Truhlář nechává dřevo dekádu zrát, než z něj vyrobí nábytek. Z garáže vybudoval byznys s milionovým obratem

Většina nábytkářů podle Tomáše Kohoutka zpracovává dub, který byl ještě před rokem stromem. V jeho pardubické dílně se ale dřevo klidně i deset let vůbec nepoužije. Kmeny z českých lesů se rozřežou na fošny, proloží se a pod plachtou zůstanou venku. Když dřevo přirozeně vyschne a zkroutí se, putuje do sušárny. „Čekáme pět až deset let, podle síly materiálu,“ říká.

Tahle nevšední trpělivost stojí nemalé peníze. Do zásob dřeva Kohoutek každý rok uloží zhruba dva miliony korun z vlastních prostředků, tedy asi pětinu ročních tržeb. Podle něj ale jinak nejde zabránit tomu, aby desky zákazníkům doma praskaly.

„Nábytkářský byznys je dnes hrozně rychlý. Pro mě má ale kvalita přednost,“ vysvětluje. Dřevo, které se uměle vysuší, podle něj utrpí šok a v hotovém nábytku se později kroutí. Dub, který vyzrává venku, se naopak chová stabilněji.

Samotná dílna Kohoutek Oldwood dnes zvládne vyrobit až čtyři stoly denně, aktuálně ale prodá zhruba třetinu kapacity, tedy 25 až 30 stolů měsíčně v průměrné ceně kolem 30 tisíc korun. Brzdou tak pro čtyřiatřicetiletého podnikatele není výkon, ale otázka, jak lidi přesvědčit, aby si masivní stůl za desítky tisíc koupili online. „Dnes měsíčně vyděláme kolem 800 tisíc. Koupit si stůl na dálku není ještě pro českého zákazníka zvykem, a tak se teprve učíme ukazovat lidem, že nám můžou věřit,“ líčí.

K truhlařině Kohoutka nepřivedla romantická představa o řemesle, ale nutnost vydělat si na živobytí. Když mu bylo patnáct, zemřel mu blízký člen rodiny a on musel okamžitě začít pracovat. A tak se zabydlel v polorozpadlé garáži, kde dřív kutil jeho otec, a s několika prkny a provizorním vybavením začal po večerech vyrábět první židle a stoly pro sousedy a známé. Informace o šikovném mladém truhláři se brzy rozkřikla po okolí a Kohoutek začal dostávat čím dál více poptávek.

„Nebyl jsem hodné dítě a upřímně nevím, kde a jak bych skončil, kdyby vše dopadlo jinak. Tahle rána mi dala takovou facku, že jsem dospěl a postavil se na vlastní nohy,“ ohlíží se za svými začátky.

Aby se v řemesle zdokonalil, učil se také z knih a internetových videí. Když pak nastoupil na učiliště, díky předchozímu samostudiu pracoval na skutečných zakázkách už od prvního ročníku. „Brzy jsem měl také šanci vyrazit na dvouměsíční stáž v Německu, která mě dobře připravila na praxi. A hned po dokončení školy jsem se v osmnácti pustil do vlastního podnikání,“ vypráví.

Touha prosadit svou vizi

Z garáže se postupně propracoval k větším zakázkám, mezi které patřily kompletní interiéry horských restaurací v Harrachově i kosmetických salonů. Dlouho si ale neuměl svou práci správně nacenit. „Chtěl jsem ty zakázky dělat, bavilo mě to. A ne vždycky jsem proto byl v byznysu vyloženě chytrý,“ přiznává.

Do výroby se totiž často pouštěl dřív, než se zákazníkem dohodl konečnou cenu. Roky tak pokrýval jen náklady a téměř nic nevydělával. Změnit přístup k podnikání musel před sedmi lety, kdy založil právě značku Kohoutek Oldwood. S ní přišli první zaměstnanci a nutnost investovat do dílny a vybavení.

Většinu jeho práce zpočátku tvořil zakázkový nábytek pro architekty. Právě ten ho ale nakonec přiměl změnit směr. Návrhy na papíře podle něj snesly všechno, v konkrétním interiéru ale proporce a hmota masivu čas od času nefungovaly.

„Stávalo se, že jsem vyráběl kus nábytku do prostoru, kam se podle mě nehodil. Vždycky jsem se ozval, ale nestávalo se, že by mě někdo poslouchal. Architekt neřekne: ‚Jo, pane Kohoutku, máte pravdu.‘ Vlastně by tím potopil svoji vizi,“ popisuje střety nad výkresy. Zklamání z hotového díla pak podle něj nesli především samotní klienti.

Před necelými dvěma lety se proto rozhodl zakázkovou výrobu omezit a pod značkou Kohoutek Oldwood spustil e-shop s typizovaným nábytkem. Na jeho výrobě se dnes podílejí další tři truhláři. Zatímco na masivní stůl vyrobený na míru se běžně čeká několik měsíců, Kohoutek dokáže objednávku odeslat už do deseti dnů. Klíčem je příprava předem: z vyzrálého dřeva vyrábí nohy a slepuje takzvané spárovky, tedy velké desky složené z jednotlivých dřevěných lamel. Jakmile zákazník objedná, stačí jednotlivé díly zkompletovat a dokončit jejich povrchovou úpravu.

Bezodpadový provoz

Materiál se v dílně zpracovává beze zbytku. Veškeré piliny a hobliny, které při hoblování a formátování dubových fošen vzniknou, se centrálně odsávají a dílna je rovnou lisuje do briket.

Zrychlení procesů pomáhá i neobvyklý strojový park, ve kterém truhlář kombinuje staré s novým. Vedle bytelného lisu z roku 1992, stavěného na nepřetržitý průmyslový provoz, stojí moderní stroj, který dubovou desku v jediném kroku ohobluje, obrousí a rovnou i vykartáčuje.

Poznávacím znakem stolů od Kohoutka dlouho byly přiznané suky a praskliny vyplněné černým tmelem. „Někdo to má za vadu na kráse, ale mně se právě tyhle unikátnosti dřeva vždy líbily nejvíc,“ říká. Šlo také o ekonomické rozhodnutí: nechtěl, aby se ze stromu, který rostl stovky let, využilo jen třicet procent čistého dřeva. A ačkoli byly viditelné suky na nábytku podle truhláře dva roky nazpět trendem, zákazníci se v poslední době opět vracejí spíše k čistému designu. A tak i e-shop jeho firmy musel zareagovat a dnes nabízí obě varianty.

Právě naslouchání online trhu teď Kohoutek bere za svůj hlavní úkol. Prodávat přes internet nábytek za desítky tisíc korun je pro řemeslníka z Pardubic nová disciplína, do které bude muset v nejbližších měsících investovat nejen peníze, ale i energii. „Teď se snažím trochu zorientovat v reklamách a v marketingu, což mi dává zabrat,“ přiznává.