O víkendu ovládnou pražský ostrov mezi Karlínem a Holešovicemi tvrdé údery a bojovníci, kteří často v kleci dojdou až na samou hranici svých fyzických možností – a někdy ji možná dokonce překročí. Štvanice je sice zejména tenisový ostrov, ale jako doma tu už je také Oktagon MMA. Česko-slovenská organizace smíšených bojových sportů, za kterou stojí Ondřej Novotný a Pavol Neruda, se stala jednou z nejrychleji rostoucích na světě, má za sebou přes čtyři desítky turnajů, tržby počítá ve stamilionech, a to pořád zdaleka není vše. „Nejlépe to řekl Palo: chceme být formule 1 bojových sportů,“ říká ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch Ondřej Novotný.

Psal se rok 2016, když Ondřej Novotný a Pavol Neruda začali natáčet reality show Oktagon Výzva. V ní bojovalo osm českých a slovenských bojovníků a vyvrcholením byl vůbec první turnaj Oktagon 1. O víkendu na Štvanici půjde už o turnaj s pořadovým číslem 45, navíc nebude jen jeden. Vůbec poprvé – a pravděpodobně také naposledy – se totiž v Oktagonu rozhodli, že uspořádají hned dva turnaje po sobě. Chtějí se ve velkém stylu rozloučit s ikonickou Štvanicí, kam se už z různých důvodů nevrátí.

Obvyklou sobotu tak doplní i páteční turnaj, přičemž v nabídce jsou ještě vstupenky na pátek nebo výhodný streamovací balíček pro oba turnaje, který stojí 20 eur (480 korun). A proč je to poslední Štvanice? Jen produkční náklady na turnaj bez výplat bojovníků přesahují půl milionu eur (12 milionů korun). To už sice dnes není na poměry Oktagonu tak závratné číslo, jenže jeden z problémů štvanického areálu je, že se do něj vejde jen necelých osm tisíc lidí.

Česko-slovenská organizace, která se rychle vyšvihla mezi přední evropské hráče, tak inkasuje mnohem méně ze vstupného, než když vyprodá například O2 arenu či jiné velké haly. Oktagon MMA už je zkrátka velký byznys se vším všudy a sentiment někdy musí jít stranou. „Oktagon je stoprocentně sport, ale stoprocentně je to také šoubyznys. MMA je show a aby to mohla být dobrá show, tak v tom musí být také dobrý byznys,“ říká Novotný.

Ve velkém rozhovoru pro CzechCrunch popisuje, jak Oktagon s Pavolem Nerudou zakládali, kolik to tehdy stálo peněz a s jakými rozpočty pracují dnes. Aby jejich byznys fungoval, potřebují v průměru každý den prodat vstupenky za půl milionu korun. Dlouholetý sportovní komentátor či moderátor reality show Survivor také popisuje, proč je úspěch Oktagonu stále ještě křehký, co čeká organizaci dál a jaké radosti a strasti s sebou nese role promotéra.

Fanoušci obvykle vidí pár nejbližších turnajů, které zveřejníte. Nejbližší je Oktagon 45 na Štvanici. Jaké číslo už ale řešíte vy?
Už několik měsíců řešíme haly minimálně do konce roku 2024, takže to je zhruba dvacet dalších turnajů.

Počítám, že na začátku jste šli turnaj od turnaje, krůček po krůčku, zatímco teď už musíte řešit úplně jinou komplexitu byznysu. Dokázali jste si to tehdy představit?
To si asi ani úplně nepředstavujete. Jdete do toho, protože vás to baví a zároveň trochu doufáte. Postupně se to nabaluje, přibíráte lidi do týmu, všechno roste. Na začátku jste snil, že by to tak mohlo být, ale připravit se na to stejně nejde. Vždy říkám: radši buďme v předstihu, všechno si slibme, dělejme to a teprve pak řešme, jak to reálně uděláme.

Vaše začátky jste už vyprávěli mnohokrát. Kdyby vám někdo v roce 2016 řekl, že v roce 2023 budete pořádat jednu z nejvýznamnější MMA akcí v Evropě (Tipsport Gamechanger), budete mít za sebou několik vyprodaných turnajů v Německu a před sebou první turnaj v Anglii, brali byste to? Přemýšleli jste v takových obrysech?
To zase ano, my máme velké sny. Šli jsme do toho, protože nás to bavilo a postupně se to nabalovalo. Jestli jsme to tehdy měli v hlavách přesně takhle, to dnes popravdě říct nedokážu. Ale zase vím, co všechno si představujeme dnes, o čem všem se bavíme, a když se mě někdo bude za čtyři roky ptát, jestli jsme si tohle představovali, tak pravděpodobně řeknu ano, ale musel bych si to teď zapsat.

Startovali jste před sedmi lety, kdy řada věcí fungovala úplně jinak. Jak tehdy vypadal trh s MMA, na kterém Oktagon začínal?
Existovaly menší organizace, které ovšem tehdy vypadaly velké. Hlavně GCF dělalo dobré turnaje, ale obvykle do tisícovky lidí. V Evropě to bylo kromě polského KSW podobné. Občas přijelo UFC nebo Bellator. Dnes je situace úplně jiná, zejména v tom, že jsme jednoduše vyhráli největší trh v Evropě. A teď nemyslím lidmi, ale penězi.

V žádné jiné zemi v Evropě se MMA tak extrémně rychle nerozvinulo a tak rychle nenarostla jeho popularita jako v Česku a na Slovensku. Oktagon je zároveň suverénním vítězem a věřím, že je to zasloužené, protože jsme do toho jako jediní šli s tím, že nás to baví a chceme se skutečně rozvíjet a posouvat. Nešli jsme jen rychle zbohatnout, ale reálně v tomto odvětví podnikat a investovat do něj velké peníze, ne jen někoho šidit.

Na české poměry jste velmi rychle vystřelili, jste vidět, šlapete do marketingu, práce s fanoušky. Počítám, že inspiraci asi hledáte hlavně v zahraničí? V Česku občas vaše aktivity v tomto ohledu působí trochu jako úkaz.
U nás asi ano. My vždy říkáme, že jsme vypravěči příběhů. Od toho se odvíjí celý Oktagon. Příběh je pro nás celý velký dort a samotný zápas je jen třešnička na něm. I když se vám ten zápas nelíbí, tak se něj podíváte, protože chcete znát celý příběh. Z toho vycházíme, jinak se ale inspirujeme všude možně, od závodu velbloudů po příběh fotbalového Wrexhamu, který koupil Ryan Reynolds. Dokážeme si vždy najít něco, co můžeme využít.

Máme proti ostatním sportům jednu obrovskou výhodu – že jsme to my dva s Palem (Pavol Neruda, spolumajitel Oktagonu – pozn. red.). Když se na něco jeden z nás dívá a zaujme ho to, hned si voláme, jestli na to ten druhý kouká taky. Pak se společně patnáct minut díváme po telefonu na televizi, a když se nám něco líbí, tak druhý den přijdeme do firmy a uděláme to. To samozřejmě v žádném jiném sportu nefunguje, protože tam jsou sto let stará pravidla, osmdesát let staří bafuňáři, šedesát let staří trenéři a tak dále. Struktura je nesmírně těžká. U nás je nápad a realizace ve stejný moment.

Co je pro vás dnes Oktagon? Sport, byznys, šoubyznys?
There is no business without showbusiness, jak říkají v jednom americkém filmu. To je Oktagon. Oktagon je stoprocentně sport, ale stoprocentně je to také šoubyznys. MMA je show a aby to mohla být dobrá show, tak v tom musí být také dobrý byznys.

Vy často říkáte cirkus Oktagon. Pro někoho to může být negativní označení, ale vy se v tom vyžíváte, že?
Někteří si nás za to dobírají, ale na to jsme připraveni. Říkáme schválně, že jsme cirkus Oktagon, protože podle mě má cirkus každý rád. Já miluju dobrý cirkus, třeba Cirk La Putyka nebo Cirque du Soleil. Byl jsem na mnoha jejich představeních, žeru celý jejich příběh, jak vznikli. Nesmírně se mi to k Oktagonu hodí. Je v tom zábava, napětí, legrace, vyvrcholení, spousta různých čísel, takže nejde o jednu ucelenou věc, je tam něco sladkého, nějaké pivo. Hodně to také s divákem komunikuje, takže co do toho dá, to se mu vrátí.

Platí, že jste tak dobří a úspěšní jako vaši nejlepší, případně nejslabší bojovníci? Nebo jsou bojovníci jen jeden z mnoha střípků v rámci celé mozaiky?
Bez bojovníků bychom to samozřejmě nemohli dělat, ale pokud je otázka, zda jsme tak dobří jako naši nejlepší bojovníci, tak to neplatí. Kdybychom měli deset nejlepších bojovníků na světě, tak určitě nemusí platit, že jsme díky tomu nejlepší obecně. My jsme byli nejlepší show v Evropě i s těmi nejhoršími bojovníky v Evropě, pokud bychom to brali podle žebříčků. Čím větší celý sport je, tím více se z něj stává fotbal, tedy lidé lépe poznají reálnou kvalitu, ale zároveň vždy bude platit, že v bojovém sportu je nesmírně důležitý samotný konflikt a příběh. A to je často víc, než je reálná kvalita obou bojovníků.

To vy ostatně neustále opakujete, že kdo nedělá před soubojem show, neukazuje se na sociálních sítích a nepouští se do slovních přestřelek, má mnohem menší šanci uspět. Byť může být bojovník sebelepší.
Je to pak daleko náročnější cesta, která specificky v tomto sportu nefunguje. Je to svět plný egomaniaků. Pokud jste schopni se nechat zavřít do klece s někým, kdo vám jde urvat hlavu, musíte mít určité nastavení. Při vší úctě ke všem sportům je to nesrovnatelný pocit. Chápu, že tíha finále mistrovství světa ve fotbale musí být šílená, ale když se zaklapnou dvířka klece, je to ještě trochu jiná úroveň. A platí, že vedle sportovního výkonu bojovníci potřebují i to showmanství, protože se perou jen o pár míst.

Jak to myslíte?
Ještě nám bude dlouhé roky trvat – a je otázka, jestli se tam vůbec někdy jako bojové sporty dostaneme –, až budeme někde na úrovni basketbalu nebo fotbalu. Boj bojovníků o slávu musí být jiný než třeba u tenistů, musí být něčím zajímaví a musí něčím uchvátit. Když budeš ultranudný frajer, ale budeš vyhrávat grandslamy, může ti být do značné míry všechno jedno. Ale pokud jsi ultranudný frajer u nás, tak přestože vyhráváš, nemusí ti nakonec organizace dát titulový zápas, což je pro každého bojovníka vrchol. V tomto ohledu jsme nespravedlivý sport.

Zároveň platí, že vy jako promotér a spolumajitel organizace o všech těchto aspektech rozhodujete. To je obrovská síla, ne?
Je to obrovská výhoda, se kterou zároveň přichází velká zodpovědnost. Pohybujete se ve světě egomaniaků, ostrých kluků a holek, a samozřejmě se všichni ptají, proč se věci dějí tak, jak se dějí. Musíte to balancovat, ale mám dobrý příklad. Nedávno jsme měli zápas o prozatímní titul v polotěžké váze, ve kterém se objevil Slovák Pavol Langer. To je kouzelný příběh jak o Popelce, protože Pavol je přesně prototyp tichého bojovníka, o kterém prakticky nic nevíte, nevidíte ho na žádných sociálních sítích a příliš emocí ve fanoušcích nevzbudí. Nakonec jsme se rozhodli, že mu titulový zápas dáme, byť je málo pravděpodobné, že se u nás někdy ještě něco takového stane.

Proč, když to vlastně podle vašich slov nedává smysl?
Protože s Palem prostě máme rádi příběhy a taková ta klišé o tom, jak spravedlnost a dobro vítězí nad zlem a nenávistí. Udělali jsme to, přestože jsme věděli, že prodej PPV (pay per view – divák platí za možnost sledovat konkrétní turnaj – pozn. red.) nebude tak vysoký. Automaticky plánujete ztrátu, jen abyste někomu dopřáli jeho vítězství. Pavolovi Langerovi se to nakonec povedlo a tím byl celý příběh dokonán, ale tím palcem, zda si bojovník takový zápas zaslouží, na konci dne otáčím nahoru, nebo dolů já. A kdybych řekl ne, tak nemůže říct půl slova.

Ostatně lidé mnohdy říkají, že si děláte, co chcete, rozhodujete ve prospěch některých bojovníků a podobně. Ale taková je role promotéra, že? Ostatně mně se také nemusí líbit třeba rozhodčí ve fotbale, ale přesto na něj budu chodit.
Hra je taková, že lidé budou na fotbal chodit, dokud budou rozhodčí rozhodovat tak, že je to pořád bude víc bavit než štvát. Tak jednoduché to je a Ondřej Novotný rozhoduje tak, aby to fanoušky hodně bavilo. Mám celou stěnu popsanou nápady, kdo by s kým mohl bojovat a jak se to může vyvíjet dál. Trávím tím opravdu hodně času a dává mi to sílu a sebedůvěru v tom, že když mě někdo začne kritizovat, dokážu ho utlouct argumenty, protože to, co si teď začal myslet, já už promyslel před několika měsíci. A vím, zda to dávalo, nebo nedávalo smysl. Abyste měl dobrý spánek, musíte být třikrát lepší než váš kritik.

Dokázal byste se o tu roli matchmakera a promotéra vůbec s někým podělit?
Jasně, už se to ostatně děje, jen to lidé nevidí. Celá organizace se profesionalizuje, vše je komplexnější a domluvit jeden zápas znamená uzavřít doslova obchod nikoliv jen se dvěma bojovníky, ale také s několika dalšími lidmi, kteří se o ně starají. Na matchmakingu se dnes podílí vícero lidí. Lidé mi to často nevěří, ale je to stejné jako třeba s odměnou za výkon večera. Není to tak, že si po turnaji sednu a na koleni si vymyslím, kdo vyhraje. Já mám poradní hlas a dnes už je málokdy po mém. Ostatně stejně jako mě často překvapí, jak některé zápasy, které končí na body, dopadnou. Stejně to tak vyhlásím, nemám na vybranou. Byl bych sám idiot, kdybych se pokoušel takové věci z vlastní vůle měnit.

Platí, že za Oktagonem pořád majetkově stojíte jen vy a Pavol Neruda?
Je to tak.

Jak se vlastně taková organizace rozjíždí? Dali jste dohromady pár bojovníků, objednali halu a prodali první vstupenky?
Vlastně ano. I to je na našem sportu hezké a zvláštní zároveň. Když se rozhodnete a založíte si organizaci jakéhokoliv jména, tak jste ji zrovna založil, a když budete dělat turnaj, nahlásíte to na Českém svazu MMA a máte ji. S počtem českých bojových organizací je to podobně šílené jako s počtem hospod.

Jak to bylo finančně? Dávali jste do rozjezdu vlastní úspory, nebo jste měli i nějaké investory?
Na začátku jsme já a Palo dali každý půl milionu eur, které jsme si půjčili. Pak jsme s naším nápadem začali chodit po partnerech a sponzorech. Jelikož jsem měl za sebou sedmnáct let v bojových sportech, dokázal jsem tehdy vytáhnout relativně zajímavé peníze z docela dost společností. Podepsali jsme smlouvu s O2 TV, ale stejně to byl risk. Odvysílali jsme první osmidílnou reality show Oktagon Výzva, která vyvrcholila prvním turnajem. Když jsme všechno sečetli, nejdřív jsme mysleli, že jsme asi 30 tisíc eur vydělali, ale to jsme se přepočítali. Nakonec jsme prodělali asi 40 tisíc. Tehdy to pro nás byly velké peníze, dnes je situace samozřejmě úplně jiná.

Platí tedy, že na co si nevyděláte, nemáte?
Platí. Nemáme žádné externí investory. A pokud se nepletu, neměli jsme do této doby ani žádnou velkou půjčku v bance. Je to vlastně absolutně unikátní. Začínají nás oslovovat různé domácí i zahraniční společnosti a fondy, které by do nás chtěly vstoupit. Dělá nám to radost, ale říkáme, že ještě není správný čas, můžeme se možná bavit výhledově. Zjistili jsme, že jedna z věcí, na které svět jede, jsou finanční steroidy. Nikdo vám nezatleská za to, že nemáte půjčený kapitál a děláte profit. Naopak všichni chtějí, abyste si co nejvíc peněz půjčili, nedělali profit, ale zvyšoval se růst a objem. Je to vlastně zvláštní.

Jak velké riziko ještě dnes je, že to celé nedopadne? Závisí to na jednom nepovedeném turnaji, nebo už jste dál?
Pořád je to křehké. Vidíme, co se děje ve světě, a my jsme samozřejmě pořád zbytná věc. Možná jsme se v žebříčku zbytných věcí posunuli na vrchol, a když se lidé rozhodují, jestli utratí tisíc korun za lístek za kulturní akci a nás do toho zahrnou, tak nám často dají přednost před vším ostatním. Zábavní byznys je nicméně vždy velmi křehký. Možná mi to zase někteří neuvěří, ale já už žral gothaj s rohlíkama a jsem úplně v míru, kdybych ho měl začít žrát znovu. Raději to teď a tady budu prožívat na maximum a snažit se dosáhnout ultimátního cíle, než hrát zanďoura a klepat se, jak to celé dopadne. V tuto chvíli nás asi nepoloží nějaký slabší turnaj, ale třeba několik špatných rozhodnutí při expanzi, která je extrémně náročná. V kombinaci s něčím jako covid nebo válka nás to může dost přibrzdit. Takové myšlenky nicméně vůbec nemáme.

Jak vás v tomto ohledu zocelil covid? Když se všechno zavřelo, vymysleli jste, jak dělat turnaje bez diváků, na rozdíl od jiných sportů jste jeli dál. Říkali jste, že vás to stálo spoustu peněz, ale jak se na to díváte zpětně?
Covid přišel v momentě, kdy jsme, když to řeknu namyšleně, stáli sami na Olympu všech sportů v Česku a na Slovensku. Bylo to v době, kdy byli lidé nadšení z toho, co jsme předvedli na Zápasu století v O2 areně mezi Attilou Véghem a Karlosem Vémolou. Asi za deset dní jsme pak vyprodali dvanáct tisíc lístků do Ostravy, to se u nás jen tak nevidí. Navíc drahých lístků, protože je třeba říct, že jsme nejdražší zábava v Česku a na Slovensku. Náš průměrný lístek je dlouhodobě dražší než cokoliv jiného. Pro mě to tehdy bylo dvacet let práce v bojových sportech a v tu chvíli to mělo začít cinkat. Tři dny před turnajem v Ostravě se pak všechno zavřelo. Takže jsme šli zpátky do montérek, ale zase jsme se díky tomu lépe naučili pracovat s onlinem, PPV, krizovými situacemi obecně, vymysleli jsme nové formáty.

Je do budoucna udržitelné, že si musíte veškerou expanzi zaplatit z vydělaných peněz, nebo byste potřebovali větší kapitál?
Dokážeme tak fungovat, ale zároveň se pořád učíme. Radíme se s lidmi z velkého byznysu, kteří nám často říkají, ať si naše peníze dáváme stranou a netočíme v tom vlastní finance. Naše nastavení je sice jiné, ale učíme se vytvářet polštář a jsme dnes už v pohodě s tím, že bychom si měli třeba za pár procent půjčit peníze od banky. Bavíme se, že byť to nutně nepotřebujeme, je dobré takový polštář mít, kdyby náhodou. Necítili bychom se možná tak tlačení, jenže my s Palem máme ten tlak rádi. Když potřebujeme 500 tisíc eur, tak hledáme, kde je najdeme. Ale ne tím, že budeme škrtat nebo půjdeme do banky, ale vyrazíme do ulic a prostě přesvědčíme někoho dalšího, kdo nám ty peníze dá.

Dokážete si představit, že byste Oktagon prodali třeba jako Dana White UFC, kde i po prodeji zůstal promotérem a hlavní tváří?
Zásadní rozdíl je, že Dana White nikdy neměl tak velký podíl jako my, držel jen pár procent. My jsme s Palem jediní majitelé Oktagonu, držíme každý 50 procent a v tu chvíli hrajete na úplně jiném hřišti. Samozřejmě platí, že za UFC dostali čtyři miliardy dolarů, z toho sám Dana White 400 milionů a na týden se z toho zbláznil, což je reálná historka. Když za námi dnes někdo přijde, tak říkám, že se můžeme bavit, ale už jsme trochu nachytření a také trochu namyšlení. Muselo by jít o něco, co by nám totálně změnilo život. Musela by to být šílená nabídka, která nás vystřelí na Měsíc. Sám mám konkrétní číslo v hlavě, které když vyslovím, tak si zase všichni řeknou, že jsem se úplně pomátl.

To se musíme bavit alespoň ve vyšších miliardách, možná víc, ne?
Je to takhle velké. Teď je ještě otázka, v jaké se bavíme měně. (smích)

Jak je váš byznys velký?
Zmíním jedno zajímavé číslo, ze kterého si lze udělat dobrou představu. Máme spočítáno, že každý den potřebujeme prodat vstupenky za půl milionu korun. Za rok tedy jen za vstupenky potřebujeme inkasovat 180 milionů. Vstupenky jsou jedna ze tří nohou, na kterých stojíme. Druhá je PPV a třetí partneři. Vstupenky se navíc třeba v létě nebo na začátku roku prakticky neprodávají, takže o to víc jich musíme prodat v jiných obdobích, občas je to šílenství.

Z toho si lze dopočítat, že obratově se budete pohybovat někde ve středních stovkách milionů?
Letošní představa obratu je nad půl miliardou korun. Loni to bylo přibližně čtvrt miliardy korun s čistým ziskem v jednotkách milionů korun. Co se týče vstupenek, chystáme se do ještě větších hal v Německu nebo Anglii, ale zároveň platí, že to má určitý strop, co se týče počtu hal i turnajů, kde chceme a dokážeme turnaje uspořádat. Kde to naopak strop nemá a kde vidíme obří potenciál, jsou kvalita a velikost partnerů a televizních práv a PPV. Naším úkolem je přesvědčit Evropu, že si má Oktagon koupit.

Máte nějaké porovnání s jinými evropskými či světovými organizacemi? Sledujete nějakou důležitou metriku?
Popravdě řečeno ne. My se s nikým nesrovnáváme, vlastně se naopak často jiní srovnávají s námi. Proto jsme nedávno v legraci udělali grafiku, kdo měl nejvíce lidí na turnajích v Evropě, a suverénně jsme vyhráli před UFC, KSW, Bellatorem, PFL. Trochu jsme všechny popíchli, ale samozřejmě platí, že všichni mají v tuto chvíli více peněz než my a větší divácký potenciál. Když si vezmete, že dobýváme Evropu z patnáctimilionového česko-slovenského trhu, je to úplně směšná pozice. Proto si uvědomujeme, že naše expanze musí být úspěšná a musíme být desetkrát aktivnější než ostatní.

Jaký je váš cíl?
Nejlépe to řekl Palo, že chceme být formule 1 bojových sportů. To by byl náš ultimátní cíl a sen. Jezdit po zemích v Evropě, možná Euroasii či arabském světě, mít pravidelné zastávky, na které se budou lidé těšit, vždycky by to v daném městě naším turnajem žilo. Všichni by věděli, že jednou za rok přijedeme do Stockholmu, do Manchesteru a fungovalo to jako kočovný cirkus, na který se těšíte a vždycky je to událost.