V dětství šila obleky pro panenky, pak zamířila k čínské medicíně. Dnes její značka využívá provazy i odpad

Jana Horejšová si prošla módním průmyslem téměř odspodu. Šila vzorky pro Pietro Filipi, vedla textilní dílnu a pracovala i pro jeden z prvních módních řetězců v Česku. Pak ale obor na několik let úplně opustila a vystudovala tradiční čínskou medicínu. K šicímu stroji se vrátila až po narození dvou dětí. Dnes stojí za značkou On The Boat, která místo rolí nových látek pracuje především s oblečením ze second handů a textilním odpadem a letos v září svou kolekcí otevřela pražský fashion week. „Potřebovala jsem se kreativně nabít a zase se vrátit k šití,“ říká pro CzechCrunch.

K módě přitom Horejšová tíhla odmala. Už jako dítě šila oblečení pro panenky, později začala upravovat věci po matce a babičce a kolem dvanácti let věděla, že se chce oblečení věnovat i profesionálně. Následovalo studium oděvnictví v Liberci a poté několik různých pozic v módním průmyslu.

Protože pochází z Děčína, jednou z jejích prvních zkušeností byla práce v tamních dílnách Pietro Filipi. Šila tam první vzorky, podle kterých následně vznikala sériová výroba. Později jinou textilní dílnu, konkrétně v Kamenickém Šenově, i sama vedla, a právě tam se naučila rozdělovat práci mezi jednotlivé šičky nebo počítat, kolik času zabere výroba konkrétního kusu. Zkušenost, kterou tehdy považovala spíš za odklon od vysněného navrhování, dnes využívá při vedení vlastní značky. „Vím třeba, kolik mám šičkám zaplatit za jeden kus. První model si ušiju sama, takže přibližně vím, kolik práce a času za ním je,“ popisuje.

Kolem třicítky ale Horejšová svou profesní dráhu úplně změnila. Nebyl to přitom náhlý únik od módy. K alternativním přístupům měla blízko už odmala díky mamince a sama říká, že ji dlouhodobě fascinovalo, jak spolu souvisí lidské tělo, psychika, životní styl a příroda. „Měla jsem pocit, že mi v životě něco chybí a potřebuju si rozšířit obzory,“ vzpomíná.

Začala proto studovat tradiční čínskou medicínu. Čtyřleté dálkové studium absolvovala na 1. škole tradiční čínské medicíny pod vedením lékařky Ludmily Bendové a už během něj začala pracovat v centru celostní medicíny v Bratislavě, kde tehdy žila s manželem. Zaměřovala se především na dietetiku, tedy úpravu jídelníčku podle principů čínské medicíny, a na pohybový aparát.

Klientům sestavovala jídelníčky, pomáhala jim například s bolestmi zad nebo problémy s metabolismem a využívala baňkování nebo moxování, při kterém se vybraná místa na těle prohřívají pomocí pelyňku. Profesně v oboru nakonec strávila přes pět let a během své praxe se setkávala i s lidmi po onkologické léčbě.

Postupně ale zjistila, že ji intenzivní práce s lidmi vyčerpává. Denně řešila jejich problémy a těžké životní příběhy, přitom sama o sobě říká, že je citlivá a trápení klientů si pouštěla příliš k sobě. „Po pěti letech jsem byla úplně vyždímaná,“ popisuje. Z práce, ve které neustále věnovala energii ostatním, navíc přešla rovnou k péči o dvě děti narozené rok a půl po sobě. Když pak měly nastoupit do školky, cítila, že místo další péče o druhé potřebuje začít dělat něco sama pro sebe. „Potřebovala jsem se kreativně nabít a zase se vrátit k šití,“ říká Horejšová.

Tradiční čínskou medicínu přitom neopustila úplně a její principy později promítla i do přemýšlení o vlastní módní značce, především v tom, že nechtěla vytvářet další zbytečný odpad. K módě se nakonec vrátila po druhé mateřské, kdy s manželem hledali projekt, kterému by se mohla věnovat online a zároveň s rodinou cestovat. On The Boat tak začínalo jednoduchými tričky z organického textilu.

Během covidu pak s rodinou pobývala na Kanárských ostrovech. Pláže se tehdy méně uklízely a Horejšová začala mnohem víc vnímat, kolik odpadu moře vyplavuje. S rodinou ho chodila sbírat a spojila se také s organizací Clean Ocean Project. „Držela jsem v ruce písek a v něm viděla tečky mikroplastů. Říkala jsem si: Do prčic, to už z toho nejde vyndat,“ vzpomíná.

Prodeje prvních triček proto zčásti spojila s podporou ekologických projektů a udržitelnost se stala jedním ze základů vznikající značky. Postupně ale Horejšová začala přemýšlet, zda vůbec dává smysl nakupovat další nové látky. „Říkala jsem si, že nechci šít z nových materiálů. Máme second handy plné věcí, které nikdo nechce,“ říká.

A právě tehdy se do On The Boat výrazněji dostal upcycling. Horejšová začala vyhledávat již existující oblečení a přetvářet ho v nové modely. Dnes pracuje například s pánskými saky, košilemi, obleky nebo dalšími vyřazenými textiliemi. V posledních kolekcích využívá i méně obvyklé materiály, například zbytky přízí, provazy nebo další deadstock. První model stále vytváří sama, materiály také osobně vybírá, pomáhají jí ale asistenti a na výrobě spolupracuje se třemi externími šičkami.

Novou kolekci vytváří zhruba jednou ročně a obvykle ji tvoří kolem dvaceti nových modelů. Přibližně 60 až 70 procent kusů z kolekce se podle Horejšové přímo prodá, část ale zůstává jako vzorek pro další výrobu. Zhruba polovinu kolekce pak tvoří modely, které může značka vyrábět opakovaně. Druhá polovina jsou originální kousky, na kterých Horejšová ukazuje, co všechno lze z vyřazených materiálů vytvořit.

„Jsou to extravagantní modely, které slouží k tomu, že se půjčují na focení různým osobnostem. Dělají takovou osvětu,“ vysvětluje návrhářka, jejíž kousky na sebe vzali třeba moderátorka Zorka Hejdová, zpěvák Ben Cristovao, modelka Andrea Bezděková nebo zpěvačka Ewa Farna.

Z původně malého ekologického projektu se značka postupně dostala také na módní přehlídky. V roce 2024 představila kolekci Singularity v rámci Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, následovala její druhá část prezentovaná v programu Flying Solo v Paříži.

Další kolekce vznikaly také ve spolupráci s komerčními partnery a letos v září Horejšová na pražském fashion weeku představila kolekci Membrane, ve které pracovala mimo jiné s provazy a technickým odpadem. I díky řadě komerčních zakázek ji tak dnes značka živí a jen na e-shopu dosahuje měsíční obrat až 300 tisíc korun. „Mohlo by mě to ale uživit i víc,“ směje se.

Cestu na českou módní scénu ale Horejšová popisuje jako poměrně složitou. Sama se v ní dlouho cítila trochu jako outsider, nevystudovala totiž žádnou uměleckou školu a vlastní značku založila až kolem pětatřiceti, po letech v jiném oboru a dvou dětech. „Když nejste z UMPRUM, musíte si tu cestu hodně vybojovat,“ říká.

Podle ní navíc v české módě mnohdy záleží nejen na samotné tvorbě, ale také na vzájemných sympatiích. Sama zažila období, kdy se jí kvůli sporům některé dveře zavřely. „Není to vždycky o tvorbě, ale spíš o osobních vztazích a kontaktech. V tom je to fakt někdy jako ve filmu Ďábel nosí Pradu,“ dodává s vyrovnaným úsměvem.

Další výrazné škálování pro ni ale není automatickým cílem. Sama o sobě říká, že je spíš kreativec než byznyswoman a baví ji osobně vybírat materiály, sednout si k šicímu stroji a vytvořit první model. Zároveň nechce, aby jí větší firma vzala čas na rodinu a cestování. Pokud by proto On The Boat výrazně rostlo, musela by část jeho vedení předat někomu dalšímu. „Potřebovala bych někoho, kdo by se chopil výroby,“ říká.

Úplně stát na místě ale nechce. Po zkušenosti s Paříží ji láká hlavně zahraničí, kde by chtěla oblékat známé osobnosti nebo spolupracovat na mezinárodních projektech. Neznamená to však, že chce za každou cenu násobit výrobu a budovat velkou módní firmu. „Nevím, jestli se mi z toho chce dělat gigant,“ uzavírá návrhářka.