I kdyby WandaVision nezačínal pár epizodami, které vypadají jako americký sitcom z 50. let, měl by ve světě Marvelu zvláštní postavení. Hlavní postavy z univerza Marvelu (Marvel Cinematic Universe neboli MCU) se v něm poprvé objevují v televizním seriálu a navíc startují další fázi franšízy po poražení Thanose. A když na Disney+ vyšel poslední díl, služba nápor diváků nevydržela a na deset minut spadla.

Není se čemu divit. WandaVision představuje začátek nové éry Marvelu, jehož více než deset let vydávaná filmová série předloni vyvrcholila Avengers: Endgame, nejvýdělečnějším snímkem v historii. Komiksová část Disney nyní stojí na vrcholu své popularity, ale zároveň čelí poměrně velké výzvě, kam se vydat dál.

Původně měl být prvním dílem čtvrté fáze MCU, odehrávající se po skončení hlavní dějové linky s Thanosem, film Black Widow. Po něm měl následovat akční seriál The Falcon and the Winter Soldier. Klasicky pečlivě plánované vydávání titulů ze světa Avengers ale tentokrát nabourala pandemie, která blockbustery za stovky milionů dolarů na více než rok téměř vymazala z existence. Místo horečně očekávané Black Widow tak nová série marvelovek začíná podivně působícím WandaVision.

Foto: Disney

Paul Bettany a Elizabeth Olsen v marvelovském seriálu WandaVision na Disney+

Soudě podle formy seriálu je přesto jasné, že se vychází z ověřeného formátu, jaký nastolil úspěch The Mandalorian. Seriál ze světa Star Wars nalákal na všeobecně známé prostředí a pozornost si udržel půlhodinovými epizodami s novým dobrodružstvím každý týden. Na první pohled trochu retro přístup se Disney+ obrovsky vyplatil, když si The Mandalorian získal globální publikum a službě pomohl získat desítky milionů předplatitelů za pouhých pár měsíců. 

WandaVision velkou část charakteristik přebírá. Kratší formát umožňuje snížit rozpočet superhrdinského seriálu a přitom díky týdennímu uvádění pokrýt skoro dva měsíce zajímavého obsahu. Stejně jako Star Wars má pak MCU rozsáhlé oddané publikum a navíc patří přímo Disneymu, které se tak o výdělky nemusí s nikým dělit. Mírně se liší jen mechanika udržování si publika, jež se většinu první řady vrací kvůli postupnému řešení velké záhady.

Proč to vypadá jako starý sitcom? Jak je možné, že čas pro různé postavy běží různě rychle? Odkud se vzal Vision, když má být mrtvý? Co má za lubem ta sousedka? Každý díl končil jedním odhalením a zároveň otázkou. Dával tak mnoho prostoru jak fanouškovským teoriím, tak očekávání běžných diváků.

Nabídnuté odpovědi jsou naneštěstí mnohem méně vzrušující, než co by odpovídalo bizarní premise. Zasazení do sitcomu s narušováním čtvrté zdi, velké skoky v čase nebo zmatené postavy podněcují ta nejfantasknější vysvětlení s alternativními realitami v experimentálním vyprávění. Některé hororové prvky dokonce působí jako vliv tvorby Davida Lynche.

Ačkoliv je divácky poněkud frustrující, jako koncept je nejzajímavější úvodní část seriálu, kde se v estetice staré rodinné komedie zjevují současné postavy s nadpřirozenými schopnostmi. Nepříliš zajímavé scény plné nahrávek smíchu publika narušují znepokojivé momenty, v nichž svět sitcomu jakoby najednou přestal fungovat. Pokaždé, když se vše vrátí do černobílého „normálu“, v nás vzrůstá očekávání, kam až narušení dojdou.

Kvůli stupňování podivnosti napříč několika týdny pak WandaVision paradoxně naráží v momentu, kdy se vrací ke klasickému vyústění zápletky Marvelu. Vývoj posledních epizod zapadá buď do konvencí MCU, nebo maximálně divácky přívětivého seriálu. Bizarní záhada se postupně kompletně vyřeší a mód vyprávění se z mírně znepokojivého zcela přepne na vysvětlující a akční.

WandaVision tak ukazuje zajímavé možnosti, jak lze díla ze světa MCU pořád kreativně rozvíjet a ukazovat divákům franšízu v novém světle. Zároveň je ale svázaný nutností do makrosvěta Avengers dobře zapadnout, takže pro něj platí všechny typické neduhy jako například nekonsekventní velké dramatické momenty a jen chvilkové smrti důležitých postav.

Byť seriálu nechybí určité emoční jádro vycházející z životních traumat hrdinky, dávno už víme, že jeho hlavním účelem je překlenout Wandu Maximoff mezi Avengers: Endgame a Doctor Strange and the Multiverse of Madness. Tvůrci si tak mohou dovolit vydat se u obří franšízy zcela nečekaným směrem, ale jen do určitého bodu, aby dokonale zapadl do velké skládačky. 

WandaVision jako prototyp televize velkých událostí

První seriál z MCU poskytuje několik zajímavých poznatků. Zaprvé o něj byl obrovský zájem, byť lákal na méně známé postavy ve zvláštním příběhu. Zadruhé ukázal, že Disney má mnoho nápadů, jak svět Marvelu zasadit do překvapivého formátu a jak si hrát s televizní estetikou i odkazy na komiksový kánon. Nakonec ale WandaVision chybí konzistentnost, když její vzdálení se konvencím MCU omezuje potřeba být jeho jasnou součástí. Místo objevování nového světa tak končí jako jen další origin story.

Foto: Disney

Elizabeth Olsen v seriálu Marvelu WandaVision

Je otázkou, do jaké míry se podobným směrem vydají další seriály na Disney+. Ačkoliv je snadné závěr WandaVision nařknout z nedůslednosti nebo vynucené poplatnosti rigidnímu schématu MCU, jako celek seriál do mainstreamu přinesl velmi nezvyklé vyprávění a uspěl s ním. Takové momenty jsou nejen pro současnou televizi plnou vytváření franšíz významné. Bez Ztracených by WandaVision možná nevznikl a novinka Marvelu má potenciál ovlivnit zase další.

Jak vysvětluje magazín IndieWire, zvlášť silným důvodem k tomu je odlišný distribuční model Disney+, než jaký využívá Netflix. Místo několika nových titulů každý týden budou mít diváci mladší streamovací služby i do budoucna mnohem menší výběr. Takže bude důležitější, aby každý seriál našel způsob, jak týden po týdnu přitahovat publikum. WandaVision sice pro mnohé nebyl tak vzrušující podívanou, jakou naznačoval, ale zaplavil internet teoriemi o dalším vývoji děje.

Disney samozřejmě nevynalézá nic nového. Naopak obrací pozornost mainstreamu zpátky k vydání nového dílu seriálu jako velké události, jak to známe z tradiční televize nebo produkcí HBO. Zatím se taková strategie vyplácí. Pokud by to platilo i nadále, pole streamovacích válek by se od modelu Netflixu s masivní knihovnou mohlo přesunout k pomalejší distribuci s větším tlakem na jednotlivé tituly. Šéf současného krále streamování Reed Hastings řekl, že Disney sice nemá nečekané hity jako Bridgerton, možná je ale ani nebude potřebovat.