U Jana Vlachynského, jednoho ze zásadních hybatelů na brněnské gastronomické scéně, se neustále něco děje. Jeden by až řekl, že tenhle muž s bujným plnovousem nikdy nespí a neustále vymýšlí, do čeho nového by se společně se „svými“ Lidmi z Baru vrhnul. Pandemické vlnobití ho nerozhodí, naopak se jej snaží vnímat pozitivně – jak jinak si vyložit, že se společně se svými obchodními partnery rozhodl otevřít další hotel v době, kdy právě nad tímto segmentem spousta lidí láme hůl. Možná je v tom odvaha, možná bláznovství, možná trocha od každého.

Do Brna jsme zavítali jeden podzimní víkend, kdy si ještě nikdo příliš nepřipouštěl, že další nouzový stav je téměř na spadnutí. Večer se v ulicích začala rozsvěcovat vánoční výzdoba, na náměstích pozvolna vyrůstaly první stánky, jelikož se všichni domnívali, že vánoční trhy přece vláda nezakáže. Lidé postupně zaplňovali své oblíbené podniky, kde se nejdřív prokázali platným potvrzením o bezinfekčnosti.

My jsme se takto prokázali od sobotního večera do nedělní druhé hodiny ranní celkem pětkrát, jelikož jsme se rozhodli absolvovat velkou jízdu všemi bary, které šlapou jako namazaný strojek pod taktovkou Lidí z Baru. Začali jsme ve Whiskey baru, který neexistuje, pokračovali do Baru, který neexistuje, pak jsme se plynule přesunuli do 4pokojů, po nichž následovala vodními dýmkami provoněná Slast a finále na nás čekalo v Super Panda Circusu (o tom všem ale v jiném článku).

A v neděli ráno jsme se, k překvapení nás všech, byli schopní potkat s Janem Vlachynským. Rozhovor tak začal naší okamžitou zpětnou vazbou na celý večer a noc, ve které nechyběl údiv nad tím, jak moc je fascinující, že se každý z pětice podniků liší. „Mám radost, že vám to tak přijde, protože se vážně snažíme, aby jednotlivé podniky nebyly stejné,“ začíná Vlachynský.

„Občas se v našich řadách takové obavy objeví – například v Baru, který neexistuje připravují nové koktejlové menu a přou se o to, jestli se drinky příliš nepodobají těm, které dělají v Pandě. Děcka tak nějak přirozeně nechtějí být součástí velkého stáda a dost si to hlídají,“ doplňuje čtyřiatřicetiletý podnikatel.

Každý z podniků, které pod jeho dohledem vznikly, funguje jako samostatná jednotka, díky čemuž může mít každý z nich specifickou atmosféru. A to i přes to, že se řídí sdílenými hodnotami, jako je třeba definice pohostinnosti nebo přístup k tomu, jak udělat skvělý koktejl. S tímhle postojem pak vzniká každý nový podnik Lidí z Baru.

„Nechceme vykrádat sami sebe a zároveň nechceme dělat to samé znova jenom proto, že se danému konceptu dobře daří. To by nás ani moc nebavilo. A navíc, když děláme nějaký podnik úplně nanovo, snáz si pak můžeme obhajovat, že to na začátku nejde tak dobře,“ dodává Vlachynský s úsměvem a bez obalu přiznává, že co se týče provozu, nejsou Lidi z Baru pokaždé tak zázračně neomylní.

Nic horšího se přece stát nemůže

Jedním z posledních takových příkladů, který byl pro Jana Vlachynského i jeho kolegy velkým poučením, byla kauza koupaliště. Před létem se přihlásili do výběrového řízení na veškeré občerstvení na Riviéře, největším brněnském koupališti s kapacitou osm tisíc lidí. „Trochu cynicky jsme si říkali, že když budeme mít otevřené provozy zase jenom přes léto a na podzim nám to všechno zavřou, musíme z toho vytěžit co nejvíc,“ vypráví Vlachynský.

Výběrové řízení vyhráli, investovali půl milionu měsíčně do pronájmu, a když po dvou týdnech přišly čtyři tisícovky lidí, bylo – dle Vlachynského slov – všechno špatně. „Recenze, které jsme tehdy dostali, dnes ukazuji jako odstrašující příklad na přednáškách. Provozně jsme to příšerně podcenili, takže jsme se pak za chodu snažili vylepšovat, co se dalo, narvali jsme do toho spoustu dalších peněz a lidí,“ vzpomíná na nešťastnou epizodu.

A pak přišlo omezení, které po návštěvnících vyžadovalo prokázání bezinfekčnosti. „To v té době ještě nebylo tak běžné, takže návštěvnost klesla v porovnání s předchozím covidovým létem o sedmdesát procent. Načež v srpnu bylo tak hnusné počasí, že už nepřišel vůbec nikdo,“ dodává Vlachynský a vyčísluje, že na celém projektu s koupalištěm prodělali asi pět milionů. Přesto mám celou dobu pocit, jako kdyby vyprávěl zábavnou historku, která se stala před mnoha lety.

„Celý covid nás stál hodně peněz, ale stejně tak nás stálo hodně peněz i neodhadnutí rizika. Říkali jsme si, že nic horšího než loni se přece stát nemůže – a ono se stalo. Problém byl pak samozřejmě i v tom, že jsme projekt neměli úplně dobře provozně nachystaný. Což se nám stává poměrně často, no…“ usmívá se. No jistě, Lidi z Baru jsou přece jenom lidi. Ale takoví, kteří mají rádi výzvy.

Vlachynský dodává, že s určitou nevědomostí vstupovali do každého nového podniku a že u všech museli více či méně měnit parametry, které si nastavili na začátku. „Třeba 4pokoje byly původně otevřené 22 hodin denně, což jsme po nějaké době vyhodnotili jako úplnou blbost. Mít v neděli otevřeno do pěti do rána s plnou kuchyní je v Brně naprostá abnormalita. Hlavně když tady v tom městě v pondělí v pět ráno nikdo není. Co by tady taky dělal, že jo,“ směje se Vlachynský.

O zrušených trzích, odvážném hotelu a vlastní pražírně

Z minulých debaklů a poučení skáčeme zpátky do přítomnosti, konkrétně k tomu, co právě tým o sto padesáti hlavách chystá. Vlachynský začíná nadšeně vyprávět o vánočních trzích, u kterých to vlastně všechno začalo – notoricky známý příběh o Turbomoštu není nutné opakovat. „Letos se ale připravovalo něco nového. Něco převratného. Něco báječného,“ popisuje brněnský barový guru.

Konkrétně šlo o stánek se čtyřmi druhy ohřívaného vaječného likéru, který loni vymyslela „děcka“ v Pandě a který se jmenoval Báječňák. „Ani ne o týden později přišlo smutné zrušení vánočních trhů a nám nezbylo než naštvaně lomit rukama. Báječňák se tak zatím prodává ohřívaný na jednom stánku a tým z Pandy připravuje lahvované verze, které jsou k dostání v některých podnicích,“ říká Vlachynský.

Další nový koncept, který má v rukávu, ale naštěstí není sezónní záležitost. Respektive v rukou normálního člověka by sezónní záležitostí byla, v rukou nenormálních Lidí z Baru tomu tak nebude. „Koupili jsme hotel ve Vranově a pojmenovali ho Grandhotel Sluchátko. Zatím ho provozujeme jako klasický hotel, plánujeme ho ale kompletně zrekonstruovat ve spolupráci s architektonickým studiem Atelier 99 a stavební firmou MSU – ti mají na starosti technické záležitosti, my si k tomu doplníme srandičky,“ popisuje Vlachynský.

A chystaný hotel bude skutečně samá legrace, žádná nuda. Ptáte se, proč zrovna Sluchátko? „Ve dvacátých letech na místě fungoval jistý kabaret Sluchátko a my tak hotel pojmenovali jenom kvůli tomu. Ale je jen na vás, jestli tomu budete věřit,“ říká lišácky Vlachynský. Název, který hned zaujme, ale samozřejmě není všechno. Nebyli by to Lidi z baru, kdyby to celé nebyla tak trochu hra.

„Do toho jsme si vymysleli něco, co chceme spustit na jaře a na čem intenzivně děláme. Hotel bude koncipovaný jako obrovská úniková hra pro dvanáct týmů – pro každý tým jeden pokoj. Můj kolega Adam Vodička říká, že půjde o imerzivní zážitek s přespáním, který začne večeří a bude pokračovat zábavou po celém hotelu, tedy na patnácti stech metrech čtverečních,“ popisuje jeden z hlavních ideamakerů Sluchátka.

Na vymýšlení samotné únikové hry se tým Lidí z Baru v současnosti podílí s experty na tento koncept, kteří říkají, že v České republice nemá takový nápad obdoby. „Celá myšlenka stojí hlavně na tom, že jdu na únikovku se svojí partou, ale budu ji hrát klidně s jedenácti dalšími týmy. Stejně jako když jdu večer do baru a seznámím se s někým novým. Bude to crazy,“ směje se Vlachynský. A jak vlastně Lidi z Baru k dalšímu hotelu přišli? Tak nějak přirozenou krystalizací, ostatně jako tomu bylo u všech dosavadních projektů.

„Na jaře 2020 jsme se začali bavit s bankami o první bezúročné covid půjčce, za kterou ručil stát. Nakonec jsme ji dostali a podle mých informací jsme byli jediné gastro v Brně, kterému se to povedlo – a mně se opět potvrdilo, že nešmelit se vyplácí. V tu chvíli jsme si uvědomili, že když se bance naše čísla líbí, mohli bychom přemýšlet i nad dalšími penězi a začali jsme se rozhlížet, jaké jsou možnosti k investici. A hotely, kterých bylo tou dobou na trhu hodně, se jevily jako ideální příležitost,“ popisuje Vlachynský.

Zásadním impulzem, pro jaké místo se rozhodnout, bylo přestěhování Tomáše Mišky, spoluzakladatele Baru, který neexistuje a spolumajitele 4pokojů a Slasti, do Vranova. Miška si postěžoval, že ho nebaví dojíždět do Brna, a když se na vranovském realitním trhu objevil hotel na prodej, bylo rozhodnuto.

„Když přemýšlím nad tím, kam se budeme jako organizace dál rozvíjet, vždycky si říkám, že záleží hlavně na tom, kdo s čím přijde a jaké budou potřeby lidí v týmu. Většina projektů pak vzniká naprosto organicky, z personálních důvodů. Bez takového přístupu bychom na tom byli vážně špatně, protože noční barmanská profese není něco, co by jeden dokázal dělat v maximálním nasazení celý život,“ popisuje stav věcí pragmaticky Vlachynský.

Podle brněnského barového krále, jak se mu občas přezdívá, to znamená, že člověk musí už během stávající práce přemýšlet nad dalším kariérním krokem. Ideální pak prý je, když se ten další krok odehraje v rámci stejné organizace a dotyčný neodejde jinam. A někdy se to povede, což je příklad dalšího projektu – nové pražírny kávy.

Barman Jakub Kristen projevil zájem se realizovat jako pražič. A jelikož si Jan Vlachynský s kolegy spočítali, kolik kávy se vypije, zjistili, že mít vlastní pražírnu se za každou cenu vyplatí. Už v současnosti je tak ve všech podnicích kromě 4pokojů káva, kterou praží Jakub. V plánu je ale kávu nabízet i koncovým zákazníkům. A samozřejmě i v případě značky vlastní kávy je zavrtaný vtip.

„Pražírna se bude jmenovat Hoax a všechny kávy budou mít název podle nějaké poplašné zprávy, takže to bude zase funny brand,“ říká Vlachynský o nápadu, který je v době našeho rozhovoru jen několik dnů starý. V případě Jana Vlachynského a Lidí z Baru se tak zdá, že nenechají žádnou příležitost ležet ladem a že umí bleskovou rychlostí, a hlavně svým svérázným způsobem, zareagovat na jakoukoliv výzvu, která jim spadne do klína – ať už je příjemná, či nikoliv.

To se opět potvrdilo ve chvíli, kdy v reakci na uzavření vánočních trhů oznámili, že z Turbomoštu vytvořili Cryptomošt, konkrétně tedy 5 555 NFT obrázků Cryptomoštu od brněnského grafika Adama Kloudy, zapsaných v blockchainu Solana. A nad takovým přístupem nezbývá než obdivně smeknout.