Pod popraskanou rudou střechou základní školy se krčí béžová, ošuntělá fasáda, jejíž unavený vzhled doplňuje několik rozbitých oken. Na dveřích se rýsuje zaschlý, temně rudý otisk ruky, stopa, která jako by vedla k původu policejní pásky povlávající na zanedbaném dvorku opodál. „Vypadni vocaď,“ hlásá křivě načmárané graffiti u vstupu do areálu, který v lecčems připomíná kriminál.

Sedmiletý Jindra před budovou tiše přešlapuje, než zhluboka polkne a vydá se dovnitř. Nejde o vězení, ale o místní základku, a malého blonďáka, který sem přestoupil odjinud, čeká první den. Sotva dojde ke dveřím, zastaví ho mohutný spolužák, který k uvítání nováčka zvolí poněkud nevšední pomůcku: kudlu.

Takhle začíná ZŠ Humnická, animovaný sitcom, v němž žáci druhé třídy mluví jako dvacátníci na prahu vyhoření, školníkem je masový vrah, řediteli je všechno ukradené a učitelé na svou práci dávno rezignovali.

První díl nového, ručně kresleného seriálu nasbíral na YouTube už při svém debutu přes padesát tisíc zhlédnutí a rychle si buduje svou fanouškovskou základnu. Krátce po zveřejnění začali diváci vytvářet gify i memy z prostředí fiktivního školního dění a v komentářích na sítích i pod samotnými díly se obratem rozběhly diskuse o oblíbených postavách i o tom, kam se bude příběh dál ubírat.

„Jsem z toho překvapený. Bál jsem se, že diváky ztratím hned v úvodu, protože první epizoda začíná čtyřiceti vteřinami bez jediné repliky. Myslel jsem si, že retence bude hrozná,“ přiznává Michal Pešek, tvůrce kanálu Butterhead Media a samouk v oblasti animace, který kvůli své vášni tak trochu vede dvojí život.

Není kreslířem s diplomem z umělecké školy, ale celoživotním nadšencem, který si k animaci vyšlapal vlastní cestu skrze analýzu starých animovaných filmů a hodiny strávené nad odbornými knihami.

„Když se člověk učí sám, užívá si to mnohem víc než když mu to někdo servíruje. Sám si vlastně zjistí, která oblast mu sedí, a je to taková jeho vlastní cesta,“ vysvětluje svůj, pro muže jeho povolání možná paradoxní, přístup osmadvacetiletý umělec.

Neživí ho totiž kresba, ale pedagogika. A ne, neučí výtvarnou výchovu, ale angličtinu a hudební výchovu. Už na střední škole si uvědomoval, že kariéra v kreativním průmyslu může být sázkou do loterie, a tak vsadil na jistotu vzdělání, které ho dnes nejen živí, ale poskytuje mu i nekonečnou inspiraci do jeho kreslených příběhů.

„Učím už pět let. Rád lidem věci vysvětluji už odjakživa, tak to byla pro mě jasná cesta. A když se večer vrátím z práce, zpravidla relaxuji při tvorbě dalších dílů svého seriálu,“ říká Pešek.

Kompromisy ani za cenu televizní obrazovky

Tento odpočinek je však vykoupený lety neúspěšných pokusů a lekcí z tvrdé reality komerčních televizí, kterým v minulosti nabízel své předchozí projekty, jako třeba seriál Parta smolařů, který stejně jako ZŠ Humnická glosuje prostředí základní školy. Právě u tohoto díla mu došlo, že nezávislá cesta je pro jeho vizi tou jedinou možnou.

„Jednal jsem s Českou televizí a vypadalo to i nadějně. Jenže, abyste se dostali se svou tvorbou do vysílání, musíte každý svůj námět, a snad i každý vtip a repliku podložit průzkumem, vysvětlit, proč by to cílová skupina, kterou máte v plánu oslovit, mohla ocenit. A takový přístup sklouzává k různým kompromisům,“ popisuje.

Právě to vnímá jako důvod, proč mnoho ambiciózních děl nakonec u publika propadne. Se ZŠ Humnickou se proto rozhodl jít přímo za divákem, bez prostředníků a dramaturgů. Výsledkem je nebývale úspěšný start série, která sází na drsný kontrast mezi dětskou nevinností a syrovým humorem.

„Komedie dost často funguje na principu kontrastu. Čekáte něco a ono se to potom odehraje úplně jinak. Sedmileté dítě, které se vyjadřuje jako dvacetiletý člověk z generace Z, to je samo o sobě velký kontrast,“ dodává autor.

Analogové srdce v digitální době

Technická stránka seriálu je kapitolou sama o sobě. Pešek se nechal inspirovat metodami amerického animačního studia Hanna-Barbera z 60. let, které mu umožňují produkovat kvalitní animaci v rozumném čase, aniž by musel slevovat z estetických nároků. Přestože využívá moderní software jako Adobe Animate nebo Krita, duše seriálu zůstává analogová. „Jeden díl trvá vytvořit zhruba tři měsíce,“ líčí tvůrce.

I hudební podkres si Pešek skládá a nahrává sám. Věří totiž, že autentickou emoci digitální plugin nenahradí. „Pokud chci, aby něco působilo dramaticky a seriózně a ne uměle, tak ať se člověk snaží sebevíc, tak prostě nenahradí ten skutečný nástroj,“ zdůrazňuje.

Stejně nekompromisní je i v otázce umělé inteligence, která v současnosti hýbe i kreativním odvětvím. Zatímco někteří hledají způsoby, jak si pomocí AI ulehčit práci, Pešek ji rázně odmítá.

„Mně se trošku příčí AI používat k tvorbě, zvlášť pokud je mým cílem vytvořit něco uměleckého, autentického. Baví mě to, a kdybych práci delegoval na stroj, tvůrčí požitek bych dost možná ztratil,“ říká jasně.

Svou autenticitu si hlídá i při nahrávání dabingu, které probíhá v lehce partyzánských podmínkách, tedy u jednotlivých herců doma. A sám Pešek, který propůjčil hlas protagonistovi Jindrovi, ve snaze eliminovat ozvěnu svého bytu s vysokými stropy, volí metodu, která by leckoho pobavila: „Vezmu si deku, pod kterou se schovám, a nahrávám to vlastně jako pod dekou,“ směje se.

Ačkoli má česká animace ve světě obrovské jméno díky legendám jako Zdeněk Smetana nebo Jan Švankmajer, v posledních letech podle Peška scéna spíše stagnuje. „V poslední době moc animovaných věcí v tuzemsku zkrátka nevzniká. Je to jen o tom, kdo si na to troufne,“ prohlašuje.

Sám se do budoucna neplánuje nechat svázat finančními cíli nebo tlakem na masovou produkci. Jeho motivace prý zůstává čistě tvůrčí a osobní, podpořená vědomím, že lidé jeho práci oceňují právě pro její neotesanost a odvahu.

„Mladší generace netíhnou k těm komerčně tvořeným dílům. Nezávislá díla získávají trakci, protože působí mnohem přirozeněji,“ uzavírá.