Kdyby měl uvíznout na pustém ostrově s jedním ze dvou nejmocnějších mužů světa technologií, vybral by si Elona Muska. Samu Altmanovi totiž nevěří. Petr Mára, nejvýraznější tvář české creator economy, technologický evangelista a youtuber, byl hostem nejnovějšího dílu podcastu Michala Ptáčka, zakladatele CzechCrunche. A rozhovor se rychle stočil od technologií k mnohem větším tématům: co udělá umělá inteligence s prací a sebevědomím lidí, proč by nepodmíněný příjem podle Máry zničil společnost, která ho zavede, i proč je těšení se na důchod „totální nepochopení života“.

Mára do debaty přinesl i osobní rovinu. Přes dvacet let žije s autoimunitním onemocněním a právě tahle zkušenost stojí za jeho přesvědčením, že honba za dokonalým komfortem je slepá ulička. „Život je právě o diskomfortu,“ říká muž, který si přesto vybudoval kariéru na tom, že lidem vysvětluje nejmodernější technologie včetně těch, které mají kvalitu života zvyšovat.

Nejnovější epizodu podcastu Michala Ptáčka s Petrem Márou najdete na YouTube, Spotify i dalších streamovacích platformách. Níže výběr nejzajímavějších citací a témat, na která v pořadu došlo.

Umělá inteligence jako největší změna v dějinách

Už teď si myslím, že je to největší změna, kterou lidstvo zažilo. Jsem člověk, který zažil dobu před internetem a po internetu, a už to mi přišlo jako velká změna, tohle je ale mnohonásobně rychlejší a zásadnější. Jenom tím, že jsme uvnitř dění, to tolik nevnímáme. Vezměte si jen přípravu obsahu: jedu autem, povídám si s AI o Alighieriho Božské komedii a dostávám relevantní odpovědi. Před třiceti lety jsem musel jít do knihovny a strávit zpracováním tématu hodiny. Budoucnost už je tady, jenom není rovnoměrně distribuovaná – firmy s přístupem k placeným AI modelům, versus lidé s ChatGPT zdarma, to jsou dvě odlišné galaxie.

Moje domněnka je, že bude vznikat víc a víc společností postavených na malých týmech. Pro korporáty bude velmi náročné adaptovat změny dovnitř, protože mají strašně moc lidí a na nich postavené procesy. Ale malý tým s dobře nastavenou AI? Už dnes existují firmy o dvou lidech s miliardovými obraty – a takových společností bude přibývat.

Zásadní je změna přístupu: důležité je, čeho chci dosáhnout, a ne jestli to umím. Já když jsem dělával webové stránky, nedovolil bych si to bez toho, abych tomu rozuměl. Dnes můžete dělat weby a nemusíte vědět, co je HTML. Jediné, o co jde: chci to a mám motivaci toho dosáhnout.

Nebojím se, že tady bude hromada nezaměstnaných – u internetu to bylo stejné. Pamatuji si lidi, kteří říkali, že nikdy nebudou posílat e-maily. Dnes je samozřejmě posílají. Čeho bych se bál víc, je ztráta vlastní agency (iniciativy, pozn. red.): že lidé ztratí zájem o sebevzdělávání a nechají AI dělat všechno za sebe. Tito lidé budou mít práci, ale úplně zapomenou, kým jsou. AI by paradoxně měla vést k tomu, že budeme chtít být díky ní chytřejší a vzdělanější, ne k tomu, že to všechno udělá za nás a my jen pošleme fakturu.

Nepodmíněný příjem

Já si myslím, že to určitě někde zkusí. A myslím si, že to bude konec té společnosti, která to zkusí. Papírově to dává smysl: člověk nepracuje, tak mu dám peníze, on si obstará jídlo a bude happy. Jenže klíčové je, že člověk potřebuje mít sebehodnotu.

Potřebujete mít pocit, že jste něco udělali a vidíte za sebou práci – jestli prodáváte v obchodě, nebo stavíte firmy, je jedno. Jakmile lidem začnete dávat peníze, ztratí sebehodnotu, tím pádem ztratí jakýkoliv směr – a povede to k totálnímu peklu. A říkám něco, co už se zkoušelo: těch testů proběhlo několik a všechny dopadly hrozně. Ti lidé nebyli šťastnější.

Stejně tak nejhorší věc, která se vám může stát, je vyhrát ve sportce. Možná je ta touha vyhrát důležitější než výhra samotná – ta vás semele. Já si pamatuji, jak jsem v Las Vegas vyhrál na ruletě tisíc dolarů. Druhý den jsem šel do Best Buy, koupil úplné blbosti a neměl jsem z toho vůbec žádnou radost. Nula. Nemělo to hodnotu.

Důchod jako nepochopení života

„Těším se, až půjdu do důchodu.“ Vždyť to je konec života! Tím vlastně říkáte, že už nemáte hodnotu a jdete koukat na televizi. Když mi tohle někdo řekne, říkám si: co to máš za život, že to, na co se nejvíc těšíš, je, až přestaneš dělat to, co děláš? To je přece totální nepochopení života.

Já chci pracovat celý život, protože celý život chcete něco tvořit. YouTube se nevěnuji osm hodin denně, ale chci ho dělat v šedesáti i v devadesáti. Důchod je za mě slovo, které bych zakázal – a přitom na něm stavíme celou společnost: lidé se na něj upínají jako na milník, kdy konečně budou mít život.

Kdyby se ten systém vnímal tak, jak se má vnímat — každý měsíc ze svého platu odvádíš danou částku, což znamená, že v pětašedesáti můžeš pracovat dvě hodiny týdně a mít k tomu příjem — přišlo by mi to mnohem lepší než „končím v práci, jdu na ryby a koukat na televizi“. Všichni asi chceme to samé: polštář, který umožňuje příjemný život. Ale pořád chcete dělat něco, co přináší hodnotu. Sednout si do křesla, luštit křížovky a nic víc — to je fakt konec.

Peníze jsou jen vedlejší produkt

Pro mě jsou peníze spíš byproduct. Kdykoliv jsem dělal něco primárně pro peníze, dopadlo to špatně. Neumím nad penězi přemýšlet dospěle jako někteří lidé kolem mě – a vlastně jim závidím, že to umí. Ale zjistil jsem, že když dělám to, co mě zajímá, přinese mi to dost peněz na hezký život.

Když jsem začínal s YouTube, nebylo to byznysové rozhodnutí. Živil jsem se workshopy, bylo mi 38 a začal jsem se bát, že budu irelevantní, že přijde mladá generace a já budu nezajímavý. Potřeboval jsem páku, aby mě lidé poznávali. Dnes je pro mě YouTube možná 50 až 60 procent příjmů, především ale z partnerství, které si sám přinesu. Peníze z reklamy na YouTube jsou bonus, se kterým vůbec nepočítám.

Celé je to jeden balíček, jako domino: YouTube vám generuje obličej, obličej generuje přednášky, přednášky pozvání na zajímavé eventy, eventy obsah a celé se to navzájem roztáčí. Jedna samostatná věc by nefungovala. Úkolem je být dost inteligentní na to, abyste to pospojovali a dávali hodnotu lidem i partnerům.

Život v diskomfortu

Od dvaceti let řeším problém s trávením a autoimunitní nemocí. Do svých 44 jsem byl buď na kortikoidech, nebo na biologické léčbě. Dvakrát jsem byl v situaci, kdy mi chtěli kompletně vyndat tlusté střevo. Občas se ohlédnu a říkám si: jak jsem vůbec byl schopen žít v situaci, kdy je ti pořád špatně? Celý život jsem si otočil kolem zdravotního problému – a stejně jsem ty věci dělal. Každé ráno mi bylo strašně zle, ale stejně jsem dojel na workshop a před lidmi doručil, co jsem měl.

Celý svět je dnes optimalizovaný na komfort. Kvalitní postel, vychlazená místnost, Brian Johnson. Ale to je přece totální nesmysl, život je právě o diskomfortu. Většina věcí vzniká v omezení: máte nedostatek peněz, nedostatek spánku, málo energie, a teď ten problém vyřešte. Když máte všeho dost, neuděláte nic, protože vás nic nelimituje a nikam netlačí. Pak se ohlédnete a řeknete si: tady jsem fakt žil. Bylo to strašně těžké období, ale já v tu chvíli žil.

Zahltit láskou je stejně špatně jako nezájem

Myslím si, že cílem výchovy je pomoct dítěti, aby se z něj stal sebevědomý dospělý člověk, který se o sebe dokáže postarat, zná svoji hodnotu, nemá v sobě brutálního vnitřního kritika a má kvalitní vztahy. Generace mých rodičů přistupovala k výchově dost napřímo: jdi do školy, udělej si úkoly, nazdar. Dnes se to překlopilo na druhou stranu – rodiče dítě zahrnou láskou a péčí, protože si myslí, že je to pro něj nejlepší. Ani jedna z těch cest ale za mě není dobře. Viděl jsem rodiče, kteří dětem v první třídě pomáhali zavazovat tkaničky. Jenže přesně tím z dítěte uděláte člověka, který na vás bude závislý do smrti. Zahltit dítě láskou a přílišnou péčí je špatně – znám lidi, kteří to tak měli, a v životě si nevedli dobře, protože nikdy nezískali vlastní sebevědomí.

Každý rodič svému dítěti trošičku ublíží, jenom neví jakým způsobem. Vždycky to myslí dobře a vždycky to někde pokazí. Ale to, že rodič udělá chybu, nutně neznamená, že je to špatně – dítě musí v dospělosti převzít kontrolu nad svým životem a rozhodovat se samo za sebe. Nemůžete celý život říkat: za všechno můžou rodiče a já jsem oběť.

Na pustý ostrov s Muskem nebo Altmanem?

Za mě je Altman největší scammer. Já tomu člověku prostě nevěřím – a je to emoční, ne racionální rozhodnutí. Jeho produkt je skvělý, ChatGPT používám celou dobu. Ale kdybych si měl vybrat, co je mi sympatičtější, tak rozhodně Anthropic. Teď za to asi dostanu hejt, ale z hlediska přístupu k byznysu mi přijde Musk tisíckrát inspirativnější člověk. Netvrdím, že Altman neumí podnikat, samozřejmě že umí – ale nevěřím mu. Kdybych měl být na pustém ostrově a vybrat si jednoho z těch dvou, kdo mi pomůže se z ostrova dostat, tak to stoprocentně bude Elon Musk.