Když byly Šimonu Jiráčkovi dva roky, běhal po budově litoměřické textilky Timo, kterou tehdy řídila jeho babička. Ve dvanácti tam už balil podprsenky na export. Pak vystudoval architekturu, stážoval v Amsterdamu, pracoval v pražském Institutu plánování a rozvoje a se třemi bývalými kolegy založil vlastní urbanistické Studio Bistro. Dnes se v Litoměřicích podílí na vedení rodinné firmy, která se po těžkých devadesátých letech znovu nadechla a chystá se expandovat do Evropy. „Chceme, aby textilka mohla žít po generace i navzdory turbulentní situaci okolo textilního průmyslu,“ říká Jiráček pro CzechCrunch.

Příběh Tima začal už v roce 1973, kdy v Litoměřicích vyrostl nový závod státního podniku, který Češi znali pod jménem Triola. Zaměřoval se na výrobu spodního prádla a plavek. U stavby nového závodu byla tehdy také Jitka Kalivodová, Jiráčkova babička a vyučená dámská krejčová, která se řemeslu věnovala už od svých šestnácti let. Zároveň byla i vystudovaná ekonomka a v závodě se postupně vypracovala až na ředitelku.

Rozměry tehdejšího provozu si dnes lze jen těžko představit. Pracovalo v něm přes šest set lidí a denně z něj vycházelo víc než dvanáct tisíc kusů prádla, velká část na export do Sovětského svazu, Maďarska a Rumunska. S Litoměřicemi se navíc pojí ještě jedna zajímavost: právě tady se v šedesátých letech rozjela první průmyslová výroba bikin v Československu.

Kromě severočeského města se šilo i v Praze na Letné, ve Vysočanech a v Lounech. Na Letné měla Triola dokonce modelárnu, kde mimo jiné pracovala v 90. letech jako modelářka zpěvačka Lucie Bílá, která se vyučila dámskou krejčovou. „Dodnes máme spoustu zaměstnankyň z té doby, které vyučovaly, jak se má šít,“ vypráví Jiráček.

Po revoluci přišla privatizace a Jitka Kalivodová byla přizvána spolu s pěti pražskými ekonomy, aby privatizovali právě závody ve Vysočanech, Lounech a Litoměřicích. Nejmodernější byl ten poslední zmíněný, a tak v něm firma zůstala dodnes. „Vyzobalo se to nejlepší a z toho vzniklo Timo. Měl to být klenot českého prádla,“ vysvětluje dnes šestatřicetiletý Jiráček.

Pád firmy po otevření hranic

Značka Timo vznikla v roce 1992 a její jméno je zkratkou hesla „Tvoje intimní móda“. Chtěla se tak vymezit proti socialistické Triole, uvnitř se toho ale příliš nezměnilo a lidé zůstali stejní. Firma měla nejprve přes osm set zaměstnanců a podle Jiráčka byl tehdejší obrat v přepočtu na dnešní peníze zhruba 800 milionů korun.

Pak se ale otevřely hranice a s nimi i trh, na kterém se české textilky neuměly pohybovat. „Byl tady uzavřený, monopolní východní trh, který se najednou otevřel. Spousta lidí v tom viděla příležitost. Málokdo říká, že to zároveň byla překážka,“ vysvětluje Jiráček. Konkurence, která se sem začala dovážet, přitom podle něj nebyla o tolik levnější než česká výroba. Byla ale nová, neokoukaná a klientela byla zvědavá.

Rozdíl podle něj spočíval především v obchodu, ne ve výrobě. Například Portugalci se prý v devadesátých letech dokázali transformovat a dodnes dominují evropské textilní výrobě. „Všechny ty OP Prostějovy a celý Liberec strašně rychle zařvaly, protože to byli víc výrobci než obchodníci a obchod neuměli řešit,“ říká Jiráček s odkazem na tradiční české textilní podniky, které po otevření trhu postupně utlumovaly nebo rovnou ukončily výrobu.

Do stejné pasti spadlo tehdy i Timo. Firma neuměla prodat objem, který vyráběla, dostala se do finančních problémů a začala propouštět rychlostí zhruba padesát lidí ročně. Tržby šly úměrně dolů, výroba ve Vysočanech i v Lounech skončila a všechno se soustředilo do Litoměřic. Z původních osmi set zaměstnanců zbylo asi sto padesát.

V nejhorší chvíli udělala Jitka Kalivodová něco, co působí spíš jako sázka než jako obchodní rozhodnutí. Držela zhruba osmnáct procent firmy a řídila litoměřickou výrobu, ostatní spolumajitelé byli převážně obchodníci. Když přestali v podniku vidět perspektivu, vyplatila je – v době, kdy byl ztrátový a v červených číslech. „Věřila, že to dokáže zvrátit, a stejným dechem získala německé zakázky tak, aby výroba přežila,“ popisuje její vnuk, který dnes ve firmě působí jako ředitel strategického rozvoje.

„Samotný obchod se umí daleko snáz zmenšit. Zavřete krámy, vyhodíte pár lidí na e-shopu. V momentě, kdy máte barák jako ten náš, ale máte taky hrozně moc fixních nákladů,“ říká a vypočítává lidi u skladu látek, řízení výroby, skladu hotových výrobků nebo návrhů. „Když propustíte padesát šiček, tak už je znovu neseženete, protože i vzdělání v tomhle oboru zmizelo, a navíc většina nákladů stejně zůstane fixní a přestane to celé dávat smysl.“

Nové německé zakázky výrobu udržely při životě a zbytek měla vyřešit další generace. Do firmy nastoupila Markéta Jiráčková, dcera zakladatelky a Šimonova matka. V prostředí textilky prakticky vyrostla, celý život dělala v módě a je vystudovaná ekonomka. Prošla různými pozicemi, aby firmu poznala odspodu, a pak se pustila do toho, co Timu nejvíc chybělo: do obchodu.

Vybudovala síť vlastních prodejen i dealerskou síť a krátce po roce 2000, tedy v době, kdy to v českém retailu ještě zdaleka nebyla samozřejmost, začala stavět e-shop. Její sestra Terezie měla na starosti výrobu. „V následující dekádě, patnácti letech se podařilo obchod udělat soběstačný,“ shrnuje Šimon Jiráček. V roce 2021 Terezie odešla založit vlastní menší značku a jeho matka se stala stoprocentní majitelkou Tima.

Jitka Kalivodová mezitím do výroby chodila dál. I v penzi vstávala a v půl šesté ráno šla pěšky do provozu kontrolovat, jak se šije. Loni zemřela. „Pro ni měla firma úplně jiný význam než byznysový. Byla v roli pečovatelky o kolektiv,“ vzpomíná její vnuk. „Byla trochu diktátor a zároveň spravedlivá. To je myslím ta vzpomínka, kterou si většina zaměstnanců odnáší,“ vypráví s úsměvem a dodává: „Vzpomínám si na větu, kdy říkala, ať firmu vždy předáváme v lepší kondici, než ve které jsme ji přebírali. A myslím, že jejím odkazem je to, že firma existuje dál a vzkvétá.“

Třetí generace přichází přes architekturu

Šimon Jiráček se k firmě nakonec vrátil oklikou přes vlastní profesi. Spoluvlastní architektonické Studio Bistro, kde se spolu s dalšími čtyřmi zakladateli z pražského IPR věnuje veřejnému prostoru a rozvoji měst. Teď třeba pracují na revitalizaci centra Mostu nebo na zástavbě u nádraží v Nelahozevsi. A právě jako architekt Jiráček navrhl rekonstrukci dvou litoměřických budov, ve kterých Timo sídlí.

Naplno je ve firmě od roku 2023, kdy vznikla první ucelená firemní strategie. Obojí přitom dělá souběžně. „Vstávám mezi pátou a šestou. Všichni v Bistru tou dobou spí, Timo začíná vyrábět v šest,“ říká. V textilce se podle svých slov nesnaží řešit každý detail, ale spíš pomáhat střednímu managementu držet směr.

„Přišel jsem v době, kdy firma začala být zdravá, ale téměř dvacet pět až třicet let do ní neplynuly investice, které by z ní dělaly konkurenceschopný podnik na evropské úrovni,“ říká Jiráček. Jeho ambice je proto jednoduchá: „Chci, aby byla nejlepším výrobcem v oblasti spodního prádla v Evropě.“

Nejdřív si ale musel odpovědět na otázku, jestli je vůbec co zachraňovat. „Prádlo jsem vnímal jako něco naprosto triviálního. Dva vystřižené trojúhelníky sešité k sobě,“ říká s nadsázkou. Začal se proto ptát modelářek a konstruktérek, pak fyzioterapeutů či lékařů. A zjistil, že správně padnoucí podprsenka je z osmdesáti až devadesáti procent nesená pásem pod prsy, ne ramínky – zatížená ramínka znamenají zátěž na trapézy a páteř.

Navíc právě pod prsy vede velká část lymfatických cest a lymfa na rozdíl od krve není hnaná srdcem, ale pohybem svalů a dýcháním. „V momentě, kdy tohle přirozené uspořádání nějakým výrobkem narušujeme, může to mít různé typy důsledků a mnoho z nich je velmi nepříznivých,“ říká Jiráček. Příliš těsná nebo špatně padnoucí podprsenka tak může přispívat například k bolestem zad a hlavy, problémům s držením těla nebo omezení hlubokého dýchání.

Závěr jeho bádání byl tak nakonec opačný, než čekal. Jiráček prý zjistil, že samotný produkt zásadní změnu nepotřebuje – střihy i konstrukce podprsenek jsou podle něj dobře navržené a firma má know-how, na kterém může dál stavět. „Zjistil jsem, že produkt je velmi dobře vymyšlený, že to, jak o něm tady všichni přemýšlejí, je správné.“ Místo předělávání samotného prádla se tak mohl zaměřit na oblasti, ve kterých podle něj Timo zaostávalo: technologie, řízení firmy, už zmíněný obchod a později také marketing.

Až deset šiček na jednu podprsenku

Timo má dnes zhruba sto padesát zaměstnanců, z toho 145 žen, a roční obrat téměř 140 milionů korun, přičemž je už ziskové. Za rok vyrobí přes dvě stě tisíc kusů prádla – z toho přes sto tisíc podprsenek a asi čtyřicet tisíc plavek. Celý řetězec od modelárny přes střihárnu a šicí dílnu po sklad a expedici navíc zůstal pod jednou střechou, takže firma umí i opravovat prádlo, které sama ušila.

Cesta jedné podprsenky je přitom cokoliv, jen ne jednoduchá. Projde až dvaačtyřiceti výrobními operacemi a rukama až deseti specializovaných šiček. Ramínka se šijí ručně, kostice se vkládají taky ručně a odchylka jediného milimetru může podle firmy znamenat posun o celou velikost. Nový model se nejdřív ušije ve vzorové velikosti 75D a pak se upravuje do dalších, Timo dnes vyrábí 104 kombinací s košíčky od A do M.

Právě to je podle Jiráčka důvod, proč textilka pořád stojí v Česku. Timo své střihy přizpůsobuje zákaznicím a každou velikost testuje v praxi. Podle Jiráčka mají ženy ve slovanských zemích větší rozmanitost obvodů a košíčků než například ženy v Asii, kde se velká část světového prádla vyrábí.

Průměrná šička je přitom ve firmě osmnáct let. A jelikož obor, který by šičky spodního prádla vzdělával, v Česku prakticky neexistuje, jsou jedním z největších aktiv firmy ženy, které umějí nejen šít, ale i šití učit. „Není tady žádný obor, který by vzdělával šičky. A když už nějaký je, jako v Litvínově nebo ve Varnsdorfu, tak tam není zaměření na spodní prádlo,“ říká Jiráček.

Když měl produkt vyřešený, bylo mu jasné, že musí nakopnout i technologickou část firmy, a tak nakoupili stroje na delikátní detaily a hlavně vyměnili celou střihárnu. V menších výrobách se totiž střihové polohy tisknou na papír, ručně rovnají a pak řežou pilami nebo nůžkami. Timo proto pořídilo za zhruba sedm milionů korun francouzský řezací stroj s algoritmickým polohováním.

Díky němu ušetřilo čtyři pracovní pozice – ženy, které je zastávaly, se přesunuly jinam ve výrobě. A hlavně ušetří v průměru přes sedmnáct procent látky ročně. „Uvádím k tomu příměr, aby si to někdo dovedl představit: dvě fotbalová hřiště,“ říká Jiráček. K tomu firma zateplila budovy a v následujících týdnech staví fotovoltaiku.

Druhá změna už byla méně viditelná, ale zásadní. Výroba a obchod byly v Timu dlouho vnímány jako jeden celek, takže firma přesně nevěděla, kolik ji který výrobek stojí. „Trvalo rok a půl, než jsme se v číslech prohrabali. Ale dneska máme firmu dopočítanou do koruny a víme, na čem a kde vyděláváme,“ vysvětluje.

Zároveň tu využívají i umělou inteligenci: jako strojové učení pro co nejúspornější naskládání čtyřiceti různých dílků do metru látky a jako nástroj pro vyhodnocování dat. Díky němu třeba vědí, ve kterých prodejnách má smysl držet podprsenky těch největších velikostí. Stejná data pak slouží jako výrobní zadání, které se dá upravovat i v průběhu sezony.

Značka, se kterou zákaznice zestárly

Zbýval tak už jen jeden problém, ale nebyl o nic menší. Málokdo z mladší generace ví, že Timo vůbec existuje. „Firma v době úpadku, kdy se propouštělo a zavíraly se výroby, investovala do marketingu nula korun. Když propouštíte lidi, nemůžete zadat kampaň za milion,“ vysvětluje Jiráček. Průměrná zákaznice je tak dnes starší čtyřiceti let. „Tím, že se značka Timo nekomunikovala, většina zákaznic s Timem zestárla a nové nepřicházely.“

Nově mají kreativní ředitelku a cílí na ženy mezi třiceti a pětatřiceti lety, ale pořád staví na tom samém. „Nechceme být trendová firma, která něco vystřelí v pár kusech, lidé to nosí týden a pak produkt hodí do kouta,“ říká Jiráček. Střihy zůstávají delší dobu, jednou ročně přibude nový a testuje se. Mezi novinkami, které zabraly u mladších zákaznic s většími košíčky, jsou třeba modely BraLette a NettieBra. Od loňska má značka také ambasadorku, herečku Anetu Krejčíkovou.

Na masivní kampaně ale Timo sázet nechce. „Marketing je strašně drahý, takže věříme v referral marketing – že nás naše stávající zákaznice budou sdílet a doporučovat. Ta nejlepší praxe s nošením prádla je podle mě daleko lepší než plakát na Příkopech,“ míní Jiráček.

Kusově dnes nejvíc prodá dealerská síť – Timo dodává do téměř tří set partnerských prodejen a podle Jiráčka na ně připadá zhruba pětačtyřicet procent prodeje. Zbytek si dělí jednadvacet vlastních prodejen a e-shop. Firma zároveň už dnes pod smlouvami o mlčenlivosti vyrábí pro desítky jiných značek. Konkurenci v tom Jiráček nevidí – spíš způsob, jak udržet tuzemskou výrobu naživu. „Vsadím se, že aspoň jednu máte doma. Spodní prádlo vyrobené u nás v Litoměřicích nosí většina žen,“ věří.

Firma dnes roste v jednotkách procent ročně a v Litoměřicích právě rozjela velkou náborovou kampaň, protože má víc objednávek, než stíhá vyrobit. V listopadu pak Timo poprvé vystavuje na veletrhu ISPO v Amsterdamu, v lednu zase na Interfiliere v Paříži. Do Německa a Polska chce jít velkoobchodně a přes e-shop, vlastní prodejny v zahraničí zatím neplánuje. Postupovat chce spíš opatrně, s vědomím, že každý trh má svá pravidla.

„Určitě nechceme unáhlit investice do zahraniční expanze. Plánujeme postupovat rozvážně a sledovat, zda náš plán funguje,“ říká Jiráček. Zahraničí je pro něj hlavně pojistka. „Timo je česká firma pro české ženy. Chci, aby to tak zůstalo.“