Začalo to jedním videem z ulice. Dnes dva mladí kluci sdílejí příběhy seniorů a mají stovky tisíc shlédnutí
David Drápela a Jaroslav Koutník natáčejí krátké rozhovory se seniory a lidmi s handicapem. Ze zábavy se stala práce, která je dnes živí.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
V prosinci 2024 natočili dva kluci ze Žďáru nad Sázavou krátký vánoční rozhovor s pánem, kterému bylo tehdy 92 let. Ptali se ho na jeho život. Video dnes má přes 3 miliony zhlédnutí napříč sociálními sítěmi. Z nápadu točit zajímavá videa s lidmi se jim mezitím stala práce na plný úvazek.
Projekt Davida Drápely a Jaroslava Koutníka, kterým je oběma kolem dvaceti let, se jmenuje The Life Docc. „Natáčíme krátké dokumentární rozhovory se seniory a lidmi s handicapem. Necháme je vyprávět jejich příběhy, zkušenosti a moudra, která by jinak zapadla. Nic nehrajeme a nic nepřikrášlujeme, jen necháváme lidi mluvit,“ popisují.
Seznámili se v posilovně, kam si oba chodili zacvičit po škole. Začali se bavit a po čase se rozhodli, že zkusí společně tvořit obsah na sociální sítě. Zprvu tápali, jakým směrem se přesně vydat. Věděli jen, že nechtějí točit další videa, která lidé bez zájmu přejdou, ani žádný bizár. Chtěli natáčet něco, z čeho si divák může něco vzít.
Nápad zaměřit se na seniory ale nepřišel jako první. Zkoušeli tři formáty: rozhovory se starší generací, s vrstevníky a s podnikateli. Ve všech chtěli jít víc do hloubky, mladších se ptali třeba na to, co plánují do budoucna, u podnikatelských příběhů si plánovali, že by mohli být pro ostatní inspirací. Největší ohlas ale měla od začátku právě videa se seniory a podle jejich slov i je bavila nejvíc.
Tak u nich zůstali a ostatní koncepty zhruba po měsíci opustili. „Chtěli jsme dát prostor lidem, kteří ho jinde moc nemají. Starší generace je ve společnosti často přehlížená nebo se jí lidé dokonce posmívají, a my chceme být těmi, kdo jim ten prostor dává,“ vysvětluje David Drápela. I jim samým došlo, že se vlastní babičky s dědou nikdy nezeptali na události v jejich životě.
Točit začali na podzim 2024 a zpočátku oslovovali náhodné kolemjdoucí na ulici. „Začátky byly hodně o zkoušení,“ vzpomíná Jaroslav Koutník. Ani jeden z nich neměl s rozhovory zkušenosti a zastavit cizího člověka jen tak na ulici jim ze začátku dělalo potíže.
Dnes už jim to problémy nedělá. Osloví člověka, o kterém si myslí, že by do rozhovoru mohl jít, představí se a vysvětlí, co dělají. Přemlouvat nikoho nechtějí. Kdo odmítne, tomu poděkují za čas a jdou dál. Souhlasí podle jejich odhadu zhruba osm lidí z deseti. Ti ostatní se většinou stydí před kamerou, nechtějí cizím lidem vyprávět o svém životě nebo jsou nedůvěřiví. Občas narazí i na nepříjemnou reakci. „Na druhou stranu nás překvapilo, kolik hodných a pokorných lidí mezi seniory potkáváme, řada z nich nám naopak děkuje už jen za to, že je vůbec někdo poslouchá,“ říká David Drápela.
Nově jsme zkusili oslovit také lidi s handicapem, protože i ti mají často opravdu zajímavé příběhy.
Zlom přišel po rozhovoru s 92letým pánem. „Video nám sítě doslova nastartovalo,“ říká Jaroslav Koutník. Po jeho zveřejnění jim začaly chodit desítky zpráv od lidí, kteří psali, že jim video něco dalo. „To nám ukázalo, že tohle je ten správný směr, co baví nejen nás, ale i lidi,“ dodává.
Publikum od té doby roste. V červnu 2025 je na Instagramu sledovalo přes 44 tisíc lidí, na Facebooku 40 tisíc, na TikToku 52 tisíc a na YouTube 10 tisíc. Dnes mají přes 180 tisíc sledujících dohromady. Nejvíce lidi baví videa o dlouholetých vztazích. „Nově jsme zkusili oslovit také lidi s handicapem, protože i ti mají často opravdu zajímavé příběhy,“ doplňuje David Drápela.
Do prvního domova pro seniory se dostali na pozvání. Ozvalo se jim místní zařízení z města, kde točili na ulici. S první zkušeností pak oslovovali další domovy v okolí a postupně i v dalších městech. Respondenty dnes hledají zhruba napůl sami a zbytek se jim ozve, nebo se domluví s domovem pro seniory či jinou organizací. Před natáčením se s lidmi snaží seznámit. „Na nic si nehrajeme a vždycky se snažíme s lidmi navázat kontakt ještě před natáčením. Vysvětlíme jim, o co jde, ukážeme předchozí videa a snažíme se vytvořit prostředí, kde se cítí bezpečně a mluví otevřeně,“ říká Jaroslav Koutník.
Ptají se hlavně na osobní život. Politice a tématům, která zrovna řeší média, se vyhýbají. Zajímají je nejšťastnější a nejsmutnější chvíle, čeho lidé litují a co by v životě udělali jinak. Lidé před kamerou často mluví i o soukromých věcech, proto s nimi vždy řeší, co mohou zveřejnit a co raději ne. „Když nám někdo řekne něco osobního, zeptáme se ho, jestli je v pořádku, že to dáme na sociální sítě. Občas se stane, že při střihu usoudíme, že je to už moc, a pak to do videa prostě nedáme,“ popisuje David Drápela.
Hejt se u nás skoro neobjevuje. A když už nějaký komentář přijde, nereagujeme na něj.
Jedno video museli stáhnout až po zveřejnění. „Natočili jsme pána a později se od jeho rodiny dozvěděli, že trpí demencí a jeho příběh neodpovídal skutečnosti. Video jsme hned stáhli,“ říká. Reakce jsou podle nich na všech sítích podobné a v 99 procentech pozitivní. „Hejt se u nás skoro neobjevuje. A když už nějaký komentář přijde, nereagujeme na něj,“ dodává. „Někdy za seniory po natáčení přijedeme znovu a ukážeme jim komentáře a zprávy, které jejich rozhovor vyvolal,“ říká Jaroslav Koutník. Někdy se jim ozve rodina, že dotyčný mezitím zemřel. „Děkují nám za vzpomínku, kterou jsme zachytili.“
S rostoucím dosahem přibývalo práce i nákladů. V červnu 2025 proto spustili sbírku na platformě Donio. Dnes už si projekt financují sami. „Studenti už nejsme. Z původního koníčku se stala práce na plný úvazek a ano, tvorba nás teď už dokáže uživit, a to díky spolupracím,“ říkají. Spolupracovali například s Legem. Firmy je oslovují samy, nabídky si ale vybírají. „Přijímáme jen spolupráce, které dávají smysl, sedí k našemu profilu a smysl dávají i divákům. Reklama u nás nesmí vypadat jako reklama,“ dodává David Drápela.
Natáčení podle nich změnilo i jejich přístup k životu. Od seniorů si nejvíc odnášejí to, jak rychle život uteče. Jiné je to číst a jiné slyšet naživo od člověka, který při vzpomínání dojde k tomu, že měl něco zkusit nebo zažít. „Při rozhovorech s handicapovanými vidíme, jak se někomu může život otočit během vteřiny. Ty rozhovory nám otevřely oči. Naučily nás vážit si přítomnosti, neodkládat věci na později a žít naplno každý den. Díky tomu si víc vážíme všeho, co máme. Zní to jako klišé, ale je to tak,“ říkají.
„A do budoucna? Chceme dál růst na sociálních sítích, najít smysluplné partnery a dlouhodobě se tím živit. Chceme taky využít náš dosah k tomu, abychom mohli pomáhat lidem a organizacím,“ dodává Jaroslav Koutník.
