Začínala jako učitelka a své obrazy prodávala na trzích. Dnes jí je 75 let a sběratelé za ně dávají miliony

Susan Swartz začínala svou uměleckou kariéru jako učitelka výtvarné výchovy a své obrazy tehdy prodávala na pouličních trzích. Postupně se ale dostala až do světových muzeí i galerií a dnes se její díla prodávají v přepočtu i za více než milion korun. S manželem, který stojí za celosvětově známým fondem Accel, se mimo jiné věnuje filantropii a nově vystavuje také v Praze. „Protiklady se prý přitahují. Jim je levá hemisféra, já ta pravá,“ říká teď v rozhovoru pro CzechCrunch americká malířka Susan Swartz.

Když vcházím do pražské NIA Gallery v centru města, zabouchávám za sebou vchodové bytové dveře a otáčím se směrem do prostoru. Tam se na mě kromě desítky obrazů ze zdí upřeně usmívá pět žen různého věku, přičemž uprostřed hloučku stojí nejstarší z nich: elegantní dáma menšího vzrůstu, jejíž usměvavý obličej lemují jemné vrásky. Záhy ke mně napřahuje ruku a tichým hlasem říká, že si velmi váží mého času. Susan Swartz.

Dnes pětasedmdesátiletá umělkyně zahájila koncem října svou první výstavu v Praze a v prostoru na Senovážném náměstí mě přivítala spolu s kurátorkou nebo majitelkou místní galerie. Ona sama se narodila v roce 1951 v Pittsburghu v Pensylvánii jako nejstarší ze tří sester. K umění se dostala až v posledním ročníku střední školy, kdy si ho zapsala jako volitelný předmět. Její učitel v ní tehdy rozpoznal talent a doporučil rodičům, aby ji v něm podporovali. „Chtěla jsem studovat angličtinu nebo historii. Pak jsem to zkusila s uměním a zamilovala si ho,“ začíná teď náš rozhovor Susan Swartz. Jako první z rodiny tak nastoupila na vysokou školu a vystudovala výtvarné umění na Edinboro State College.

Následujících zhruba 12 až 15 let učila výtvarnou výchovu na základních a středních školách. Studentům se ale snažila nabídnout víc, než dovoloval školní rozpočet. Pořádala proto večerní lekce, na které rodiče kupovali kvalitnější materiály, a sama obcházela místní firmy. „Chodila jsem do rámařství pro odřezky překližky, v obchodech s obklady jsem sháněla zbytky linolea na mozaiky. Brala jsem firmám, co nepotřebovaly, a nosila to dětem do třídy,“ vzpomíná malířka.

Vedle učení ale pořád sama malovala a své obrazy prodávala na pouličních uměleckých trzích. Postupně se začala prosazovat i na výstavách, kam ji zvali jako porotkyni. Právě tam si ale všimla, že porotci často vybírají díla čistě podle osobního vkusu, a sama proto začala malovat tak, aby se jim zavděčila. „Cítila jsem ale, že ztrácím kus sebe,“ popisuje Swartz, která dnes žije v americkém Utahu se svým manželem Jimem Swartzem, spoluzakladatelem amerického investičního fondu Accel, který podpořil například Facebook či Spotify a investoval také do českých startupů Mews a Deepnote.

Jednoho dne během lyžování, když malířka z lanovky pozorovala zasněžené údolí a mraky prosvícené sluncem, se tak rozhodla svůj přístup změnit. „Řekla jsem si, že budu malovat jen to, co stvořil Bůh,“ vypráví. Začala se proto soustředit na realistické krajiny, stromy a zvířata. Když se třeba s manželem věnovali potápění, malovala podmořský svět, později také ryby a ptáky. V roce 2002 ji nakonec vybrali jako oficiální environmentální umělkyni zimních olympijských her v Salt Lake City, což ji také dostalo do mezinárodního povědomí.

Přibližně ve stejné době se ale začaly objevovat také její zdravotní problémy. Dlouho jí totiž nebyla diagnostikována lymská borelióza, ke které se přidala následně i otrava rtutí z konzumace ryb. Právě zmíněné nemoci ji na několik dalších let výrazně omezily a zasáhly i její rodinu, v níž boreliózou onemocněli další dva členové. Swartz přesto pokračovala v malování, i když někdy zvládla pracovat jen několik hodin denně.

Právě v tomto období vznikl téměř dvoumetrový obraz leknínů inspirovaný Claudem Monetem, který dodnes považuje za své nejcennější dílo. Zároveň se začal proměňovat její styl. „Myslím, že když bojujete o život, začnete se na práci dívat jinak. Přešla jsem od malování mozkem k malování duší. Už nešlo o to, jak vidím vodu, ale co cítím, když se na ni dívám,“ vysvětluje mi.

Postupně tak opustila detailní krajinomalbu a přešla k abstrakci s výraznými barvami a hustými vrstvami akrylu. Dnes často pracuje na čtvercových plátnech, přes jejichž hrany barva přetéká. Do obrazů začala zapracovávat také přírodní materiály, například listy, semena nebo sušené rostliny. Během pandemie covidu experimentovala dokonce s potravinami. „Vařila jsem, viděla rýži a čočku a začala to míchat s barvou. Pak jsem zkoušela melouny a dýně. Kupovala jsem je a sušila, a když je nakrojíte různě, vypadají pokaždé jinak,“ popisuje malířka.

Svůj ateliér má přímo u sebe doma a světla v něm prý nechává neustále rozsvícená. K obrazům se díky tomu totiž může kdykoliv vracet, pozorovat je a rozhodovat se o další vrstvě. Maluje při hudbě, nejčastěji při chorálech, keltských skladbách nebo nahrávkách své dcery, která ráda zpívá.

Proměna stylu směrem k přírodním a environmentálním tématům jí postupně otevřela dveře i na mezinárodní scénu. Svá díla v poslední dekádě vystavovala v Salcburku, Ludwigově muzeu v Koblenzi a Budapešti, Petrohradu nebo Pekingu. Za jeden z nejvýznamnějších kariérních milníků ale považuje samostatnou výstavu v National Museum of Women in the Arts ve Washingtonu, D.C., která proběhla v roce 2011.

Když muzeum před desítkami let navštívila poprvé, překvapilo ji, že existuje instituce zaměřená výhradně na ženské umělkyně. „Říkala jsem si: Budu někdy dost dobrá, abych tu měla výstavu?“ vzpomíná v pražské galerii. Přibližně o 25 let později se jí to opravdu podařilo. „Prostě to nevzdávejte. Opravdu ne,“ dodává s úsměvem na tváři, po které stéká slza.

Vedle umělecké kariéry malířka postupně vybudovala také vlastní galerii Susan Swartz Studios, kterou v roce 2016 otevřela v Park City v Utahu, kde žije. Dnes v ní představuje nejen svou tvorbu, ale také díla dalších současných umělců. Obchodní stránku však přenechává svému týmu a manželovi Jimovi Swartzovi. „Byznys není můj dar. Já prostě maluju, tam patřím,“ říká. Právě manžel je podle ní zároveň jejím nejupřímnějším kritikem. „Řekne mi, zda už se to rýsuje, nebo jestli to ještě chce práci. Protiklady se prý přitahují: on je levá hemisféra, já pravá,“ směje se Susan Swartz.

Ceny jejích originálních obrazů se odvíjejí především od velikosti. Nejmenší začínají přibližně na osmi tisících dolarů, větší díla stojí i přes 50 tisíc dolarů, tedy v přepočtu přes milion korun. Dostupnější jsou pak umělecké tisky, které se prodávají například za 350 dolarů. Mezi typickými zákazníky jsou jednotlivci i firmy, přičemž podle Swartz tvoří ženy a muži mezi soukromými kupujícími přibližně stejný podíl. Největší sběratelkou jejích obrazů je pak manažerka z technologického sektoru, která jich prý má 76. Swartz se přitom se svými díly často loučí nerada. „Obrazy mi připomínají dobu, kdy jsem je malovala. Jsou to moji přátelé,“ vysvětluje.

Společně s manželem se dlouhodobě věnují také filantropii. Oba pocházejí z rodin, kde byli první generací s vysokoškolským vzděláním, a právě podpora vzdělávání pro ně představuje důležité téma. Například v Park City, kde se každoročně koná filmový festival Sundance, se manželé seznámili s dokumentaristy a v roce 2007 spoluzaložili organizaci Impact Partners. Ta financuje nezávislé dokumentární filmy zaměřené na společenská a environmentální témata.

Filantropický rozměr má také její aktuální pražská výstava The Infinite, která v NIA Gallery na Senovážném náměstí potrvá do 15. ledna 2027. Pod vedením kurátorky Claire Breukel představuje 43 děl, včetně obrazů, tisků a sochařských objektů. Swartz pro ni navíc připravila limitovanou edici 50 tisků, jejichž výtěžek poputuje na podporu dostupné psychologické a terapeutické péče prostřednictvím pražské Fortny.

Ani ve svém pokročilém věku přitom neplánuje s tvorbou přestat. V prosinci chystá v galerii společnou výstavu s miamskou umělkyní Cristinou Lei Rodriguez, příští rok by měla vystavovat také v Londýně během London Climate Action Week a v New Yorku při Climate Week. „Proč přestávat? Každý den je dar,“ říká malířka a s pohledem do podzimního vnitrobloku pražské galerie dodává: „Pokud můžu pomoct vidět, jak se Země mění, a být součástí hnutí, které k tomu vede, je to požehnání.“