Z korporátního manažera se stal hradní pán u Kutné Hory. Kolegové čekali, že zkrachuju, říká
Ondřej Slačálek vlastní tvrz Malešov u Kutné Hory, rozjel zdejší pivovar i muzeum. Začínal přitom v největších korporátech.
Pracoval na ředitelských postech ve společnostech jako Vodafone, Raiffeisenbank, či dokonce v Číně pro Home Credit ze skupiny PPF. Jenže už od mládí se viděl někde úplně jinde. Na hradě. Ještě během své korporátní kariéry si proto skutečně koupil tvrz, kterou začal rekonstruovat. „Asi jsem s tím dost kolegů otravoval. Oni řešili kariéru, zatímco já jim pořád vyprávěl o tvrzi,“ směje se exmanažer a hradní pán Ondřej Slačálek v rozhovoru pro CzechCrunch.
Pár kilometrů od Kutné Hory leží městys Malešov. A i když se šlechtické tituly v Česku už nenosí, možná by vás napadlo, jestli Ondřej Slačálek není nějakým zdejším zemanem. Je majitelem místní tvrze, zapojil se do založení pivovaru či muzea… „Třetina místních nás má ráda, třetině jsme jedno, třetina nadšená není. Třeba protože dřív byl v obci mnohem větší klid,“ popisuje jednapadesátiletý podnikatel.
Rekonstrukci – z velké části vlastnoruční a s pomocí přátel a rodiny – středověké nemovitosti rozjel ještě před třicítkou. A jak se ze zchátralé tvrze pomalu stávala turistická atrakce, přidávaly se k ní i další aktivity od pivovaru až po kemp. A možná jste Malešov zaznamenali ještě v jednom kontextu. Slačálek se totiž spřátelil s videoherními vývojáři z Warhorse Studios, v jejichž historické hře Kingdom Come: Deliverance 2 malešovská tvrz hraje důležitou roli. A pro tvrz skutečnou byl úspěch české hry vítaným bonusem.
Že člověk opustí korporátní kariéru a začne se věnovat nějaké své vášni, to je vcelku častý příběh. Ale většinou to je vlastní podnikání, firma, ne hrad. Jak jste přišel k nápadu mít zrovna ten?
Byl to můj dlouhodobý sen z mládí. Mít nějaký historický objekt. Od malička k tomu mám vztah, mám rád dějiny, dlouho jsem se věnoval historickému šermu, i můj táta miloval historii. Studoval jsem vysokou školu ve Spojených státech, v roce 1999 jsem se po sedmi letech vrátil a hned po vojně a nástupu do české pobočky jedné americké firmy jsem takové historické místo začal hledat.
Takže sen jste si splnil na začátku kariéry, nikoliv až po nějakém vyhoření a mnoha letech v korporátu.
Když jsem Malešov v roce 2002 kupoval, bylo mi sedmadvacet. Nějaké dva tři roky po ukončení vysoké školy. A i když jsem byl zpočátku nadšený korporátník, moje srdce bylo vždycky tady. Myslel jsem si, že zvládnu oboje, dlouhé roky to tak taky bylo, ale nakonec to nešlo. Dneska už jsem schopný si to přiznat, že i když se mi kariérně dařilo, asi mě tehdy trochu frustrovalo, že jsem se nedokázal dostat přece jenom ještě výš. Ale je to tak správně, vždycky muselo být cítit, že mě to srdce táhlo sem.
Proč zrovna Malešov?
Objížděl jsem různé tvrze a památky a asi po roce jsem se vrátil do kraje, ze kterého pochází moje rodina, moje máma, moje babička, děda. A ke tvrzi v Malešově, která v tu dobu byla v majetku obce. V roce 2002 jsme si plácli a teď, skoro po čtvrt století se ukazuje, že ta touha něco doslova budovat ve mně opravdu dřímala, protože po odchodu z korporátů se kromě provozu tvrze Malešov věnuju stavebnictví a restaurování památek pro klienty. Je to zjevně něco, co jsem chtěl dělat, ale došel jsem k tomu až takovým obloukem.
Tvrz Malešov jste pořizoval jako ruinu. Za ty roky jste z ní vybudoval turistickou atrakci. Jak nákladná cesta to byla?
Celý areál, tedy nejen tvrz, ale i okolní budovy, pivovar a tak dále, spolkl desítky milionů korun. Nebyla to jen organizační práce, samozřejmě jsme na něco najali řemeslníky a firmy, ale spoustu toho jsme s rodinou udělali vlastníma rukama. Třeba táta, který letos zemřel, byl profesí elektrotechnik, digitalizoval telefonní síť v Česku. Ale pak v důchodu mi tady pomáhal stavět a opravovat kamenné zdi.
Sehnat řemeslníky bývá kumšt i pro běžné práce v bytě či na rodinném domě. Je složité získat pracovníky schopné postavit hrad?
Nejtěžší bylo zajistit kamenické a tesařské práce. Ty změnily tvář tvrze nejvíc. V obou případech jsem měl štěstí, že jsem narazil na velice šikovné lidi. Objevil jsem tesaře Ondru Protivu, který právě tradiční, vlastně i středověkou tesařinu dělá, ručně pokácí stromy, sekerou je otesá… Ten tu udělal obrovské množství práce a je to opravdu kapacita. A myslím, že i díky Malešovu má v oboru zase o něco větší renomé. Pomáhal rekonstruovat například vyhořelý chrám svatého archanděla Michaela na Petříně. Podobné je to s kameníkem Tomášem Frantou, který dělá zednické repliky historických omítek, postavil nám tady hradby, kamenné portály. Tohle byly asi dvě nejnáročnější etapy rekonstrukce Malešova, taky ty nejvíc nákladné.
Byl jsem přesvědčený o své genialitě, že jsem vymyslel koncept luxusního kempu. Načež otevřu noviny a čtu, jak je to celosvětový fenomén.
Když hovoříte o nákladech, vaše korporátní kariéra tedy sloužila k plnění tohohle středověkého snu. Co na to říkali kolegové?
Hodně lidí v korporátním světě jsem asi dost štval, protože jsem se nikdy netajil svým nadšením pro Malešov a jeho rekonstrukci. Všem jsem o tom vyprávěl, všechny jsem zval, dělali jsme firemní večírky… Myslím si, že spousta kolegů byla naštvaná i kvůli tomu, že jsem měl mimo práci něco tak velkého. Oni měli jen tu kariéru a nic jiného. Anebo mě šéfové podezřívali, že se během pracovní doby věnuju Malešovu. Teď samozřejmě můžu přiznat, že tomu tak občas bylo! (smích)
Ale určitě existovali i fanoušci?
No jasně. Byla spousta lidí, kteří to brali a stále berou pozitivně. Doteď jsme v kontaktu, doteď sem jezdí nebo jsme se tady třeba po dvaceti letech potkali. Ale ani ti, kteří to nesnášeli, ani ti, kteří mi přáli, nemohli být překvapení, že jsem skončil tady. To muselo být všem jasné. Ačkoliv někdo si možná myslel, že tady sice skončím, ale spíš jako zkrachovalec.
Krach nicméně nepřišel, takže Malešov na sebe vydělává.
Ono je to složitější, máme tvrz Malešov, pak je tu glamping, luxusně vybavené středověké stany pro táboření pod hradem, no a pak Přátelský pivovar Malešov. Jsou to sice různé projekty, ale všechny jsou vzájemně propojené. Celkově generují tržby kolem 25 milionů korun ročně a jsme v mírném plusu. Navíc to je rozložené v čase, tvrz dvacet let polykala peníze, teď už se jen udržuje, pivovar zase potřebuje hodně financí na provoz teď. Uživí to zaměstnance a zaplatím úvěry, ale abych navíc budoval i nějaký polštář, který je u takového projektu potřeba, tak samozřejmě nadále investuji a dělám i další projekty.
Akorát už ne korporátní, ale historické. V úvodu jste zmiňoval, že podobné rekonstrukce nyní provádíte na zakázku.
Tím, jak tady v Malešově nezůstalo jen u té tvrze, mě to začalo bavit víc a víc. Postupně jsme přikupovali a předělávali i další stavení, současně jsem stále získával zkušenosti i kontakty v korporátu. A tahle kombinace mě pak dovedla k tomu, abych původní kariéru opustil a zkusil zkušenosti z Malešova uplatňovat i jinde. Poslední roky jsme pro jednoho českého miliardáře přestavovali takový hezký mlýn, shodou okolností taky tady u Kutné Hory. Do toho jsme pořídili a zrekonstruovali pár bytů v Praze na Malé Straně, na Starém Městě. A další byt taky v Kutné Hoře. Takže všechno se to tak trochu točí kolem toho, co jsem před mnoha lety načal tady s historickou stavbou v Malešově.
Když se dnes řekne Malešov, tak spoustu lidí napadne česká videohra Kingdom Come: Deliverance. To spojení existovalo už u prvního dílu, ten druhý se na Malešově přímo odehrává. Bylo to pro zmrtvýchvstání tvrze důležité?
S vývojáři z Warhorse Studios jsme se skutečně seznámili už při tvorbě prvního dílu jejich hry, jezdili k nám na různé firemní akce, v pivovaru jsme pro ně udělali piva značky Kingdom Come. Do toho jsme tu měli únikovou hru Kingdom Come Experience. Ale samozřejmě druhý díl měl mnohem významnější dopad. Nicméně není to tak, že bychom bez KCD nefungovali. Ale určitě to pro nás byla hezká vzpruha. Nejen tím, že začalo chodit víc lidí, ale i jaký druh lidí na Malešov dorazí. Jsou to mladší návštěvníci, zahraniční návštěvníci, lidé, co jdou po stopách hry, na fanouškovský festival Kingdom Come dorazily nějaké tři tisíce lidí. Ale nelze na to spoléhat, ten vrchol už je nejspíš za námi, z KCD nebudeme těžit věčně.
Naše investorka je dáma na úrovni a říkala: „Hele, já bych do stanu, kde není soukromá koupelna, nejela.“
Jaká byla a je návštěvnost Malešova? Třeba při srovnání nějakých deseti let nazpátek a loňska, kdy přišla vzpruha jménem Kingdom Come.
No, před deseti lety to byla nula. (smích) Ba ne, ale třeba nějaké stovky lidí. Postupně to rostlo, ale spíš nárazově, když jsme třeba pořádali různé akce jako dobývání tvrze či nějaké festivaly. Zatímco za poslední roky to vyrostlo na nižší až střední desítky tisíc lidí ročně.
Každopádně kromě spojení s Kingdom Come lákáte návštěvníky i na už zmiňovaný pivovar nebo glamping. Jak jste jako hradní pán ovládl i tohle podhradí?
Když jsem Malešov pořizoval, stále jsem měl ty romantické představy. Že to bude místo pro podobně nadšené lidi do středověku, že si tu hlavně budeme hrát na rytíře. A že nějaké komerční využití bude spíš jen taková vedlejší aktivita, byla to stále investice srdeční, ne finanční. Jenže kolem tvrze se postupně začaly nabízet k prodeji další nemovitosti a parcely, často třeba ve špatném stavu, takže za dobrých podmínek. Tak jsem je začal pořizovat, aniž bych měl přesnější myšlenku, co s nimi. První nápad byl pivovar, který ale už vyžadoval větší investici, tak jsme přizvali kamarády a místní a rozjeli akciovou společnost. Jenže nejsme Konopiště ani Karlštejn, pivovar na sebe musí vydělat, tak jsem začal víc a víc řešit to, jak navyšovat návštěvnost. A jen zajít na pivo lidem nestačilo.
Proto vznikl glamping, tedy glamour camping, luxusní kemp? Proč ne něco autentičtějšího, víc středověkého?
Hledali jsme způsob, jak lidem kromě návštěvy pivovaru dát nějakou náplň pobytu, jak jejich pobyt prodloužit. Takže logicky bylo potřeba ubytování. A já byl tehdy ještě korporátník, s Home Creditem jsem byl v Číně. Mou šéfku, velmi úspěšnou manažerku a podnikatelku, výrazně úspěšnější než já, tehdy moje nadšení pro Malešov zaujalo. Zmínila, že by do toho investovala. Hotel nebo penzion by nicméně vyžadovaly investici extrémně vysokou, tak nás napadly stany jako takový nádech toho středověku a historie. Naše investorka je ale dáma na úrovni a říká: „Hele, já bych do stanu, kde není soukromá koupelna, nejela.“ Takže jak to vyřešit? Glamping. Jsou to luxusní stany, ale stále jsou zdobené jako ve středověku. Navíc nám v začátku velmi pomohlo i členství v Amazing Places, které nám přineslo většinu našich prvních návštěvníků. Mimochodem, tehdy jsem si připadal jako u Cimrmanů…
Proč?
Ve filmu Jára Cimrman ležící, spící vždycky Cimrman přijde na patentový úřad s nějakým vynálezem, ale úředník ho zklame: „Teď tu s tím byl Edison! Teď tady byl!“ A ukáže se, že Cimrmanův nápad už někdo vynalezl. Já to měl takhle s glampingem. Říkám si, luxusní kemp, to jsme na to kápli. Byl jsem nadšený, přesvědčený o své genialitě. Načež za pár dní otevřu noviny a čtu si o tom, jak je glamping celosvětový fenomén. Tak jsem místo génia byl za pitomce, co je sto let za opicemi. Ale hlavní je, že glamping jsme měli.
Co na vaše aktivity kolem tvrze Malešov říkají místní?
Já si samozřejmě nedělám nějaký průzkum, ale tipuji, že je to klasicky na třetiny. Třetina nás má ráda, třetině jsme jedno, třetina nadšená není. Třeba protože dřív byl v obci mnohem větší klid. Ale obecně si myslím, že spolupráce s místními je opravdu dobrá. Ať už s panem starostou Františkem Bláhou, nebo s dalšími lidmi. Například v době, kdy jsme rozjížděli glamping, jsme spojili síly a založili muzeum, protože zdejší historie je bohatá. Byla tu poslední velká Žižkova bitva, nedaleko se tu našla jediná dinosauří kost v republice, narodil se tu Karel Jonáš, autor prvního česko-anglického slovníku a později konzul Spojených států v Rakousku-Uhersku.
Už vyhlížíte nějaké další projekty?
V hlavě nosím hromadu novinek a úprav, ty menší se postupně realizují, ale u těch větších nápadů narážím na limity toho, co jsem sám nebo v tom užším kruhu dosavadních spolupracovníků schopný utáhnout a ufinancovat. Pokud bychom tohle vyřešili, tak bych rád využil toho, že v Malešově je velká koncentrace lidí zabývajících se animací a filmem. Bydlí tady Aurel Klimt, autor loutkového Fimfára. Také Pavel Koutský, známý tvůrce animovaných filmů. Nebo Jiří Kubíček, spoluautor Pata a Mata. A rádi bychom tu vybudovali expozici českého animovaného filmu. Objekt bychom na to měli, je to jeden z těch, co byly v hrozném stavu, ale dotáhnout to do konce bude potřebovat vysokou investici. To by byl hezký skok kupředu mezi těmi menšími a neustálými vylepšeními.
A když se podíváte na těch skoro pětadvacet let v Malešově, co považujete za vrchol svého vladaření?
Pocit naplnění jsem zažíval skoro každý rok, každý týden, protože jsme tu něco nového postavili nebo opravili. Ale chápu otázku. Jsem průměrný, možná i podprůměrný podnikatel, ale občas i mně došlo, že se nám tu podařilo vybudovat něco povedeného. Ne nutně podnik, který obrovsky vydělává. Ale i tak něco, o čem se uznale mluví, co budí zájem zvenčí. Tomu pořád nemůžu uvěřit. Že se o Malešov zajímají novináři, že sem jezdí hosté ze zahraničí, že jsme reprezentovali Středočeský kraj na Expu v Japonsku. Myslím, že můžu říct, že jsme za ty roky vybudovali nejen tvrz, ale prostě plnohodnotnou novou turistickou destinaci na Kutnohorsku. Kdybyste mi to před těmi mnoha lety řekli, nevěřil bych.
