Ušli 12 770 kilometrů. Jako první český pár zvládli tři nejdelší americké treky, teď touží po gauči

Všechno, co člověk má a potřebuje k životu, se musí vejít do jednoho batohu na zádech. K tomu lehké turistické boty a den scvrknutý na ty nejzákladnější potřeby: kde nabrat vodu, co sníst a kde před setměním postavit stan. Ráno stačí sbalit spacák a jít, bez přesného plánu, kde večer skončí den. A takhle den za dnem, týden za týdnem. Tereza a Luboš Kopečtí, na sítích známí jako Czech The Mountains, tak strávili třikrát šest měsíců během posledních sedmi let.

Letos v srpnu manželé završili něco, co se zatím žádnému jinému českému páru nepovedlo: dokončili takzvanou Triple Crown of Hiking, tedy trojici nejdelších a nejnáročnějších pěších tras napříč Spojenými státy. V nohách mají dohromady víc než 12 770 kilometrů a Tereza Kopecká je zároveň vůbec první Češkou, která všechny tři traily prošla.

Žijí v Kanadě, ale při rozhovoru sedí v pražské kavárně, kam dorazili během krátké návštěvy Česka. Na další velkou cestu nemají ani pomyšlení. „Představa, že si teď znovu hodím na záda batoh, mě děsí. Říkám si: Nikam nejdu, chci jenom chvíli ležet, zapojit mozek do něčeho jiného a mít možnost vařit si ve vlastní kuchyni,“ směje se Kopecká.

Jejich společná cesta začala před devatenácti lety v Hradci Králové. Ona sem přijela z Tábora studovat speciální pedagogiku a po škole šla pracovat s lidmi s duševním onemocněním, on se živil jako řidič kamionu na mezinárodních trasách do Německa a Španělska. Oba lákalo vyzkoušet si život v cizině a naučit se dobře anglicky. Volba padla na Kanadu a program Working Holiday.

Odjezd v roce 2013 znamenal sbalit všechno podstatné do jednoho zavazadla a začít od nuly. „Měli jsme v kapse povinných dva a půl tisíce dolarů a museli si najít bydlení i práci. Celou vysokou školu jsem dřela, abych mohla dělat sociální pracovnici u lidí se schizofrenií, a nakonec jsem ve Vancouveru sháněla místo myčky nádobí,“ popisuje Kopecká začátky. Její manžel měl větší štěstí, jeden večer u piva narazil díky známému na nabídku montáže protipožárních sprinklerů na stavbách. U této profese pak zůstal celých třináct let.

Foto: Tereza a Luboš Kopečtí

Zásadní zlom v příběhu obou manželů přinesla kanadská příroda. Z města to měli jen dvě hodiny do monumentálních hor Britské Kolumbie a divoká krajina plná hlubokých lesů manžele pohltila. Kolem roku 2017 poprvé narazili na koncept amerických dálkových treků, konkrétně na Pacifickou hřebenovku. Dospěli k rozhodnutí opustit na půl roku běžný život, uvolnit byt a vyrazit.

Spaní ve stanu a chůze sice znějí finančně nenáročně, půl roku života v Americe ale podle Kopeckých i tak vyžaduje slušné úspory. „Říká se, že stačí tisíc dolarů na osobu a měsíc, ale rozpočet na jeden trail se spíš vyšplhá k dvaceti tisícům dolarů pro oba,“ vypočítává Tereza Kopecká. Značnou část peněz spolkne jídlo. Tělo při denních pochodech mezi 30 a 50 kilometry spálí obrovské množství energie. Další položkou jsou boty. Lehká trailová obuv vydrží zhruba osm set až tisíc kilometrů, takže během jediné cesty každý z nich zničí čtyři až pět párů. Připočíst se musí drahé pojištění i návštěvy měst na trase.

„Člověk sice jí hlavně instantní nudle a bramborovou kaši z pytlíku, ale jednou za týden potřebuje sejít do civilizace. Vyprat špínu z oblečení, osprchovat se teplou vodou a dobít baterky v posteli. Po covidu navíc ceny amerických motelů vyskočily klidně na dvě stě až tři sta dolarů za noc,“ doplňuje Luboš Kopecký.

Být spolu nepřetržitě půl roku v divočině prověří každý vztah. První trail šli i proto, aby po dvanácti letech partnerství zažehnali krizi. „Hádky přicházejí skoro vždycky z únavy. Já mívám krizový bod mnohem dřív – kolem oběda se cítím tak vyčerpaná jako Luboš v sedm večer. Pak nastupuje hlad a vztek. Dokud nadávám, je to dobré, tělo ještě funguje. Když zmlknu a jdu potichu, Luboš ví, že už jdu úplně na dřeň,“ přibližuje Kopecká život na cestě.

Největší zkouškou psychiky byla letošní Appalačská stezka. Na rozdíl od otevřených výhledů v pohoří Sierra Nevada nebo ve Skalistých horách nabízela stovky kilometrů chůze v hustém porostu. „Američané ji milují kvůli tradici, ale pro nás to byl nekonečný zelený tunel. Člověk šplhá do prudkého kopce, nahoře ho čeká stejný les bez výhledu a do toho týdny prší a všude je bláto. Tam jsem pochopila, proč to tolik lidí vzdává,“ vzpomíná Kopecká. Přesto trasu dokončili. Úspěšnost přitom bývá jen mezi 10 a 15 procenty – spousta lidí skončí po pár týdnech, když zjistí, že romantika z filmů v realitě bolí.

Život na stezce manžele odnaučil lpět na věcech. „Když člověk nese půl roku všechno na zádech, rychle vyhází zbytečnosti. Zjistila jsem, že doma nepotřebuju dvanáct talířů ani plné skříně oblečení. Přestali jsme se honit za materiálními věcmi, štěstí v nich není,“ říká Kopecká. O zážitcích z tras vydala dvě knihy a během pobytů v Česku manželé pořádají přednášky, které jim pomáhají pokrýt cestovní náklady.

Po zdolání třetího velkého treku se však dostavila únava i touha po stabilitě. Tereza Kopecká po letech v sociálních službách cítí vyhoření, začíná psát články v angličtině a plánuje výcvik v psychoterapeutickém poradenství se zaměřením na terapii v přírodě. Její manžel se vrací k manuální práci.

„Když nám lidé říkají, jak nám závidí svobodu, odpovídám, že já jim občas závidím jejich gauč. Za poslední dva měsíce jsem nespala víc než tři noci v kuse ve stejné posteli. Chybí mi kotva, uzemnění. Deset let jsme tomu podřídili úplně všechno, odpustili si lyžování, abychom ušetřili na nový spacák. Teď se těšíme, že budeme chvíli žít normální život,“ uzavírá Kopecká.