Když byl Petr Fučík malý a jeho táta po něm chtěl, aby pomáhal okopávat rodinný vinohrad, byla to jedna z jeho nejméně oblíbených činností. Z rodného Mikulova proto odešel na vysokou, vystudoval práva, začal pracovat pro jednu z největších českých společností a nakonec se přidal do advokátní kanceláře k velkým jménům oboru. Přesto teď už víc než deset let stojí v čele vlastního vinařství, sbírá s ním pochvaly od zákazníků i mezinárodní ceny a nedá na tuhle životní změnu dopustit. „Prostě mi ve čtyřiceti přišlo, že za sebou chci nechat něco víc než smlouvy,“ říká.

Na advokacii ale ani náhodou nezanevřel a na pár dní v týdnu si k ní jezdí podle vlastních slov odpočinout. „Dřív by mě to nenapadlo, ale dneska je to pro mě fakt relax. Právní dokumenty mají ustálenou formu a pravidla, která musíte dodržet. Výroba vína je naopak neustálá divočina, kde je pořád něco jinak, než jak jste doufali,“ směje se dvaapadesátiletý Fučík. Na jeho jméno tak dnes narazíte jednak v právním světě, jednak v tom vinařském – a ani v jednom není zrovna zanedbatelné.

Coby partner advokátní kanceláře Pečený, Fučík, Langer se věnuje spolu se „zpívajícím advokátem“ Petrem Pečeným alias Doctorem P. P., bývalým ministrem vnitra za ODS Ivanem Langerem a dalšími kolegy úkolům, které sahají od trestního práva po GDPR. Doma v Mikulově pak jeho jméno nese Vinařství Fučík, které si pomalu prošlapává cestu mezi ta nejzajímavější v Česku. Stejně jako víno do ideálního stavu k němu ale musel jeho zakladatel dozrát.

Mladická nelibost a návrat ke kořenům

Víno přitom Petra Fučíka provázelo už v dětství. „Narodil jsem se tady v Mikulově a můj táta byl ještě před revolucí ředitelem státního podniku Moravské vinařské závody. Vzděláním vinař nebyl, dneska bychom řekli, že jeho role byla manažerská. Jako správná mikulovská rodina jsme ale i my měli vlastní malý vinohrad, kde se dělalo víno pro naši spotřebu, a já práci na něm upřímně rád neměl,“ vzpomíná Fučík.

Tatínek sice v práci s vínem pokračoval i po změně režimu a zkoušel to i s vlastním vinařstvím, jeho syn se ale radši po střední vypravil do Brna studovat právo a historii. A když šel ven s přáteli, tak prý hlavně na pivo. „Po škole jsem si myslel, že budu cestovat, ale přihlásil jsem se jen tak na zkoušku na pohovor do PPF, což byla tehdy v Česku úplná špička, a oni mě vzali. Takže jsem nastoupil a z cestování nebylo nic,“ směje se.

V investiční skupině Petra Kellnera strávil asi tři roky. „Pak jsem se potkal s Petrem Pečeným, který se zrovna rozcházel se svým advokátním partnerem, padli jsme si do noty a domluvili se na další spolupráci,“ líčí Fučík začátek partnerství, které trvá dodnes. „Ivan Langer tam tehdy byl jako koncipient, protože byl ještě aktivním politikem, naplno se zapojil až později,“ dodává.

Po čase k němu ale začalo pomalu promlouvat to, čemu říká vinná poetika. „Tedy to, co se tady v Mikulově kolem vína děje. Občas jsem sem bral své kamarády a ti tu byli nadšení. A mně to začalo postupně nahlodávat taky,“ přiznává s tím, že postupně také začal pít kvalitnější vína a zajímat se o to, co všechno vlastně vinařský svět obnáší, až mu propadl.

„Když jsem pak ve čtyřiceti přemýšlel, co dál a kam investovat peníze a jestli si třeba na důchod nekoupit vilu ve Španělsku, tak jsem si uvědomil, že by mě to nebavilo. Otec v té době šel navíc shodou okolností do důchodu a já si řekl, že se zkusím částečně vrátit do Mikulova a vybudovat si vinařství podle sebe,“ vypráví Fučík.

A tak začal. Od nuly. „Táta dělal vinařství v malém a rodinně, to jsem nechtěl. Věděl jsem, že potřebuju vinařství, kde budu mít zaměstnance, protože jsem si i nadále chtěl držet advokátní praxi. A dělat to v malém by nedávalo ekonomický smysl. Takže jsem se začal dívat na inzeráty, co je tu k mání, abych začal úplně nanovo,“ líčí.

Shodou náhod narazil na jedno z nejkrásnějších míst, jaké si můžeme v Mikulově představit – část bývalého státního statku se zchátralou sýpkou a mlékárnou přímo pod Svatým kopečkem s výhledem nejen na něj, ale i na přilehlé vinohrady. Celý areál má skoro dva hektary, Petr Fučík ho ale koupil. A úplně stejně sháněl i místa, kde by mohl pěstovat vinnou révu.

„Tehdy, před více než deseti lety, tu byl vinařský boom. Všichni si mysleli, že se víno bude prodávat čím dál víc a nikdo se nechtěl vinic zbavovat. Tak jsem si objel celý Mikulov na kole, koukal, kde jsou neobdělávané vinohrady, a pak oslovoval majitele, jestli by mi je neprodali,“ popisuje Fučík, který takhle dal dohromady pět a půl hektaru vinic. Nedávno k nim přidal další hektar a půl a aktuálně tak hospodaří na sedmi hektarech, což má být pro jeho plány ideální rozloha.

Vína podle sebe a z Mikulova

Na začátku měl Petr Fučík na svá vína dva požadavky: zaprvé chtěl, aby pocházela z čistě mikulovských hroznů, nikoliv z těch, které by se dovážely z okolí a v Mikulově se pouze zpracovávaly. Proto tak úporně sháněl místní vinice. A zadruhé si představoval, že bude dělat pouze vína, která má on osobně rád.

„Tu první podmínku jsem dodržel. U druhé jsem naznal, že to není byznysově zrovna prozíravé, protože každý má jiné chutě a tlačit jen tu svou není dobře. Pořád to ale máme nastavené tak, že všechna naše vína schvaluju. A když mi něco nechutná, tak z toho uděláme vínovici,“ směje se.

Vína z Vinařství Fučík jsou lehká a svěží, suchá a s výraznou mineralitou, která jim propůjčuje hravou slanost na konci. A tuhle vlastnost jim zase propůjčuje místní vápencové podloží. Vznikají co možná nejpřirozenější cestou a poměrně pomalým tempem, respektive takovým, o které si sama řeknou. Momentálně jich tu ročně vyrobí zhruba 50 tisíc lahví.

„Nějakou dobu jsem koketoval s myšlenkou, že bych z advokacie odešel, ale pak jsem si řekl, že mám tady na to všechno přece vysoký úvěr a musím ho z něčeho platit. Teď jsem ale ve stavu, kdy mě obě moje kariéry baví a dokážu si v jedné od druhé odpočinout, takže konec zatím není v plánu,“ popisuje.

Nad svým vínem ale poctivě bdí. Denní výrobu má na starosti enolog Jan Koubek, který je ve vinařství každý den a sleduje a kontroluje jednotlivé procesy. Petr Fučík ale jasně určuje, jaký by měl být výsledek. „Tím myslím, že každý týden s Honzou vína přechutnáváme a neustále se bavíme o tom, jak se víno vyvíjí a jaké ho chceme mít. To je to hlavní. Ale když je to potřeba, tak klidně okopávám vinohrady a pomáhám se sklizní. A pak si mě taky devadesát procent našich hostů plete se zahradníkem, protože naše zahrada Hotelu Ryzlink je moje doména a hrozně rád se o ni starám,“ popisuje.

Uživit se vínem? Jedině se zážitkem

Tím ale jeho mikulovské aktivity zdaleka nekončí. Co se týče byznysu, je Petr Fučík pragmatik. Vnímá, že zejména mezi mladými sílí trend pít alkoholu méně, ne-li vůbec, a stejně jako si řekl, že chce mít ekonomicky soběstačný projekt, tak také došel k tomu, že čistě z vína ho nepostaví. A tak u svého vinařství, které vloni oslavilo kulaté desáté narozeniny, už osm let provozuje i butikový hotel pojmenovaný po jeho oblíbené odrůdě Ryzlink a tři roky i stejnojmennou restauraci.

„S hotelem jsem od začátku počítal, protože jsem věděl, že nechci prodávat své víno levně do supermarketů a samotné vinařství by ho neudalo, kdežto ve spojení s ubytováním by to jít mělo. Naopak do restaurace se mi nechtělo a spousta lidí mě od ní odrazovala. Po čase ale bylo jasné, že tapas bar, který jsme tu měli původně, je málo,“ vypráví dál Fučík.

S obojím se nicméně trefil, protože jak hotel, tak restaurace patří podle různých online hodnocení k tomu nejlepšímu, co lze v Mikulově najít, a byznysově je díky jejich výtlaku celé Fučíkovo mikulovské podnikání soběstačné. „A o to mi šlo. Znám spoustu vinařů, kteří vsadili jen na víno, a teď si rvou vlasy.“

I tady si dal ale Fučík na všem záležet. Místní restauraci totiž stvořil šéfkuchař Paolo Palazzo, extravagantní Ital s moravskými kořeny, který na sebe upozornil v televizní soutěži MasterChef. Nastavil její směřování a nějakou dobu ji vedl, štafetu po něm pak převzala šéfkuchařka Kamila Král, která loni za své moderní kreace z klasických jihomoravských surovin získala jednu čepici od komisařů průvodce Gault&Millau. Vinařských cen má pak Vinařství Fučík hromadu, stačí se projít kolem hotelové recepce a nebudete vědět, na které se koukat dříve.

A i když původně své podnikání jako rodinné nebudoval, své příbuzné do něj nakonec Petr Fučík zapojil. Jeho partnerka Hana má na starosti marketing a pracuje tu i tatínek, kterému sice táhne na osmdesát, energie má ale stále dost a to samé platí o zkušenosti s péčí o vinohrady, a tak má na starosti rovnou tři.

„Bral jsem to především jako příležitost být si zase blíž a trávit spolu víc času. Práce ve vinici mě navíc pořád baví a mám taky důvod každý den vstát z postele. Každý máme svoji roli a vlastně si do ní nemluvíme,“ říká Jaroslav Fučík, který podle svých slov sice růst synova vinařství jen pozoruje, vášeň pro víno ale mají společnou.

„Je to tak. Navíc jsem v sobě objevil něco ze sedláka, co jsem v mládí tak nesnášel, a zjistil jsem, že mi práce s půdou dělá dobře,“ směje se na závěr Petr Fučík.