Byl jsem hospodský typ, teď moje rady sledují statisíce Čechů. Cyril Děckař boří mýty o dětském lékařství

Lidé po celém Česku ho znají jako Cyrila Děckaře, občanským jménem je to ale Cyril Matějka. Jeho lékařské rady a boření mýtů o dětském lékařství hltají stovky tisíc sledujících. Pro obyčejného člověka často složitý svět medicíny přibližuje na sociálních sítích srozumitelně, citlivě a s nezaměnitelným vtipem. „Ale taky to občas znamená, že dostávám komentáře jako ‚Vrať diplom!‘ nebo že se dostanu do střetu s kolegou lékařem,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Baví fanoušky, ale taky jim a hlavně jejich dětem pomáhá. Je to lékař-influencer. Jenže vás určitě napadne, že jakákoliv – byť sebelíp míněná – zdravotní rada z internetu může v extrémních případech zavánět průšvihem. Dvojnásob, když vyjde z úst pediatra. „Je to opravdu tenká hrana. Však jsem taky byl na koberečku u advokátů, u primáře, v naší nemocnici, kde jsme moje sociální sítě probírali,“ odpovídá Cyril Matějka. Ale muž známější spíš pod pseudonymem Cyril Děckař hovoří nejen o tom, jak citlivé musí jeho influencerství být.

Řeč přijde třeba i na to, že býval hospodský typ. Či na názory kolegů lékařů na jeho videa. Nebo na to, že u zrodu tohohle zábavného projektu bylo i naštvání. „Z neinformovanosti systému. Stále se snažím o jeho změnu a střílím i do vlastních řad,“ říká. Že se mu ten systém daří měnit, to ukáže za pár dní i na veletrhu Kniha Brno, kde si s návštěvníky popovídá nejen o dětských nemocech, ale především o své knize Děcké lékařství. Která se mezi rodiči stala pomyslnou biblí, jež šetří návštěvu u pediatra. Ale ještě před knihou si přečtěte náš rozhovor.

Jste dětský lékař, současně influencer. To jsou dost odlišné světy. Kdy jste se setkal s největším třením, kdy tohle spojení nejvíc skřípalo?
Nejvíc to skřípalo na začátku. Nikdo učený z nebe nespadl, každý se to musel naučit. Já se to taky učil. A nejvíc se naučíte tím, že děláte chyby. Které jsem taky dělal. Jedna věc je, když vám nějaký člověk na internetu napíše takové to: „Vrať diplom!“ nebo „Ty? Ty že jsi doktor?“ To vás nechá chladným, je to jen výkřik. Ale když vám napíše kamarád nebo kolega, že to, o čem mluvíte, oni dělají jinak… Tak to už může být vážnější.

Stává se to často?
Je to ojedinělé, mám v paměti asi tři takové větší případy. Jde nicméně o to, že co lékař, to názor či jiný přístup. Ale není to příjemné, když se vám v komentářích ozve právě kolega a veřejně s vámi nesouhlasí. Chytne se toho stovka lidí a je z toho takový pomalu mediální lynč. Přitom ten samotný nesouhlas je vlastně přirozený, během stáži jsem měl možnost navštívit hodně pediatrií a všude léčí trochu jinak. Ono to bývá i podnětné. Ale já raději vždycky říkám, že číslo na mě máte, pojďme si to vyříkat v soukromých zprávách.

Foto: Archiv Cyrila Matějky

Cyril Matějka aktuálně pracuje jako pediatr v Jablonci

O co konkrétně šlo?
Naposledy jsem dělal jeden příspěvek o zvracení, že to je z devadesáti procent nezávažný příznak. I my lékaři říkáme, že děti blejou furt. (smích) Ale může to být i vážné. Při krvácení do mozku, při cukrovce a tak podobně, ale to jsou vzácné věci, které zažijete třeba jednou dvakrát za rok. A kolegové mě upozorňovali: „Cyrile, nemůžeš takhle prostě to zvracení hodit do jednoho pytle, aby někdo nepřehlédnul to jedno vzácné zvracení.“ Takže samozřejmě v tom jim musím dát za pravdu. V tomhle jsou ty sítě ošemetné. Však také říkáme, že nikdy nemůžeš léčit podle sítí.

Nicméně stovky tisíc sledujících jste získal právě díky lékařským radám na sítích.
Však jsem taky byl na koberečku u advokátů, u primáře, kde jsme to probírali. Já nesmím přes internet léčit. Ale můžu říkat, že já to dělám takhle, že obecně se to dělá tak a tak… V tom influencerství je nutné být opatrný. Je to opravdu tenká hrana.

Máte za sebou samozřejmě studium, zmiňujete, že o vašich aktivitách ví i vedení. Přesto, neříkáte si občas, že i tak jste „jednou nohou v kriminále“?
To se zase vrátím ke svým začátkům. To jsem byl velký střelec. A tehdy jsem tam tou nohou možná lehce byl. I kolegové mě varovali, co když si to někdo špatně vyloží a špatně to pochopí. Abych nepoškodil pacienty, sebe nebo naši nemocnici. Nicméně tohle už se dávno zlomilo, před rokem jsme vydali knihu Děcké lékařství, kde jsou rady a tipy pro rodiče. A s tou nám pomáhala spousta pediatrů, dětský psychiatr, neurolog, různí doktoři z různých oborů, snad stovka maminek i ti advokáti, To jsme si dávali velký pozor, aby tam nebyla jediná závadná informace. Tam jsme to myslím vypilovali k dokonalosti a i v příspěvcích si dávám podobně extrémní pozor, abych cokoliv nepřestřelil.

Jak jste se vůbec k tvorbě obsahu na sociální sítě dostal?
Já rád šaškuju od malička. Na táborech jsme hrávali divadelní scénky, baví mě různé herecké disciplíny, brácha zase kdysi dostal kameru a měl režisérské sklony. Takže jsem k tomu měl blízko od mládí. Tvorba pro sociální sítě mě navíc baví jako kreativní činnost, jako koníček. Protože já byl dřív takový neukotvený hospodský typ, že když bylo volno, tak se šlo na pivo. Ale pak jsem začal točit ta videa a chytlo mě to natolik, že když se mě někdo v porodnici na něco zeptá, tak cestou domů už přemýšlím nad tím, jak bych o tom natočil video.

Takže náměty na vaše videa jsou situace z praxe?
Je to tak. Život dává obsah, co rodiče nevědí. Nemocnice je studnice inspirace. Líbí se mi na tom to, že tím vlastně můžu hromadně odpovídat na to, co právě rodiče na pediatrii zajímá. Oni vás vždycky něčím trknou a já si řeknu: „Hergot, když to neví tahle maminka, tak to asi nebude vědět dalších dvě stě maminek!“ A jdu natočit video s nějakou srandou, aby to nebyla nuda. Ale byla v tom i vážnější rovina, částečně to vzniklo i z takového naštvání.

Vy jste se naštval?
No, byl jsem naštvaný, možná trochu i vyhořelý. Z neinformovanosti systému. Že tu bylo zažité třeba léčení laryngitidy kortikoidy, prostě léky na otoky. Ale rodiče chodili, že to léčili fenistilem, stoptussinem, že jim to dokonce i doktoři říkali. Přitom víme, že to jsou léky, které s tím nehnou vůbec! Takže já se trošku přiznám, že hlavně ze začátku jsem hodně střílel do vlastních řad. A stále se vlastně snažím o nějakou změnu systému.

Daří se to?
Ono to opravdu zafungovalo. Třeba nám chyběl nějaký konkrétní lék, tak jsem rodiče vyzval, aby ho chtěli. A oni se tak dlouho ptali, až ho najednou máme. Anebo jsem dal tip na rehydratační roztok – a najednou ho objednávají pediatrie po celé republice. Taky jsme vyprodali vakcínu na neštovice… občas se prostě povede taková trefa do černého, něco, co vás zahřeje. Nejsou to navíc jen tipy rodičům, reagují na to i sami lékaři. Říkám tomu mimochodem reforma odspodu. Věci, co dosud nešly, najednou jdou, když se po nich lidé začnou ptát. A to mě fascinuje nejvíc, že jste v Česku takhle schopný něco změnit. To mě strašně moc motivuje v tom dál pokračovat.

Nemůže ale tenhle přístup narazit na etické, možná dokonce legální hranice? Přece jen jste lékař, hovoříte o léčivech…
Já jsem předsedou České lékařské komory za Jablonec, takže jsem si toho plně vědom, že jsou hranice, které se nesmí překročit. Komora dokonce vydala kodex lékařských influencerů, který přímo tyto věci řeší. Řešili jsme i ten problém, že se lidé bez odbornosti vydávají na internetu za lékaře nebo odborníky a radí lidem. To je velký průšvih. Který řeší veřejný registr lékařů, kde si dohledáte jejich odbornost a vzdělání. Dále věci jako nezveřejňovat fotky dětských pacientů, nezesměšňovat je, zůstat v rámci etických norem, a to i nad rámec zákona, který například zakazuje lékařům dělat reklamu na léky.

Přitom vy občas ve videu konkrétní lék doporučíte.
Tady se přiznám k trochu právnické kličce. Já se online neprezentuji jako MUDr. Cyril Matějka, ale jako Cyril Děckař, tvůrce videí. Nikde u mě na profilu neuvidíte, že bych o věcech oficiálně hovořil z pozice doktora. Ale to se nevymlouvám, pravda je, že své influencerství dělám zadarmo, od firem, které zmíním, nic nemám. Jde mi čistě o ten záměr, o ten přínos daného léku. Nebo třeba pinzety na klíšťata. Dávám tipy rodičům, nic víc v tom není. Žádné problémy jsme z toho zatím taky neměli.

Musel jste někdy něco smazat i z medicínských důvodů? Třeba kvůli mylné informaci nebo kvůli novým objevům.
Naštěstí ty věci se z devadesáti procent až tak rychle nemění. Medicína je věda a jako taková se samozřejmě vyvíjí, ale pediatrie a její základní postupy zůstávají stejné. U videa je průšvih, že už ho neupravíte, jde ho opravdu jen smazat, ale prakticky se to neděje. Smazal jsem všehovšudy tři videa, jinak žádnej průser nikdy nebyl. (smích) Horší je, když video vyjde, ale lidé se třeba chytnou jen jedné jeho části.

Co pak? Počítám, že upravit popisek nebo přidat komentář nemá smysl.
To máte pravdu, to nemá. Leda to celé předělat. Stalo se mi to tuhle u videa s hnisem v oku. Kde panence – kvůli GDPR používám panenku, ne skutečné dítě – patlám něco do očí a říkám, že to asi bude chtít antibiotické kapky. Jenže ty se nikdy nedávají hned první den, vždycky se to léčí nejdřív bez antibiotik. Jenže lidi viděli antibiotika, a tak u hnisu v oku začali chtít antibiotika. Blbě se jim to teď vysvětluje, že ta by měla přijít na řadu až za tři dny.

Foto: Archiv Cyrila Matějky

Cyril Matějka své lékařské rady vydal i v podobě knihy Děcké lékařství

Co na vaši online činnost říkají kolegové lékaři?
Uvědomuju si, že občas to u nás v nemocnici trochu rozděluje kolektiv. Je spousta lidí, co nemají sociální sítě rádi, nechtějí mluvit s novináři a na kameru. I já jsem takový býval, ačkoliv teď už jsem pořádně otrkaný. Ale stále mám spoustu kolegů, kteří když mě vidí, tak hlásí „Ježíš, Cyrile, mě netoč!“ Anebo když za mnou teď byla točit Česká televize v nemocnici, tak si jich spousta oddychla a měla radost, že zrovna neměli službu. Ale pak tu máte druhou půlku lidí, která chce být vidět na videu, chce dávat společné příspěvky, chce, abyste je označil. Je to pade na pade.

Počítám, že to je hlavně mezigenerační záležitost?
Z velké části jo. Ale pozor, není to jen o výši věku. Do takových čtyřiceti let bývají lidé hodně pro. Potom až tak do šedesátky zase proti. Ale ti šedesát plus tomu zase přejí! My na Seznamu děláme podcast Marodi a zveme si tam i velmi zkušené profesory, klidně i hodně nad šedesát let, co v životě už nikam nepospíchají a nic si nedokazují. A ti mladým lidem a sociálním sítím hrozně moc fandí. Ti „středňáci“ to ale moc rádi nemají.

A jak vaše sociální sítě vnímají kolegové z různých oddělení? Dá se říct, že pediatři jsou vtipálci jako vy, zatímco na ORL jsou suchaři?
No to se pouštím na hodně tenký led! Setkávám se s názorem, že pediatr může točit videa, protože se celý den takzvaně kope do prdele. (smích) Že Cyril si může natáčet, protože si jenom hraje s dětma a nic nedělá. Ale já to dělám ve chvilkách volna. Každý má občas v práci pauzu a je na vás, čím ji vyplníte. Ale tedy řeknu to tak, že neznám žádného chirurga, který by byl youtuber. Naopak mám pocit, že vedle nás pediatrů jsou veselá kopa taky psychiatři. A ne každý doktor chce točit šaškárny na internet, samozřejmě. Já se taky nevěnuji jen videu.

Čemu tedy ještě?
Když netočím, tak třeba píšu. Zrovna chystáme aktualizaci knihy Děckého lékařství, mimochodem nejen o ní budu mluvit na veletrhu Kniha Brno, protože od vydání jsme dostali spoustu dalších nápadů k doplnění a rozšíření, v plánu je na příští Vánoce. A právě taky na Vánoce bychom chtěli stihnout vlastní aplikaci, je to taková překlopená kniha, akorát rozšířenější. A taky praktičtější, protože mobil máte vždycky po ruce. Nebo studuji další atestaci. Teď v televizi frčí Zrádci a já je nesleduju, protože na to nemám čas. Já ho obětuju sociálním sítím a nějakému rozvoji a studiu.

Foto: Archiv Cyrila Matějky

Cyril Matějka spojuje dva zdánlivě vzdálené světy lékařství a influencerství

Co na to říká manželka? Vlastně nejen na tu extrémní výplň volného času, ale i na vaše online aktivity.
Moje manželka říká, že má radost, že konečně mám nějaký koníček! Každopádně když jsem dělal videa pro pár tisíc lidí, nijak jsem to neřešil. A když ty sítě narostly, nejdřív mi to nedocházelo, ale právě díky manželce jsem si to začal uvědomovat. Byli jsme v hotelu na dovolené v dětském koutku a rodiče nás tam poznávali, fotili si nás. A to už najednou zavání ztrátou soukromí.

Změnilo vás to?
Já si přijdu furt stejný. Chodím do práce, když si teď voláme, tak zrovna jedu z noční. Nemám pocit, že by se něco nějak změnilo. Možná jsem ještě o něco šťastnější, protože mám toho koníčka, co mě opravdu baví. Ale samozřejmě i já vnímám ty další stinné stránky.

Ještě víc stinné než popularita na veřejnosti?
Jedna věc je dát tip na výlet na méně známé místo, kam se najednou začnou sjíždět davy. To je nepříjemné, ale není to až tak vážné. Změní to způsob uvažování nad tím, co sdílet a nesdílet, ale není to nic hrozného. Ale když jste na dovolené, najednou si uvědomíte, že byste měli video vydat až po návratu. Protože byste akorát do světa vytroubil, že nejste doma, a někdo vás třeba vykradl. Dřív to bylo všem u zadku, ale teď mě sleduje hromada lidí. Anebo nemám rád, když se na internet dávají děti. My obličej syna taky nedáváme. Hodně lidé to dělá, ale nepřijde mi to vhodné. Ale stále převažuje ten dopamin, ta radost, uděláte příspěvek, má deset tisíc palců nahoru a ještě někomu pomůže, to je skvělý pocit.

Když říkáte, že někomu pomůžete, tak tím se tak trochu vracíme k náplni vašich sítí. Různé rady, potlačování mýtů a rozšířených nepravd. Jaká stále navzdory snaze o vzdělávání přežívá?
Možná bych řekl zrovna to zvracení, co už tady jednou zaznělo. Je to shodou okolností i poslední kapitola v Děckém lékařství, protože je to řazené abecedně. A rodiče tu kapitolu mají asi nejraději a často říkají, že díky ní to konečně pochopili. Když si představíte, že se dítě s prominutím pobleje jednou, tak to prostě jde ven. Představte si žaludek jako igelitový pytlík a vy ho prostě vymačkáte. Ale s dehydratací dítěte to nic moc nedělá. Vy jste vymačkali jen ten pytlík. Jenže rodiče mají strach, že když se dítě pobleje, tak je zle. Ona ta šavle na podlaze je velká, to jo, utíráte to deset minut! (smích) Takže ta první reakce je hned přiskočit s pitím.

Což je tedy špatně…
Může za to kyselina v žaludku, kyselina chlorovodíková. Ona udělá na rtech reakci, že oschnou, popraskají, vypadá to, že to dítě skutečně potřebuje napít. Ale ono jen přišlo o obsah žaludku. Což znamená pokles glykemie a chuť usnout. A to je taky často příznak dehydratace. Takže do dětí, co hodí jednu dvě šavle, budou rodiče cpát neustále nějaké pití – a děti blijou furt dokola. Přitom stačí nechat žaludek odpočinout. To je takový klasický nevím jestli mýtus, ale častá věc, co rodiče dělají. Po zvracení hned doplňují tekutiny. Přitom stačí nechat dítě vyspat klidně celé odpoledne a večer si dát rohlík, banán, čaj a žádný stres. Žaludek si odpočine. Ale pozor, jak už zaznělo na začátku, nesmíte přehlédnout to vzácné zvracení, kdyby šlo o něco vážnějšího.