Ondřej Musil navrhl jméno, logo, obaly a pomohl s celkovou vizuální podobou známé rodinné čokoládovny Kristyjan. Shodou náhod dostal šanci vytvořit také logo a spolupracovat na vizuální komunikaci pro World Freestyle Football Association, organizaci zastřešující sportovní disciplínu freestyle fotbal po celém světě. Dokonce jim navrhl fotbalový míč. Když ale začal pracovat na vlastní karetní hře, první ostrá kritika nepřišla od náročného klienta ani z reklamní agentury. „Bylo to mnohem přísnější,“ směje se.

První zpětná vazba totiž přišla od jeho dvou dcer, kterým se vůbec nelíbil původní design karet. Ty zdobili zaoblení postarší pánové, kteří měli coby hlavní nenažraní antagonisté během hry ujídat soupeřům jídlo z talíře.

Místo lidských hladovců tak nakonec přišly barevné chlupaté potvůrky a hra dostala název Žrouti. To, co v roce 2019 začalo u rodinného stolu jako pokus kreativního táty zabavit děti, nyní zamířilo na pulty. Mezi prvním prototypem a hotovým produktem ale ležely roky testování, odmítnutých příležitostí i nečekaný konec vydavatelství, které mělo hru kompletně připravenou k tisku.

Musil kreslil odmalička a brzy věděl, že se chce živit tvůrčí prací. Kvůli studiu brzy odešel z rodného Liberce na uměleckoprůmyslovou školu v Železném Brodě, kde vystudoval produktový design skla. Profesně se ovšem postupně přesunul k reklamě, grafice a tvorbě značek.

Po návratu domů nastoupil do reklamní agentury. Vedle navrhování log a vizuálních identit se podílel také na samotné výrobě a instalaci reklamních prvků, od lepení fólií po práci ve výškách na postrojích. Později přešel do grafického studia, kde řídil produkci a působil jako art director.

Zkušenosti z marketingu promítl i do vývoje Žroutů. Grafický design nevnímá jen jako snahu vytvořit líbivý obrázek, ale jako funkční nástroj, který musí podpořit účel konkrétního produktu. U karetní hry proto vedle ilustrací detailně řešil čitelnost pravidel, herní mechanismus a to, zda jsou jednotlivé prvky srozumitelné dětem.

Hru vymyslel do týdne

Žrouti přitom nevznikali jako projekt, který by měl autorovi vydělat. Musil chtěl jednoduše vytvořit rychlou hru pro své dcery a těšil se na to, že s nimi díky hře bude moci trávit víc času. „Chtěl jsem, aby to bylo jednoduché, rychlé a čistě zábavné. Aby si to hraní taky užily ony, a ne jen já,“ směje se.

Základní herní mechanismus vytvořil během jednoho týdne. Později jsem ho jen ladil, aby byl dost srozumitelný i pro děti. „Dobrá deskovka musí bavit jak dospělé v hospodě, tak rodiny doma u jídelního stolu,“ líčí.

V samotných Žroutech hráči sbírají sady jídel, skládají je do hromádek a zároveň se snaží chránit své úlovky a krást jídlo soupeřům. Pomáhají jim v tom právě karty žroutů, které umožňují škodit ostatním. Vítězí hráč, který má po posledním kole nejvíce bodů. Partie trvá přibližně dvacet minut a pravidla se dají podle autora vysvětlit za čtyři minuty. Hrát mohou dva až osm lidí od šesti let a titul vyjde na cenu kolem 450 korun.

Z domácího prototypu se postupně stala hra testovaná širším okruhem známých. Musil mezi přátele rozdal zhruba dvacet ručně vyrobených balíčků a sbíral připomínky k pravidlům i kartám. Během několika let odhaduje počet odehraných partií v širším kruhu na stovky až tisíce.

Když se rozhodl projekt nabídnout vydavatelům, narazil na nezvyklé tempo herního trhu. První verze pravidel ovšem nebyla dostatečně dotažená a od velkých českých vydavatelů navíc přicházely dlouhé čekací lhůty, na které nebyl připravený. „Říkali mi, že se jim to líbí, ale vydat to můžou nejdřív za dva roky. Nechtěl jsem tehdy čekat, i když to nakonec beztak trvalo mnohem déle,“ doplňuje Musil.

Když padly 4 Kavky, málem padli i Žrouti

Po dvou letech neúspěchů oslovil Alici a Martina Kavkovy z rodinného vydavatelství 4 Kavky, kteří se po osobním setkání rozhodli Žrouty vydat, pomohli Musilovi učesat pravidla a přidat bonusové rozšíření o dvaceti kartách, které do hry vnáší ještě větší chaos.

Projekt se přiblížil výrobě, přibližně týden před přípravou tiskových materiálů ale 4 Kavky ukončily činnost. Vydavatelství za pět let na trhu doplatilo na to, že se v Česku objevily levné čínské padělky her z produkce japonského studia Oink Games, které do země jinak exkluzivně dováželi. Tržiště Temu jim konkurovalo cenami, kterým nešlo čelit, a majitelé se proto rozhodli z trhu odejít.

Pro Musila to znamenalo další hledání partnera. „Alice Kavková mi byla i potom velkou oporou. Říkala, že Žrouti jsou super, ať to nevzdávám a že se jí můžu kdykoliv ozvat s čímkoli,“ vzpomíná Musil na zlomový moment. „Když projekt u Kavek padl, přemýšlel jsem, že to zkusím sám. Ale vím, co obnáší marketing a aktivity okolo, není to žádná sranda,“ vysvětluje. Po konci vydavatelství proto zvažoval crowdfunding. S veřejným financováním měl zkušenost z dřívějška, kdy úspěšně vybral prostředky na netypické žolíkové karty Cmyk, jichž se v bratislavské tiskárně vytisklo tisíc kusů.

U Žroutů ale nakonec kampaň spouštět nemusel. Nového partnera totiž našel ve firmě Hrací karty 1884 z Olomouce, kterou znal z dřívějších zakázkových spoluprací při výrobě reklamních balíčků. Přinesl jim v podstatě hotový, otestovaný produkt s kompletními ilustracemi i rozšířením. V Olomouci se rozhodli pokrýt náklady na výrobu a převzít roli vydavatele, prodejce i distributora.

U nenasytnosti to nekončí, naznačuje autor

První náklad dva tisíce kusů tak Musil nemusel platit ze svého. „Investoval jsem pouze svůj čas. Nechtěl jsem, aby to působilo jako soukromě zaplacené splnění snu, které si při dostatku peněz může nechat vyrobit kdokoliv,“ zdůrazňuje designér. Celý výnos z prodejů jde nyní primárně vydavateli na pokrytí výrobních nákladů.

Žrouti jsou v prodeji teprve krátce, přesná data o zájmu zákazníků proto zatím nejsou k dispozici. První várka zamířila do obchodů specializovaného prodejce Planeta her, se kterým Musil natočil i představovací video na jejich YouTube kanál. Exkluzivitu na hru ale tato prodejna nemá.

Pro Musila Žrouti nejsou jednorázovým projektem. V různých fázích rozpracovanosti má dalších jedenáct prototypů her. Vydavatelům je ale nabídne, až budou dokonale otestované a dotažené.

První vlastní vydaná hra ho totiž naučila především trpělivosti. „V devětatřiceti letech jsem si potvrdil, že nikdy není pozdě začít si plnit sny. A přijít na to, že vytrvalost je základ,“ uzavírá.