Válka ho přivedla do Pardubic, v šestnácti už pracoval v IT. Dnes mladý Ukrajinec rozjíždí startup v USA
V šestnácti utekl před válkou do Pardubic, kde se snažil rozjet byznys. Dnes v Americe buduje AI platformu pro realitní investory.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Když bezpečnostní službě u vstupu do jedné z velkých sanfranciských realitních firem s kolegou tvrdili, že jsou kurýři z donáškové služby DoorDash a nesou objednávku, klepala se jim kolena. Prošli kontrolou, zaťukali na dveře kanceláře a položili na stůl krabici s koblihami. „Přiznali jsme, že ve skutečnosti nejsme z DoorDashe, ale máme fakt skvělý produkt,“ usmívá se dvacetiletý Yurii Tovarnytskyi. Ačkoliv zpočátku narážel na nechápavé pohledy, jeho agresivní prodejní taktika mu zajistila přesně to, co v danou chvíli potřeboval. Pozornost.
Spolu se svým společníkem Lucianem Casalem buduje startup Aximon. Zaměřují se na komerční realitní trh, který je podle nich z technologického hlediska zastaralý. „Makléři a analytici běžně tráví až čtyřicet hodin manuálním procházením PDF dokumentů a excelových tabulek, aby vyhodnotili výhodnost investice do jediné budovy. My jsme navrhli systém, který za pomoci umělé inteligence zkracuje celý proces na pouhých deset minut,“ líčí pro CzechCrunch.
Aximon přitom stojí na dvou nohách. Vlastní produkt pro realitní investory vyhledává na trhu nejzajímavější příležitosti a jejich analýzu automatizuje. Vedle toho zakladatelé provozují zakázkové AI studio, které pomáhá firmám automatizovat interní procesy přesně podle jejich potřeb a stát se takzvaně AI-native společnostmi. Než začali cokoli programovat, vyzpovídali manažery z realitního sektoru a zjišťovali, kde jejich lidé tráví nejvíc času rutinní ruční prací. Na trhu ale nejsou sami, analýzu realitních obchodů s pomocí AI nabízejí i americké startupy jako Clik.ai nebo Archer.
Na získání prvních platících zákazníků, mezi nimiž je podle Tovarnytského i společnost s portfoliem v hodnotě zhruba 2,5 miliardy korun, už dnes koblihy nepotřebují. Netradičního marketingu se přesto nevzdali. Rozesílají tak třeba krabice se sušenkami přímo na stoly amerických manažerů. Dovnitř vkládají dopis s QR kódem a zprávou, která shrnuje jejich rešerši o dané firmě. Chtějí tak ukázat, že se na možnost spolupráce patřičně připravili, a rovnou nabízejí partnerství.
Než se ovšem mladý softwarový inženýr dostal k optimalizaci amerického realitního trhu, musel ujít mimořádně složitou cestu. Ta začala v ukrajinském Sambiru nedaleko polských hranic.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsJako dítě se Yurii věnoval šachům a tanci, dokud mu rodiče ve třinácti letech nekoupili první počítač. Při hraní videoher začal přemýšlet, jak vlastně fungují weby a digitální světy. Matka učitelka mu odpovědět nedokázala, ale propojila ho se strýcem, softwarovým vývojářem.
„Vysvětlil mi, že programování je jako skládání stavebnice LEGO,“ vzpomíná. Netrvalo dlouho a napsal své první řádky kódu v rámci místní IT akademie. Brzy začal obcházet místní pizzerie a kliniky s nabídkou tvorby webů. Zpočátku narážel na samá odmítnutí.
Kariéru mu nakoply programátorské soutěže
„Byl jsem strašně malý na to, aby mi firmy věřily s programováním. Ale časem jsem ze svého věku udělal přednost, žertoval jsem o něm. A ono to fungovalo. Dostal jsem šanci ukázat, co umím, a vytvořil jsem třeba web pro zvířecí útulek Green Shelter nebo místní rádio,“ vypočítává.
Zásadní zlom přišel na přelomu let 2022 a 2023, kdy ho z Ukrajiny vyhnala válka. S rodinou se přestěhoval do Česka, kam jeho otec dříve jezdil pracovat na stavby. Pro šestnáctiletého introverta to byl tvrdý náraz. Neuměl jazyk, bál se komunikovat s lidmi a trávil stovky hodin nad učebnicemi, aby vůbec složil přijímací zkoušky na pardubickou střední školu Delta, kam se chtěl dostat pro její zaměření na IT.
Nové prostředí ho ale postupně zocelilo. Na pardubickém hackathonu, intenzivní programátorské soutěži, se svým týmem vybojoval první místo v klání o nejlepší podobu vládního webu. Zároveň si všiml, kdo sedí v porotě: ředitelé místních technologických firem. Začal za nimi asertivně chodit a jednoho po druhém přesvědčoval, že ačkoliv ještě chodí do školy, má dostatek volného času i potřebné znalosti, aby pro ně mohl pracovat.
Získal tak práci a nějakou dobu tvořil pro softwarovou společnost TaskGrip. „Pracoval jsem tehdy i sto hodin týdně a podílel jsem se na projektech pro newyorskou agenturu Highlight, která obsluhovala značky jako Disney či Airbnb,“ líčí.
V tomto období se ovšem rozplynul jeho někdejší dětský sen o kariéře ve velké technologické korporaci, jako je třeba Google. Během působení v agenturách si uvědomil, že plnění zadání pro klienty ho frustruje. „Stávalo se, že jsem musel vyrobit vyloženě ošklivý web. A nemohl jsem k tomu říct nic, i když jsem měl sto nápadů, jak ho vylepšit,“ podotýká s tím, že ho mnohem víc lákal svět vlastních produktů.
Krach za krachem. I tak se nevzdal
Během pobytu v Česku se pokusil rozjet hned sedm vlastních startupů. Všechny do jednoho ale zkrachovaly. Nejblíže k úspěchu měl systém pro správu vysokoškolských kolejí, který narazil na tvrdou realitu. „Pokoje se obcházely a kontrolovaly ručně. Říkal jsem si, že žijeme v technologickém světě, tak proč tam chodit osobně, když se dá vytvořit software? Obzvlášť když mají všude kamery,“ vysvětluje prvotní myšlenku.
Projekt ale nakonec ztroskotal. „Přeskočili jsme nejdůležitější krok, kterým je zjistit, jak obrovský trh vlastně je. S kolegou jsme zjistili, že v Polsku i Německu už podobné aplikace dominují a český trh je pro masivní růst zkrátka příliš malý,“ uznává zpětně. Pro globální byznys potřeboval trh, kde je mnohem víc kapitálu i talentů. Potřeboval Ameriku.
Rodina jeho plánu zpočátku moc nevěřila. Musel se připravit na náročný test SAT, který v zámoří slouží jako standardizovaná přijímací zkouška na vysoké školy, a přes léto trávil deset hodin denně pilováním angličtiny, aby se dostal na požadovanou úroveň C1. Podařilo se a díky dosavadním zkušenostem získal stipendium na chicagské DePaul University, kde začal studovat počítačové vědy a ekonomii.
V Americe rychle pronikl do komunity kolem hackathonů. Poté co několik soutěží vyhrál, mimo jiné na prestižní Brownově univerzitě, se dostal i do poroty. Hodnotil tak projekty na velkých událostech jako HackHarvard, HackIllinois či LA Hacks na UCLA.
Chci podpořit mladší generaci Ukrajinců a ukázat, že se dá dokázat hodně, i když vaše země prochází válkou.
Naprogramoval třeba AI mentora, který učil studenty kódovat od nuly. Nástroj bez jakéhokoliv marketingu nabral téměř dva tisíce uživatelů a zajistil mu místo v sanfranciském programu Antler, který přijímá jen zhruba tři procenta uchazečů. Yurii ale projekt záhy ukončil. Uvědomil si, že v éře pokročilých jazykových modelů nemá výuka ručního psaní kódu budoucnost. „Pokud vidím, že byznys do šesti měsíců zemře, je lepší ho zabít sám a začít něco jiného,“ doplňuje věcně.
Dnes se naplno věnuje vývoji umělé inteligence nesoucí název Aximon. Oficiální investiční kolo sice s kolegou zatím neotevřeli, protože chtějí nejprve vlastními silami dosáhnout stabilních šesticiferných tržeb, zájem ale už investoři projevili. Andělský investor napojený na prestižní fond Andreessen Horowitz jim podle Yuriiho nabídl deset tisíc dolarů jen na základě jejich přístupu a nadšení. První tržby už ale startup má.
Aximon nyní vydělává dvěma způsoby. Prvním je vlastní platforma pro analýzu realitního trhu, kterou momentálně využívají zákazníci v rámci placeného pilotního provozu. Jeden klient například platí 200 dolarů, druhý 500 dolarů měsíčně. Druhým pilířem je zakázkové softwarové studio, přes které mladí vývojáři dodávají AI řešení na míru kapitálově silnějším firmám. Uzavřeli tak třeba tříměsíční kontrakt v celkové hodnotě 50 tisíc dolarů, tedy zhruba 1,1 milionu korun.
Přestože rozvoj byznysu i vývoj AI řešení mladíka naplňuje, často myšlenkami uniká domů. Většina jeho rodiny, prarodičů i přátel stále žije na Ukrajině, která čelí ruské agresi. „Když se věci zkomplikují, nezískáme klienta a já jsem naštvaný nebo ve stresu, vzpomenu si na to, co se děje u nás doma. Jsem pak neuvěřitelně vděčný už jen za to, že tady mohu být,“ říká. I proto se rozhodl svůj příběh vyprávět. „Chci podpořit mladší generaci Ukrajinců a ukázat, že se dá dokázat hodně, i když vaše země prochází válkou,“ uzavírá.
