamená využití pouze v případě nutnosti. Teenager vzadu zvládl dvacetikilometrovou trasu bez protestů, dospělé kamarádky po půlhodinové vyhlídkové jízdě byly ale docela rády, že už vystupují. Je to prostě auto pro dva.

Nicméně představa, že se jedná o čistě dámské auto, vzala za své hned druhý den na moravské narozeninové oslavě. O řízení byl nečekaný zájem i mezi mužskými přáteli a nejeden z nich zmiňoval, že si Mini umí představit jako druhé auto pro sebe, na výlety a pro radost. Dokonce i ve stejné zářivě žluté barvě.

Ostré řízení a zvuk mechaniky

Pocitově je samotná jízda skoro jako hra. Mini nabízí ostré, přímé řízení a tužší podvozek, který v zatáčkách pevně drží. Na rozbité okresce si trochu zadrnčíte, ale to k jeho charakteru patří.

Čtyřválec s výkonem 163 koní v kombinaci se sedmistupňovým automatem zvládne zrychlení z 0 na 100 km/h za zhruba 8 sekund, což stačí pro svižnou jízdu. Kombinovanou spotřebu uváděnou výrobcem (6,5–6,6 l/100 km) jsem držela na reálných 6,7 až 6,9 litru. Na dálnici z Prahy na Moravu by toho Mini zvládlo rychlostně o dost víc, ale mně bohatě stačilo 120 km/h – při vyšší rychlosti už přes plátěnou střechu začínal do kabiny pronikat nepříjemný hukot.

Látková střecha sjede za pouhých 18 sekund (stahovat ji můžete i během pomalé jízdy až do rychlosti 30 km/h) a absolutní vychytávkou je mezikrok, odsunutí plátna o 40 centimetrů jen nad předními sedadly, kterým vznikne klasické střešní okno. To můžete ovládat kdykoli během jízdy. Držet tlačítko a sledovat mechaniku skládající se střechy ani po pěti dnech nepřestane bavit.

Ještě více jsem si ale svůj sen o kabrioletu užila na sedadle spolujezdce, tedy s oním větrem ve vlasech, kvalitními reproduktory a při sledování ubíhající krajiny v ostrých zatáčkách. Na kamenitějších brdských cestách se jako velmi funkční ukázal plastový prvek kolem celé karoserie, který chrání lak proti poškrábání štěrkem.

Interiér těží z čistého minimalismu. Klasickou kapličku budíků nahradil jeden velký kulatý OLED displej. Ten mě při řízení nerušil a následně coby spolujezdce lákal k používání. Na rozdíl od některých jiných vozů mi navigace připadala intuitivní a nekomplikovaná, nezahlcovala zbytečnostmi. Klimatizaci, spotřebu i propojení s Androidem najdete na pár doteků obrazovky. Palubní deska potažená pletenou látkou působí útulně, zvlášť s jemným večerním podsvícením, a vyhýbá se zbytečným lapačům prachu a nepřístupným zákoutím.

Foto: BMW Group

Nicméně ne vždy byl vůz praktický. Se svou výškou 185 centimetrů jsem přes horní rám okna občas neviděla na semafory, volant by pro delší paže snesl širší úchop a při stažené střeše složená plátěná konstrukce na kufru dost zakrývá výhled ve zpětném zrcátku. Při couvání na plném parkovišti se tak musíte spolehnout hlavně na parkovací senzory a kameru, s tím se ale obecně u kabrioletů musí počítat.

Komu by základní verze nestačila, Mini nabízí široké možnosti příplatků. Pro dravější řidiče je tu verze Cooper S s dvoulitrovým čtyřválcem a výkonem přes 190 koní. Dokoupit si můžete i průhledný head-up displej nad volantem, větrnou clonu za přední sedadla nebo prémiové audio Harman Kardon, se kterým slyšíte hudbu naplno i při stažené střeše ve stovce na tachometru.

Testovaná základní verze Mini Cooper Cabrio startuje na částce pod 800 tisíc korun. Pokud sáhnete po silnějším motoru a vymazlené výbavě s doplňky, lehce se dostanete k 1,2 milionu korun.

I přes pár drobných ústupků si mě Mini Cooper Cabrio získalo. Není to nabubřelé auto snažící se oslnit za každou cenu, ale parťák, který ráno stojí před domem a říká: „Pojď, uděláme si výlet.“ Navíc díky nápaditým detailům exteriéru, barvě i legendární značce snadno vyvolává v lidech pozitivní emoce. Ač jsem si ho půjčila spíš z recese, vracela jsem ho s pocitem, že kdybych si jednou vedle velkého rodinného auta pořizovala druhý obratnější vůz, tohle bude vážný kandidát.