Glosa Luboše Kreče Už nějakou dobu trvá rozleptávání ideálu usilovné práce jakožto nejspolehlivější cesty k úspěchu a potenciálně i bohatství. Směrů, z nichž k těmto „útokům“ dochází, je víc. Obecně je samozřejmě spojuje prazákladní lidská vlastnost, tedy lenost. Ta sice historicky poháněla inovace a ty zase pokrok, jenže je dobré si připomínat, že s ničím se to nesmí přehánět. A s leností obzvlášť.

Jednou tematickou – a čím dál aktuálnější – oblastí, s níž nicnedělání souvisí, je debata o univerzálním nepodmíněném příjmu. Často ji najdete pod zkratkou UBI z anglického universal basic income a jde o fenomén, který se vrátil do popředí zájmu s nástupem umělé inteligence.

O obecné dávce se v převážně akademických kruzích hodně mluvilo už před covidem, kdy byl AI boom ještě spíš teoretickou veličinou. Probíhaly také první experimenty. Dnes se tyto úvahy ale přesunuly mnohem blíž praxi. Všichni vidíme a cítíme, že umělá inteligence nám ulehčuje a mění práci. Takže otázka, z čeho budeme žít, až se do ekonomiky zapojí ještě víc (a včetně robotů), je nabíledni.

Takový koncept je naprosto legitimní promýšlet a diskutovat, jakkoli doba, kdy budeme jen vysedávat, protože vše ostatní obstarají humanoidi a počítačové systémy, je dle mého pořád ještě dost vzdálená. Náběh takové reality nebude okamžitý, charakter a chod společnosti se bude měnit krok za krokem a z pracovního zapojení se budou lidé odpojovat postupně.

Od univerzálního příjmu, jak vidno, nelze oddělit umělou inteligenci a její roli ve společnosti. Jsou to spojené nádoby, jejichž výsledkem ale může být narušení chuti strhat se. Proč se dřít, když to stejně jednou všechno převezmou roboti? Proč se snažit, když stejně jednou všechno udělá AI a nahradí nás? Jsou to logické a zároveň strašně nebezpečné úvahy.

Pomalu stejně často jako s debatami a vizemi o univerzálním příjmu a AI se ovšem v posledních zhruba dvou či třech letech setkávám ještě s jiným konceptem nepráce: s představou rentiéra, který má pasivní příjem postavený na vlastnictví desítek bytů či na masivním burzovním portfoliu.

Šiřiteli tohoto proroctví jsou zpravidla organizátoři různých kurzů, akademií a školení, kteří jiným slibují cestu k finanční nezávislosti. Výměnou za lukrativní poplatky pro sebe a za mnohonásobné zapákování a vršení jedné hypotéky přes druhou, z čehož nakonec profitují buď banky, nebo na ony mentory navázané finanční subjekty. Naslouchají jim ale tisíce lidí.

Na investování do nemovitostí a budování portfolií nájemních bytů není nic špatného. Ani na spekulování na růst cen akcií nebo realit a jejich rychlý nákup a prodej. Jenže ve výsledku je to práce jako kterákoli jiná a uspěje ten, kdo se jí bude věnovat poctivě a s plným nasazením.

Nikoli vysedáváním na workshopech a sněním o tom, že to za mě odpracuje někdo jiný – že mi pod nos donese byt, že za mě vyřídí úvěr, že mi sežene nájemníka, že se postará o opravy a pak to za mě ve vhodný okamžik i prodá.

Ano, z pohledu přirozené lidské lenosti to zní fantasticky, podobně jako sny o svalech a skvělém zdraví bez sportu, jen s polykáním pilulek. Jenže jsou to chiméry. Samozřejmě jsou případy, kdy to vyšlo, jistě se najde řada lidí, kteří takhle nakonec zbohatli. Ale není a nemůže to být obecný recept. Tím je jediné – pracovat, podnikat, jít s kůží na trh.

Bez toho se jako společnost nikam neposuneme. Demokracie je úzce provázaná s kapitalismem a kapitalismus stojí na odhodlání lidí pracovat a dostat za to férovou odměnu. A je jedno, zda jde o podnikatele, či zaměstnance: pracovat musí oba, jen každý z jiné pozice, přičemž k materiálnímu bohatství vede cesta především přes podnikání.

Tím se dostáváme ke třetímu direktu, jímž ideál pracovitosti dostává zabrat, a to je často zmiňovaná pohodlnost současné generace, důraz na work-life-balance a well-being od samotného vstupu na pracovní trh.

Tyto tři narativy jsou různě silné, různě motivované a mají různé kořeny, ale vzájemně se podporují a mohou na sebe celkem logicky navazovat. Jak mít klidný a spokojený život? Přece jako rentiér! Co obstojí v době AI? Přece sázka na bydlení, to bude potřeba vždy!

Pravda je taková, že chodit každý den práce může být otrava, hlavně po nějaké době. Ale i v zaměstnání se dají plnit sny. Nebo se mohou plnit po něm či díky němu. Klíčová je aktivita. Podnikání zase znamená risk a stres, ale také svobodu a šanci skutečně se zajistit a být po všech stránkách svobodný.

Být rentiérem naproti tomu může být jen málokdo. Zpravidla ten, kdo opravdu hodně pracoval a něco vybudoval. Takže čím dřív si všichni dostaneme z hlavy, že ideálem člověka je být rentiérem, tím lépe nám jako společnosti bude. Ostatně dnes, v době nastupující AI platí to co vždy: bez práce nejsou koláče.