V práci z něj jde strach, což potvrzuje rovnou v UFC, kde znovu bojuje o pás šampiona. Po pěti letech od podpisu smlouvy s nejprestižnější zápasnickou organizací světa se stal fenoménem, slávu ale umí Jiří Procházka krotit – a stále působí jako ten skromný kluk z jihu Moravy. „Čím víc jdete nahoru, tím víc zjišťujete, že vás nepohání pozornost lidí, ale to, co je ve vašem nitru,“ říká v otevřeném rozhovoru pro CzechCrunch, ve kterém mimo jiné vysílá důležitý apel.

Než jsme dorazili do našich kanceláří v pražském Karlíně, stihl předvést zajímavý zápasnický chvat, kterým chtěl stopnout zavírající se výtah v lobby. To se mu nepovedlo (a museli jsme čekat na další), co ale na tom, na profesní dráze se mu daří nejlépe za poslední dobu. Má relativně čerstvě po vyhraném zápase, který mu zajišťuje boj o titul, a šlape mu jak jeho nadace, tak značka BJP. A ještě zvládá dávat výživové rady.

„To je fakt dobré, jen bych tam přidal trochu minerálů,“ říká Jiří Procházka po ochutnání první plechovky Cans, která stojí před námi na stole. „Chci totiž taky rozjet nějaký drink,“ dodává, zatímco asi po půl hodině načíná třetí. Zdaleka ale nejde o jediný plán, který dvaatřicetiletý rodák z jihomoravských Hostěradic má. Vedle osobních a byznysových má i jeden celospolečenský – a v rozhovoru, ve kterém si přirozeně tykáme, ho připomíná.

Býváš nervózní?
Nebývám. Čím víc jsi sám sebou, tím víc jde nervozita a nejistota pryč, tlak z okolí jde pryč.

Ptám se proto, že před pár týdny to bylo pět let, co jsi v UFC. Jak celý ten cirkus zvládáš psychicky?
Já do toho šel s maximální připraveností, psychickou i fyzickou. Ostatně nabídka od UFC mi přišla už dříve, ale s týmem jsme se rozhodli, že ještě počkáme, abych vypiloval schopnosti, obhájil pás šampiona v Rizinu a pak do toho naskočili s jasným přesvědčením, že si půjdeme pro světové prvenství.

V Rizinu, tedy prestižní zápasnické organizaci z Japonska, jsi strávil také pět let. Jak na to vzpomínáš?
Rizin mi byl hodně blízký svým duchem, kdy ke každému bojovníkovi přistupovali jako k vyvolenému – a uzpůsobovali tomu i ceremonie. Stříleli rachejtle, dávali na odiv své tradice. Mělo to své nezapomenutelné kouzlo, takovou magickou auru.

To Japonci umí.
Je to tak. Japonci jsou navíc pečliví ve všem, co dělají. Jsou pečliví v byznysu, jsou pečliví v přípravách, ve výběru zápasníků – a protože konkrétně Rizin měl třeba jen pět až šest těchto galavečerů ročně, bylo to celé mnohem důkladnější, tradičnější.

Oproti tomu UFC je spíš obrovský kolos, šoubyznys, který to má nastavené jinak.
Musí to mít nastavené jinak, pokud si chtějí udržovat laťku globální špičky. Mají mnohonásobně více zápasů ročně, tím pádem větší množství skvělých zápasníků, točí se tam obrovské peníze. Co je ale pro nás bojovníky nejdůležitější, je fakt, že jen pod UFC můžeš být tím nejlepším na světě. Proto tam jsem a chci být.

„Man, I want @AlexPereiraUFC!“ 🗣️

Who wants to see the trilogy between him and @Jiri_BJP go down? #UFC311 pic.twitter.com/pGYPSlh2FX

— UFC_Asia (@UFC_Asia) January 19, 2025

Z pozice běžného smrtelníka se ale nemůžu zbavit dojmu, že musíš být pod velkým tlakem. Vždyť jsi jednou z největších hvězd. Jak s tím pracuješ?
Čím víc jdeš nahoru, tím víc si uvědomuješ, že tě neživí a nepohání pozornost lidí. Ta možná pohání jen tvé ego. Ty sám musíš v sobě najít něco, co tě naplňuje zevnitř. Musíš být zkrátka víc sám sebou – a pracovat na tom. A zdaleka se to nevztahuje jen k profesní kariéře, ale k čemukoliv v životě.

Jenže to se snadno řekne, ale už hůř udělá. Nebo máš ověřené techniky, jak by jakýkoliv člověk měl být víc sám sebou?
Meditování. Je několik meditačních druhů, které k tomu pomohou. Ať už jde o práci s pozorností, udržování pozornosti ve svých očích, uších, hmatu, obecně ve svých smyslech. Nebo může jít o práci s vizualizací a rozpouštění všelijakých vnějších vlivů. Samozřejmě lze pracovat s dechem, s vědomým dýcháním.

A ideálně to praktikovat někde v přírodě, mimo ruch uspěchaného města…
Je to vlastně úplně jedno. Když se dokážeš uzavřít sám do sebe, můžeš to dělat naprosto kdekoliv. Jestli nedokážeš být šťastný sám v sobě, změna prostředí tomu nepomůže.

Je na to ale čas? Pořád někam spěcháme, honíme se za úspěchy, penězi, zadostiučiněním.
Samozřejmě, že je potřeba mít nástroje k tomu, abychom se mohli zamyslet a pečovat o svou psychiku. Peníze jsou důležité, stejně tak jako úspěchy. Ale opravdu je správné, že si všichni myslí, že mohou jet za svou hranou až příliš dlouho? Že pořád na všechno stačí? Že jsme v neustálém spěchu? Že jsme prostě v p**eli a mlčíme o tom?

Myslím, že peníze jsou tím hlavním motorem.
Peníze jsou důležitý nástroj, o tom nepochybuji, ale za jakou cenu? Občas slyším, že jsou peníze potřeba, aby člověk mohl usnadňovat život svých dětí a dalších generací. Nebo je rovnou zajistit. Pak ale budou další generace slabé.

Jak to myslíš?
Proč třeba bohatí šlechticové z minulých dob svým potomkům nezajistili ten nejlepší život? Protože věděli, že pak budou slabí a nebudou si vážit blahobytu. Udělali jim tvrdší dětství a oni pak s tímhle vyzbrojením šli do světa – a potom onen blahobyt dokázali ocenit. Když si totiž sáhneš do nízkých údolí života, dokážeš poté ocenit ta vysoká.

Něco ve mně křičí, že život se dá žít fantastickým způsobem i dnes, v době plné nejistoty, ale je potřeba zařadit zpátečku a začít žít s větší lehkostí. Nebo nás stihne trest.

Trest?
Teď jsem se o tom bavil s Pavlem Kolářem (fyzioterapeutem, který se mimo jiné stará i o Jiřího Procházku – pozn. red.), kdy jsme řešili, že všechno chodí v cyklech. Myslím civilizačně. A jestli to tak půjde dál, něco se prostě stane. Ať už jde o válku, nějakou další virózu nebo třeba přírodní katastrofy. Že nás to vytrestá.

A jedním z tvých poslání je pomoct, abychom tomu předcházeli?
Jen na mně to nestojí, snažím se ale žít tak, abych se mohl stát inspirací pro ostatní. Abych jim mohl něco pozitivního předat. Ale ono se stačí podívat i na starší generace, na naše babičky a dědečky. Zeptat se jich na jejich minulost, co zažili, jak se s tím porvali. Poslechnout si jejich příběhy.

Jenže zkušenost je nepřenositelná – a dokud to člověk nezažije sám…
To je pravda, ale může to posloužit jako jeden dílek do skládačky. Celé je to ale o tom, aby člověk zpomalil, uvědomil si souvislosti a žil ve větším klidu. Každou chvíli prožívat naplno, jíst kvalitně, mluvit kvalitně, žít přítomným okamžikem. A pak věřím, že svět bude zase v pohodě.

Jak do těchto snah o lepší život lidí prostupuje tvá značka BJP?
I ta má v sobě mou esenci a je postavená na tom, že kvalita je více než kvantita. Za vším, co nabízíme, si plně stojím. A protože se o to stará tým pečlivě vybraných a fakt šikovných lidí, nemám obavy, že by to sklouzlo k tuctové značce, která by už neodrážela hodnoty, jež zastávám.

BJP je ale čím dál viditelnější, navíc se chystáte rozšířit do Ameriky – a sortiment také roste. Nemůže se z toho jednoho dne stát už kolos, který pojede hlavně za ziskem?
To v mých očích nepřipadá v úvahu. Ano, po úspěších v UFC začíná být čím dál větší, obratově se pohybujeme v desítkách milionů korun ročně, ale vždy bude budována s dobrou myšlenkou ve svém jádru. Ať už jde o oblečení, suplementy, nebo tréninkové vybavení. Jsou to věci, ve kterých je kus mě. A já to chci takhle udržet.

Nothing but class 👏 @Jiri_BJP shaving his head for #UFC311 in honour of Ashly McGarity! pic.twitter.com/iHx6iqgDkg

— UFC Europe (@UFCEurope) January 17, 2025

Kromě toho máš i nadaci a kemp pro začínající zápasníky. I tady se dá mluvit o úspěchu?
V rámci BJP Foundation spolupracujeme například s brněnskou onkologií, taky jsme byli součástí Plesu jako Brno, kde jsme se podíleli na výběru asi tří milionů korun na dobrou věc. Zapadá to do mého životního stylu a toho, jak chci, aby byla celá ta značka vnímána.

Co se BJP Institute týče, to je opět věc, kterou se nám daří postupně rozšiřovat. Hledáme mladé zápasnické talenty, kterým chceme zajišťovat zdravotní, regenerační, edukační a výživové zázemí. Zkrátka z toho udělat místo, kde mohou rozvíjet své schopnosti na cestě stát se špičkovými bojovníky.

Jak o tom mluvíš, tak si říkám, že to všechno bude tvou hlavní dráhou po skončení UFC…
Teď se soustředím hlavně na kariéru v UFC, kde mám jasnou vizi, a to stát se nejlepším na světě. O zbytek se primárně starají lidé, kterým maximálně důvěřuji. Ale ano, po skončení s profesionálním zápasením bych své zkušenosti chtěl předávat dál. Edukovat mindsetově podobně nastavené lidi, kteří chtějí žít svůj nejlepší život a být skvělí v tom, co dělají.

Když jsi zmínil to edukování, nemůžu se nezeptat na tvůj vývoj v anglickém jazyce.
Myslím, že se v něm zlepšuji!

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílený CzechCrunch (@czechcrunch)

Protože když jsi přicházel do UFC, tvá angličtina byla podstatně slabší. Ale teď?
Tím, že jsem v zahraniční organizaci, je angličtina samozřejmě důležitá. Na tiskových konferencích, v rozhovorech a tak. A byť ji považuji za takovou nutnost, musím říct, že mě stále víc baví se v ní zdokonalovat. Mám na to parťáky jako Language Agency nebo Kubovu English. A vždycky mám nějaké období, kdy se jí věnuji aktivně a jedu gramatiku a konverzace.

Ono se to pojí i s tvým vystoupením u Joea Rogana, který má jeden z nejsledovanějších podcastů na světě. Jak ses tam cítil?
Nechal jsem to plynout. Joe mě k sobě zval už dva roky nazpět. Poprvé jsem mu to odmítnul, podruhé jsem neměl čas, tak napotřetí už jsem chtěl, aby to klaplo. Abych si to splnil. Zrovna měl fakt velkou sledovanost kvůli tomu, že tam byl třeba Donald Trump nebo Mark Zuckerberg, tak se to hezky sešlo.

A jaké to bylo sedět na židli, kde seděl nejvlivnější muž planety?
Když to tak říkáš, tak si říkám „wow“, ale přiznám se, že mi to v ten moment ani nedocházelo.

Jednoduše jsi byl sám sebou.
Přesně tak.

Teď tě v červnu čekají magisterské státnice a samozřejmě se řeší tvůj další zápas v UFC. Bude to plodný rok?
Bude. Let’s go for that!