Jen pár minut chůze od slavného poutního kostela svatého Jana Nepomuckého na Zelené hoře, kam každoročně míří tisíce návštěvníků obdivovat dílo architekta Jana Blažeje Santiniho-Aichela, stojí nenápadná stavba s překvapivou historií. Bývalá kaple svaté Markéty dnes slouží jako netradiční penzion. Hosté tu usínají pod historickými klenbami staršími než zmíněná památka UNESCO a probouzí se v prostoru, který byl svědkem zrodu jedné z nejvýznamnějších kapitol českého baroka.

Kaple pamatuje téměř sedm století. Už ve středověku zřejmě  sloužila k modlitbám místním obyvatelům, kteří tehdy neměli přístup do konventního kostela nedalekého kláštera. Ačkoliv ji prameny jako farní stavbu poprvé zmiňují už v roce 1352, svou dnešní barokní tvář získala až na počátku 18. století. Její přestavba bývá nejčastěji připisována kutnohorskému staviteli Bernardu Spinettimu, současný majitel však nevylučuje ani rukopis slavného Santiniho-Aichela.

Zásadní zlom přineslo zrušení žďárského kláštera na počátku 19. století. Kaple byla odsvěcena, ztratila svůj původní sakrální účel a proměnila se v běžný obytný dům. Právě pod jeho střechou prožil své dětství a mládí Vavřín Krčil, budoucí vynálezce legendární síťovky.

Foto: Penzion V Kapli

+1

K místu si vytvořil tak silné pouto, že ho v roce 1940 odkoupil od své matky, čímž stavbu uchránil před chátráním. Svým přístupem tak trochu předznamenal úsilí rodiny současného majitele Jana Hendrycha, díky níž dnes kaple píše zcela novou kapitolu.

Konec v korporátu a boj s vlastním egem

Jan Hendrych sice ještě donedávna působil v Praze jako vrcholový manažer personální společnosti ManpowerGroup, novodobá kapitola záchrany kaple svaté Markéty se ale začala psát už o generaci dříve u jeho rodičů. Ti v devadesátých letech odkoupili od restituentů stavbu, která v té době připomínala spíše ruinu.

Jelikož se nacházela mimo hlavní zámecký areál, nikdo o ni nejevil zájem a její stav byl vyloženě žalostný. Vnitřek budovy nešetrně kouskovaly dodatečně vybudované příčky a snížené stropy, okna zůstala zazděná. Po desetiletích chátrání a necitlivých úpravách z devatenáctého století tak památka téměř ztratila svůj původní ráz.

Foto: Penzion V Kapli

Na první pohled podobná koupě nedávala velký smysl a rozhodně nešlo o racionální investici. Motivace Hendrychových rodičů však neměla podnikatelský základ, hnala je především upřímná snaha zachránit zapomenutou historickou památku a znovu jí vdechnout život.

Do rukou stávajícího vlastníka se kaple dostala před třemi lety. Po smrti otce už matka nechtěla náročnou správu objektu nést na svých ramenou sama, a on tak stál před zásadním rozhodnutím: buď naváže na práci svých rodičů a opustí kariéru, kterou si vybudoval v Praze, nebo bude pokračovat v úspěšném profesním životě a kaple se vzdá. „Bylo by mi líto nechat to ležet. Vždycky jsem věděl, že asi nepůjdu z korporátního života rovnou do důchodu. Akorát jsem čekal, že to přijde trošku později,“ přemýšlí Hendrych.

Nešlo ale jen o změnu profese. Nejtěžší podle něj nebyla samotná manuální práce, ale vyrovnání se s tím, že životní obrat přišel dřív, než čekal. „Pro mě bylo nejtěžší srovnat se s egem. Najednou jsem se vzdal pozice, kterou jsem si roky budoval. O mnoho let dřív, než jsem čekal. Ale po třech letech ničeho nelituji,“ popisuje.

Malíři na šest let dopředu

Když objekt přebíral, penzion sice fungoval, ale byl v podstatě dvacet let starý. Interiéry, které mohly být reprezentativní v devadesátých letech nebo na začátku tisíciletí, už neodpovídaly dnešním nárokům. Hlavním úkolem se tak stalo převést stavbu do 21. století. Renovace dodnes probíhají po etapách, vždy během zimního uzavření, a investice se pohybují v řádech milionů korun. Kaple je dnes Hendrychovým hlavním a v podstatě jediným zdrojem příjmu.

Práce na objektu ovšem podle něj nikdy nekončí. „Postupně dodnes pořád předěláváme interiéry. O takový barák je potřeba se starat průběžně.“ Loni přišla na řadu fasáda, letos v zimě se dokončují okna a příští rok je v plánu nové centrální schodiště.

Nejhmatatelnějším důkazem nekončících oprav je ale vlhkost. Pod kaplí se nachází obrovská, dnes zasypaná krypta a metrové zdi sahající šest metrů pod zem. Tohle se podle majitele vyřešit nedá, dá se s tím jen průběžně bojovat. „V kalendáři místní malířské a štukatérské firmy je proto první červen obsazený na šest let dopředu. Řemeslníci pokaždé během dvou dnů dají fasádu do pořádku a ta vydrží do podzimu, než zase kvůli vlhku oleze a opadá,“ popisuje.

Úsilí se ale vyplácí. Penzion má dnes devět pokojů s celkovou kapacitou osmnáct hostů a ročně jím projdou zhruba tři tisíce lidí. Zájem se sice liší podle sezóny, přičemž víkendy bývají vyprodané prakticky celoročně, hlavní nápor však přichází v červenci a srpnu. „Loni jsme v létě skončili na 97,8 procentech obsazenosti,“ říká Hendrych.

Dalo by se čekat, že historický objekt vyžadující opravy každý rok dá majiteli práce až nad hlavu. Hendrycha to ale nezastavilo, naopak. V nedalekém Novém Městě na Moravě už dokončuje druhý projekt: kinohotel postavený kolem kina ze šedesátých let, který chce otevřít letos na podzim.

Celý koncept bude stavět na takzvaných kino víkendech, tedy tematicky nebo režisérsky laděných filmových pobytech, ke kterým bude patřit i stylový bar. „Vymysleli jsme netradiční koncept, který tady ještě nikdo nezkusil,“ naznačuje Hendrych. Detaily si ale prozatím nechává pro sebe.