Bludiště schodů a pokojů. Müllerova vila po rekonstrukci otevírá i místa, kam se dřív nesmělo
Po roce a půl se do střešovické funkcionalistické vily vracejí návštěvníci. Nová trasa ukáže, jak v něm žila rodina stavitele Františka Müllera.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Nejdřív několik schodů nahoru, potom zase dolů. Pak výtahem do místnosti, kam se dostali jen vybraní hosté, a nakonec služebním schodištěm do úplně jiné části domu. Střešovická Müllerova vila kvůli svému uspořádání podle principu raumplanu připomíná spíš bludiště. Teď se po roce a půl rekonstrukce za 20 milionů korun znovu otevírá veřejnosti. Návštěvníci se navíc nově podívají i do míst, která dosud zůstávala skrytá.
Vila byla uzavřena v únoru 2025 poté, co začalo do střešních teras zatékat kvůli nefunkční hydroizolaci. Muzeum Prahy pak spolu s opravou střechy obnovilo také podlahy, výmalbu a textilie a modernizovalo zabezpečení. Nová prohlídková trasa nyní vede téměř celým domem a poprvé zpřístupňuje šest dalších místností.
S výjimkou zázemí pro ostrahu a průvodce si lidé projdou prakticky všechny vnitřní prostory, včetně hovorny, pokoje pro hosty, apartmánu pro služky, garáže s dobovým automobilem, zeleninového sklepa nebo vinotéky. „Chceme v návštěvnících vyvolat pocit, že přišli na návštěvu k Müllerovým,“ říká Ivo Macek, ředitel Muzea Prahy, které objekt spravuje.
Své rodinné sídlo si prvorepublikový stavitel mostů a železnic František Müller nechal navrhnout architekty Karlem Lhotou a věhlasným Adolfem Loosem. V roce 1928 získal stavební povolení pro vilu a o dva roky později se do ní i s rodinou nastěhoval, ačkoli výstavbu nějakou dobu zdržovali úředníci. Vadila jim totiž strohá bílá kostka s malými okny do ulice. Loos přitom opakoval, že dům staví pro obyvatele, ne pro kolemjdoucí.
Při návrhu architekt naplno využil svůj klíčový princip, takzvaný raumplan. Místo klasických pater rozdělil dům do místností s různou výškou a proporcemi podle jejich využití. Podlahy a stropy se prolínají v několika úrovních a každý detail má své místo. Například schody z dámského budoáru do centrální haly nechal přizpůsobit menší postavě Milady Müllerové. Ta po nich mohla pohodlně a elegantně sestupovat za manželem.
Zmíněný dámský budoár má stěny ze světlého citroníkového dřeva a sezení z původního francouzského kretonu. Majitelce umožňoval sledovat dění v centrální hale, aniž by se do něj musela přímo zapojovat. Naproti tomu pracovna Františka Müllera dostala mahagon a tmavou kůži – takové uspořádání podporovalo dynamiku mužského a ženského prostoru. Dětské pokoje pak rozzářila modro-žlutá kombinace. „Zajímavostí je, že zatímco rodina měla na celém patře jen jednu koupelnu, služky dostaly vlastní. To bylo dost velkorysé,“ líčí Matěj Sladký, kurátor oddělení vil Muzea Prahy.
Hlavní jídelna zase ukazuje, jak budova fungovala při větší společnosti. Uprostřed stojí stůl pro až 18 hostů, který zůstával součástí běžného života rodiny. „Müllerovi neměli oddělený prostor pro sebe a další pro hosty,“ popisuje Sladký během prohlídky s tím, že místo sloužilo stejně tak reprezentaci jako obyčejným rodinným večeřím. Právě to podle něj odlišuje dům od starších měšťanských vil vyšší třídy, v nichž bývalo více jídelen i společenských salonů.
Müllerovi přitom patřili ekonomicky výrazně výš než běžné tehdejší domácnosti – jídlo si například nechávali vozit z Café Savoy. Rodina přečkala také druhou světovou válku, po ní však byla Müllerova firma zestátněna a začleněna do národních podniků. Komunisté později zabavili i samotný dům. František Müller zemřel v roce 1951 poté, co se doma v kotelně otrávil zplodinami. Jeho vdova pak ve stavbě dožila ve dvou malých místnůstkách původně určených služebnictvu, zatímco zbytek zabralo Státní pedagogické nakladatelství. Po revoluci objekt prodala její dcera hlavnímu městu.
Do prohlídkové trasy se teď vrací rovněž původní dobové vybavení. Na místě se dochovala zhruba polovina pevného i volného mobiliáře: vestavěný nábytek, dřevěná obložení, některé samostatné kusy nebo skleněný servis Milady Müllerové. Zbytek doplňují repliky vytvořené podle historických fotografií a předloh spojených s Loosem. „Během prohlídek chceme ukázat, jak jednotlivé prostory fungovaly v každodenním životě a proč byly uspořádány právě tak, jak je architekt navrhl,“ zakončuje Macek.
