Jeho jméno najdete v titulcích každé marvelovky. Jako fakt každé. Filmové i seriálové. Dave Jordan je music supervisor pro Marvel Studios, což znamená, že dává dohromady muzikální myšlenky, skladatele i režiséry. Je nesmazatelně podepsaný pod vším, co je spojené s marvelovskou hudbou. Třeba s tím, jaké mainstreamové songy přimíchat k orchestrálním soundtrackům.

Za týden v Praze začne Composers Summit. Hudební událost, na kterou přijedou slavní skladatelé – třeba autoři soundtracku Gladiátora 2, Hry na oliheň nebo Frozen – a další osobnosti hudební branže. Dost možná nejvyšší postavení mezi nimi ale má muž, který sám hudbu neskládá. Ale na vše dohlíží. Dave Jordan pro CzechCrunch hovořil o tom, co dělá hudební supervisor, o Kanye Westovi, nerdovském šéfovi Marvel Studios i o tom, jaké umělce by chtěl zlákat do filmových marvelovek.

Jak se člověk stane šéfem hudby celého Marvelu?
Pracoval jsem v hudebním průmyslu, dostal jsem na starosti filmové soundtracky. Protože ty tehdy neměly velkou prioritu, tak vyšly na mě coby nováčka. A když jsem se pak bavil s lidmi z filmového odvětví, zjistil jsem, že to je ta práce, kterou chci dělat. Řešit hudbu pro filmy. Tak jsem oslovoval různé lidi a studia a na filmech jsem skutečně začal pracovat. Měl jsem štěstí, že se současným šéfem Marvel Studios Kevinem Feigem jsem se potkal na pár úspěšných filmech ještě před touto marvelovskou érou, která začala Iron Manem a Neuvěřitelným Hulkem. Takže když pak Marvel získal kapitál na to, aby už nelicencoval svou značku jiným tvůrcům, ale rozjel vlastní filmy, byl jsem osvědčený a znali mě. Navíc hudební branže je pro hodně lidí ve filmovém průmyslu stále tak trochu záhadou, takže i to mi pomohlo. Plus jsem obří komiksový nerd.

Od prvního Iron Mana je to už sedmnáct let, celou tu dobu jste v jádru MCU. Jak se v něm člověk tak dlouho udrží?
Bude to znít jako klišé, ale ta jednoduchá odpověď je to, že jsem tuhle roli nikdy nebral jako samozřejmost. Neustále se snažím zvedat laťku, neustále chci zkoušet něco nového. Do každého projektu, do každého filmu se snažím zakomponovat nové prvky, přivádět nové lidi. Nejsem ten, kdo přichází s nápady, které pak sami slyšíte, ale jsem ten, kdo ty lidi a myšlenky dává dohromady. Ale navíc je tu jedna věc, která i za ty roky zůstává nezměněná.

Jaká?
Po celou dobu je tu jedna linka, která všechno spojuje. Marvelovky točí lidé, kteří jsou sami fanoušky Marvelu. Nenabíráme lidi, kteří jsou „jen“ dobří filmaři. Ale lidi, kteří k těm komiksům a postavám mají vztah. Jsem si jistý, že podobné je to u dalších značek, třeba Star Wars nebo u filmů podle DC nebo třeba u Harryho Pottera. Ale za Marvel můžu říct, že tady nikdo není kvůli penězům. Tím samozřejmě nechci říct, že se peníze nevydělávají. Ale prostě je to tak a začíná to úplně na vrcholu, kde je Kevin Feige. Což je v podstatě taky obří komiksový nerd, který dostal klíče od marvelovského království, a současně je to náš Steve Jobs, náš Walt Disney.

To zní možná až příliš idylicky.
Filmy od Marvelu nevznikají běžným hollywoodským způsobem. Je to velmi kolaborativní prostředí a na skoro každé marvelovce pracovala stejná skupinka lidí, která našla společnou řeč a mezi kterou panuje velká vzájemná důvěra. Z toho pramení to, že nemáte obavu ze špatného nápadu. To máte jako startupy, koukal jsem, že na CzechCrunchi o nich často píšete.

Odkud se tahle důvěra bere?
Je to trochu zjednodušení, ale je to tím málo se měnícím jádrem. To, co se mění, je režisér. A my hodně točíme s režiséry, kteří takhle velké filmy předtím nedělali. Vezměte si Taiku Waititiho. Nebo i bratry Russoovy, dříve televizní režiséry. Dáme jim možnost naplnit jejich vizi na nejvyšší úrovni, zatímco my se postaráme o ten zbytek. A všichni to milujeme. Nikdo to nebere jako práci, že by si cvaknul píchačky a šel. Kevin Feige vytvořil svět, kde žádný nápad není špatný a nemusíte se bát, že vás někdo vyhodí. A je to k nevíře, ale takhle fungujeme i pod Disney. Vlastní nás, ale nevnucují se do našeho kreativního procesu. V případě hudby je to přímá linka mezi mnou, režisérem a Kevinem. To není obvyklé.

Když jsme u tématu změn, jak marvelovské univerzum a jeho proměny vnímáte jako divák?
To je těžká otázka, protože jsem uprostřed toho procesu, který začal Iron Manem a kulminoval s Avengers: Endgame, což je asi ta nejúžasnější věc, co se mi v kariéře přihodila. Ale je skvělé, že jsme postupně mohli vytvořit obrovsky rozmanitý filmový vesmír. Totiž původní komiksy se diverzifikovaly dávno před filmy. Vezměte si počáteční fáze MCU, většina hrdinů byli prostě bílí muži. Plus možná Black Widow a Captain Marvel. Ale rozvoj univerza dal příležitost pro reprezentaci spousty dalších lidí na plátnech a obrazovkách počínaje Black Pantherem až k Shang-Chimu. Tohle navíc znásobily seriály na Disney+, ve kterých jsme mohli prozkoumat osudy zase dalších méně známých postav. Mimochodem, tohle tak trochu platí i v reálu a je to jedna z věcí, na které se těším, až přijedu do Česka.

Na rozmanitost?
Ano, protože se na Composers Summitu potkám se skladateli a profíky z celého světa. A právě hudebníky prakticky odevšad používáme. Třeba pro Moon Knighta jsme využili egyptského skladatel Hešama Naziha, který se do té doby soustředil na egyptskou tvorbu – a Moon Knight mu vynesl nominaci na Emmy. Tohle je velká výhoda seriálů na Disney+, protože nám vytvořily prostředí, kde můžeme riskovat.

Protože u miliardových marvelovek by to bylo až příliš velké riziko?
Je to tak, to jsou miliardové filmy, které obletí svět. A to může nezkušeného tvůrce semlít. Takže příležitost k většímu experimentování, ale bez většího tlaku, je opravdu jedinečná.  Každopádně se těším i na naše velké filmy, teď se blíží Fantastická čtyřka nebo Blade, do toho se objevují první informace o nových Avengers…

Všechna ta jména si říkají o dotaz na vaši oblíbenou komiksovou postavu.
Můj oblíbený komiksový hrdina byl Iron Man. A už když jsem pracoval na Daredevilovi s Benem Affleckem, na dřívějších pokusech o Fantastickou čtyřku nebo na filmovém Punisherovi, tak jsem mluvil s Avim Aradem, který to tehdy vedl. A neustále jsem se ptal: „Kdy natočíte Iron Mana?“ On na to: „Toho nikdo nezná!“ Což dává smysl, protože on tehdy točil třeba i mnohem známějšího Spider-Mana. Ale já jsem se ztotožňoval s Iron Manem, byl to tak trochu nerd a šprt, což je i moje dětství.

A co oblíbený marvelovský film?
Miluju všechny své děti stejně! (smích) Ne, vážně, tolik jich bylo skvělých, že je těžké vybrat. Ale třeba Black Panther měl velký společenský a kulturní dopad ve Spojených státech – v Česku asi tolik ne, ale v USA ano. A měl neuvěřitelný soundtrack, na kterém jsem mohl spolupracovat s Kendrickem Lamarem, což je pro mě jeden z největších umělců současnosti. Navíc jsme za hudbu vyhráli i Oscara. Taky mám rád toho Spider-Mana. A samozřejmě Iron Man zůstává mým oblíbencem.

Zmiňujete Iron Mana, který je spojený se stejnojmennou skladbou od Black Sabbath, nebo Black Panthera, který používá mainstreamové rapové songy. Jak funguje tohle rozhodování mezi skladbami od známých umělců a „klasickým“ filmovým soundtrackem od orchestru?
Každý film je samozřejmě jiný. Nicméně hlavně v prvních letech Marvelu bylo znát, že já i Kevin Feige jsme našli společnou řeč, co se hudby týče. Vyrůstali jsme v éře Star Wars, Návratu do budoucnosti, filmů o Supermanovi. Ale třeba i Beetlejuice nebo spidermanovských filmů Sama Raimiho. Takže nás ovlivnili skladatelé jako John Williams, Alan Silvestri nebo Danny Elfman. A tak jsme šli cestou velkolepých hudebních motivů – jsou to superhrdinové, jsou super, musí mít superhrdinský motiv. To bylo pro Marvel Cinematic Universe především v počátcích velmi důležité. Ale pak je tu otázka toho, jestli se k danému filmu hodí i nějaký song. A pokud ano, má to být známý hit? Má jich být víc? Jak to vidí režisér?

To se hned nabízí otázka na Strážce galaxie a jejich retro soundtrack.
Ano, dodnes si vzpomínám na schůzku s režisérem Jamesem Gunnem. Sejdeme se a říká mi: „Podívej, do Strážců nebudeme dávat AC/DC. Dáme tam pohodový rock ze sedmdesátek. A hned na začátku si hlavní postava nasadí sluchátka, pustí walkman a bude do toho songu tančit a zpívat.“ Já se zmohl na: „OK…?“ Načež následovala asi minutová pauza a já zahlásil: „Jamesi, děláš si ze mě srandu? Děláš si ze mě prdel?“ Nedělal. A já jsem na to nadšeně kývnul, protože další film s dalším bombastickým songem od AC/DC už jsem dělat nechtěl. Každopádně je to režisér od režiséra a film od filmu jiné. Někdy namícháte hodně elektroniky, jindy místní hudebníky.

Dneska už je MCU obří značka, jak těžké ale bylo přesvědčit umělce ke spolupráci v jejích začátcích?
Teď už je to logicky mnohem snazší, ale když jsme začínali a někomu jsme volali kvůli Iron Manovi, většinou to probíhalo nějak takhle: „Cože? Iron kdo? Co takhle radši Spider-Man? Pro Spideyho bychom song udělali!“

Ale teď už Marvel odemyká dveře ke všem hudebníkům?
Ano, myslím, že teď už to platí pro většinu umělců. Dnes už můžu zvednout telefon a zavolat prakticky komukoliv. S většinou lidí, se kterými jsme chtěli spolupracovat, jsme nakonec spolupracovali. Ale i teď mě překvapuje, kolik umělců jsou fanoušci Marvelu. I kdybyste si mysleli, že jsou třeba moc slavní nebo velcí nebo cool, tak vás kolikrát překvapí, jak nadšení jsou, když se jim ozvete.

Co byl ten zlomový okamžik?
Pro pozitivnější vnímání superhrdinských filmů obecně to byl určitě Iron Man, následně pak úspěch Avengers. Ale onou pomyslnou bílou velrybou nejen v mojí kariéře byli Led Zeppelin. Tu kapelu lákalo tolik filmů, ale nedostali je. Je to složité, drahé, oni spolu navíc moc nemluví, ale je to absolutně ikonická kapela. Marvel je chtěl už do Iron Mana, ale ani jsem se o to nesnažil: „Pánové, poslouchejte, dělám to už patnáct let, na Led Zeppelin zapomeňte.“ No a o pár let později jsme je dostali do filmu Thor: Ragnarok. To hodně věcí změnilo. Protože pak jsem mohl umělcům říkat: „Takže vy si myslíte, že jste lepší než Led Zeppelin?“ (smích) To byl hodně zlomový bod, po kterém přišel ještě jeden v podobě Kendricka Lamara. To už sami umělci za námi chodili a říkali, že by to chtěli udělat jako on, složit vlastně celé album jako u Black Panthera.

S kým byste ještě chtěl spolupracovat? Ať už proto, že jste fanoušek, nebo kvůli profesnímu zájmu.
Panečku, těch je! To je dobrá a hrozně těžká otázka, musím se zamyslet. Třeba s Kendrickem Lamarem jsem si to už splnil, to je výjimečný umělec. Chtěl bych něco zkusit s Harrym Stylesem. Také s Jackem Whitem z The White Stripes, s ním jsem nikdy nepracoval. A hodně rád bych chtěl něco udělal s Kanyem… tedy s Kanyem z roku 2002. S Kanyem jsme se dokonce bavili o tom, že by něco udělal pro první Strážce galaxie, i když to nedopadlo. Že by vzal sedmdesátkový song a takříkajíc ho prohnal skrz kanyeovský filtr.

Do filmové hudby vstupuje hodně lidí od skladatelů přes režiséra až po vás coby hudebního supervizora. Jak často dochází k rozepřím a jak se řeší?
Film je týmový sport. Režisér má vizi, naším úkolem je ji podpořit. K neshodám samozřejmě dochází často, zvlášť u hudby, což znamená umění a emoce. Roli hrají třeba i takové věci jako to, kdy jste daný song slyšeli. Při romantické chvilce, nebo při rozchodu s holkou? A tohle se člověk od člověka liší a filmaři si tyhle vnitřní vztahy k hudbě do projektu přinášejí. Já navíc říkám, že většina režisérů přestane vstřebávat novou hudbu po střední škole, protože pak přijde univerzita, kariéra, rodina a dojde čas na koncerty. Takže je občas musíte posunout trochu dopředu, rozšířit jim obzory. V okamžiku, kdy se do filmu zapojím, začnu třeba režisérovi posílat playlisty, začneme řešit skladatele, pokud už nemají nějakého vybraného. A společně se dobereme k naplnění té vize.

Jak vy sám zůstáváte hudebně vzdělaný?
Už dávno jsem se naučil, že nezvládnu držet krok se všemi trendy napříč všemi žánry. Protože u filmu slyšíte třeba stovku různých songů týdně, abyste je vyzkoušeli k jednotlivým scénám. Najednou se ponoříte třeba do hudby šedesátých let a dlouho jste zaseknutý jen a pouze v šedesátkách a neposloucháte nic jiného. Naštěstí ale platí to, co jsem říkal o té týmové práci. Už dlouho kolem sebe mám skvělý tým, který mě zásobuje novou hudbou a se kterým si vyměňujeme názory a myšlenky.

Co by musel udělat český hudebník pro to, abyste si ho poslechl? Tedy kromě dobré hudby.
To je každopádně ta nejdůležitější věc! Ale na Composers Summitu nechci vyprávět vtipné historky z Hollywoodu. Ale mimo jiné právě o tom, jak se zviditelnit. Jak se prezentovat, jak nahrát dobré demo, jak mluvit s filmaři, jak se propagovat. Protože to je nutná součást vaší práce. Hodně skladatelů je umělecky založených, jsou neuvěřitelní v dělání hudby. Ale nejsou skvělí v tom, aby se prodávali, třeba to jsou introverti… A jak v tomhle procesu pomoci, to je jedna z věcí, o které na Summitu budu mluvit. A nejen já, ale třeba i lidé z evropského zastoupení Netflixu. Což je skvělý kariérní odrazový můstek, protože dřív platilo, že všechno bylo hollywoodsky zaměřené. Ale dnes? Máte tu explozi neanglického obsahu, lokální tvorby, režisérů, co se nebojí experimentovat – a s tím přichází mnohem víc příležitostí.

A co si pustíte během letu do Prahy?
Spíš si pustím Adolescenta na Netflixu, ten mě hodně láká. Protože ve volném čase hudbu neposlouchám. Je to pro mě už práce. Jsem jako aplikace Shazam. Slyším song, poznávám ho a už přemýšlím, kdo ho nahrál, kolik by stál, kdo je manažer… A nedělám si srandu. Stačí mi první dva tóny a už to jede.