První stavebnici dostal od rodičů ke svým pátým narozeninám. Byly to klasické Lego kostky z dovozu, které se za hluboké totality sháněly jen těžko. „A od té doby jsem už prý nechtěl nic jiného,“ usmívá se Miloš Křeček, držitel zápisu v Guinnessově knize rekordů za největší soukromou sbírku modelů Lego na světě. Teď má po Česku několik tematických muzeí a hotel, zároveň ovšem s rodinou provozuje i síť řeznictví a uzenářství, jež loni utržila nižší stovky milionů korun.

První peníze si Křeček vydělával jako desetiletý kluk sběrem třešní, jablek nebo meruněk, které pak vozil do výkupu. Později přibyly nejrůznější brigády. „Neměl jsem pořádně za co utrácet, proto jsem si peníze spořil. ‚Mamon‘ mě hnal dopředu. A když mi bylo patnáct, začal jsem si sám kupovat stavebnice,“ vzpomíná. Tehdy ještě netušil, že v následujících třech dekádách nasbírá přes 12 tisíc modelů.

Ale to bychom předbíhali. Křečkova profesní dráha se totiž původně vůbec netočila kolem kostiček a stavebnic – o jeho budoucím povolání se rozhodlo během jedné večeře. „Zkrátka se určilo, že ‚kluk půjde na řezníka‘,“ vzpomíná dnes čtyřiapadesátiletý podnikatel. Jeho otec v té době vedl dopravu ve státním podniku Pramen Maso, a tak mu připadalo logické poslat syna stejným směrem.

Křeček se proto vyučil v oboru prodeje potravinářského zboží se specializací na maso a uzeniny. Režim na učilišti zpětně přirovnává k vojenské službě – vstávání ve čtyři ráno do mrazu a tvrdá manuální práce pro něj však byly dobrou školou pro budoucí podnikání. Do něj se pustil hned v roce 1989, jenže než zakotvil v oboru, který vystudoval, stihl si projít několika pořádnými nezdary.

„Vyzkoušel jsem tři různé byznysy: prodej dětských plastových hraček, bazar s elektronikou a malý obchůdek s potravinami. Ani jeden projekt mi nevyšel a třikrát jsem zkrachoval,“ krčí Křeček rameny. Když mu pak bylo asi 23 let, seděl jednou s otcem na zahradě a při čtení novin si všiml inzerátu na prodejnu uzenin v Lidické ulici na pražském Smíchově. A napadlo ho, že by mohl zkusit štěstí v oboru, který mu kdysi vybrali rodiče.

Foto: Miloš Křeček KK

Našetřených měl zhruba 130 tisíc korun, zatímco majitel požadoval přes milion. Křeček mu nabídl zálohu a slíbil, že zbytek doplatí během tří měsíců. „Nakonec jsem peníze sehnal díky známým a právě tátovi, který do toho šel jako můj společník. Kamarádi se toho báli, táta ne. Přitom je původní profesí účetní, ne vyučený řezník,“ líčí zakladatel sítě Miloš Křeček KK. Ta dnes zaměstnává 150 lidí, provozuje devět prodejen po Praze a má také masozávod v Klíčanech. Kromě toho zásobuje různé jídelny, restaurace či hotely.

Paralelně s rozvojem řeznictví dál rostla i Křečkova dětská vášeň. Ještě před jeho čtyřicítkou ale sbírka Lega narostla do rozměrů, které běžná domácnost jednoduše nezvládala. „Už se to doma nedalo vydržet, všude bylo Lego,“ směje se sběratel. S manželkou – mimochodem též nadšenou sběratelkou, s níž během dovolených objíždí bleší trhy po Evropě a loví vzácné kousky v hromadách harampádí – se proto rozhodli otevřít muzeum, kde by část své kolekce vystavovali.

Nejprve sice uvažovali o vlastním domě, nakonec však došli k tomu, že mnohem lépe poslouží reprezentativní prostory v centru Prahy. První pobočka vznikla v roce 2010 na Národní třídě a zahraniční turisté dorazili už v den otevření. „Pro nás to bylo celkem překvapení. Spousta známých nás od muzea Lega odrazovala, protože jsme si nemohli dovolit žádnou reklamu. Ale zájem lidí nás překvapil,“ popisuje Křeček. Řada sběratelů mu navíc posílala Lego zadarmo – na oplátku chtěli jen vstupenky do muzea. „Vůbec jsem to nechápal. Ve světě řeznictví by byl podobný princip nemyslitelný.“

Nyní má Museum of Bricks pobočky nejen v Praze, ale rovněž v Kutné Hoře, Poděbradech, Špindlerově Mlýně a Hatích u Znojma. Loni utržily desítky milionů korun a dohromady vystavují téměř sedm tisíc originálních setů, každým rokem pak přibude dalších 300 modelů. Na některých místech už ovšem sbírka naráží na prostorové limity. V Dolní Moravě teď proto Křeček připravuje nový projekt, který má vzniknout u nové lanovky. Součástí areálu má být i expozice modelů tamních staveb.

Foto: Vítězslav Ramba

+21

S expanzí přišel i problém s názvem. Aby předešel vleklým právním sporům o užívání ochranné známky v názvu muzeí, dohodl se s hračkářským gigantem na změně. „Lego nás lehkou formou donutilo se přejmenovat z Muzea Lega na Museum of Bricks,“ vysvětluje změnu značky a předání klíčové domény e-shopu. Dnes má s dánským koncernem korektní obchodní vztahy.

Vášeň k plastovým kostkám sdílí celá Křečkova rodina, i když začátky vyžadovaly jistou dávku tolerance. „Když jsme se s manželkou seznámili, nebyla to fanynka Lega. Každopádně brzy zjistila, že bez toho to nepůjde,“ glosuje její choť. Jako svatební dar si ostatně navzájem věnovali raritní kousek a dnes spolu dokážou kvůli vyhlédnuté dřevěné hračce z 50. let ujet tisíc kilometrů do Dánska.

Také všichni jejich potomci mají Lego rádi. Brzy navíc pochopili, že nerozbalené krabice mají svou cenu. „Některé modely mi dokonce prodali právě oni. No jo, v pubertě potřebovali prachy, to je jasné,“ směje se Křeček. Dva jeho synové teď vedou řeznickou firmu, zatímco muzea i tematický hotel zatím zůstávají v rukou zakladatele a jeho ženy. „U našeho řeznictví už neřeším exekutivu, ale stále na něj bedlivě dohlížím a sleduji jeho ekonomiku včetně cash flow, úvěrů a dalších závazků.“

Křeček tráví stavěním kolem pěti hodin denně. Vedle sběratelství současně připravuje knihu o svém životě a Lego příběhu. Půjde přibližně o šedesát stran životopisného rozhovoru a dvě stě stran fotografií. Kniha má vyjít ve více jazykových mutacích a prodávat se mimo jiné v Česku, na Slovensku nebo v Anglii.

A co ho na celém sběratelství drží? Částečně obchod, částečně hledání vzácných kusů, ale také osobní vzpomínky. Za svůj oblíbený model považuje Sochu svobody. Vrací ho do doby, kdy vyrůstal za minulého režimu a rodina se potýkala s omezeními, která tehdy patřila k běžnému životu – třeba když odmítl jít na prvomájový průvod. „Připomíná mi to, jak mi komunisté ukradli vzdělání,“ říká. Investiční příběh Lega už podle něj není tak silný jako dřív, jelikož výrobce chrlí stále větší množství stavebnic. „Ale stejně mě to nikdy nepřestane bavit,“ uzavírá.