Na začátku roku 2022 se otevřely dveře dlouho vyhlížené galerie Kunsthalle Praha, kterou vybudovala Nadace The Pudil Family založená Petrem Pudilem a jeho manželkou Pavlínou. Slavnostnímu uvedení do provozu předcházelo mnoho let příprav. Intenzivně se na nich podílela ředitelka nezávislé kulturní instituce Ivana Goossen, která mohla na nové pozici propojit své dosavadní zkušenosti ze světa byznysu s celoživotní zálibou v umění. „Člověk může mít pocit, že otevření Kunsthalle pro nás byl finiš, ale realita je taková, že se tím nastartoval maraton,“ říká v rozhovoru pro CzechCrunch.

Ivana Goossen říká, že její životní cesta u umění začínala. Narodila se totiž do umělecké rodiny. „Máma se profesionálně věnovala hudbě, hrála na harfu v opeře. A stejně tak i její otec byl umělec. Takže jsem k umění měla blízko odmalička. Dokonce jsem si pohrávala s myšlenkou, že bych byla sama umělkyně,“ vypráví.

Nakonec se však vydala jiným směrem, vystudovala mezinárodní obchod a pokračovala na Pittsburskou univerzitu, jejíž evropskou pobočku po letech dokonce vedla. V průběhu let si osahala všechny fasety managementu, od projektového řízení přes marketing až po lidské zdroje a strategii. A říká, že každá její profese ji připravila na další výzvy.

„Když mě oslovili, zda se nechci zúčastnit výběrového řízení na ředitelku nově vznikající galerie, vůbec jsem neváhala. Konečně jsem totiž mohla propojit svou lásku k umění a četné zkušenosti s managementem. Už od roku 2015 jsem se tak intenzivně věnovala nejen sestavení týmu, ale také rekonstrukci, směrování dramaturgie, návštěvnického zážitku nebo byznysové strategii. Bylo potřeba to celé nastartovat,“ popisuje Goossen.

Od otevření v roce 2022 uplynuly bezmála dva roky, během nichž se v galerii Kunsthalle Praha podařilo uspořádat deset výstav, realizovat řadu publikací a kunsthistorických výzkumných projektů, umožnit samotným tvůrkyním i tvůrcům experimentovat a realizovat díla, která posouvají jejich uměleckou praxi, a navázat četná kreativní i obchodní partnerství. Pozornost instituce upoutala také na poli architektury. Po vítězství v českém Grand Prix architektů v loňském roce se totiž Ivana Goossen letos v říjnu dozvěděla o dalším úspěchu.

„Galerie Kunsthalle byla nominována na Cenu Evropské unie za architekturu, tedy cenu Miese van der Rohe pro rok 2024. Máme z toho ohromnou radost, jelikož jde o jednu nejprestižnějších mezinárodních cen. Teď jen musíme počkat, jak to nakonec dopadne. Už samotná nominace je ale s ohledem na obrovskou konkurenci a kvalitu vybraných projektů velký úspěch,“ říká.

V únoru jste oslavili první rok, nyní se tak pomalu blížíte k druhému výročí. Jak byste tedy vaše dosavadní působení zhodnotila, když se za ním ohlédnete? Daří se vám naplňovat zmíněné vize?
První velký úspěch byl vůbec ten, že jsme otevřeli včas. Byla pandemie, takže i když jsme si původně mysleli, že bude na rekonstrukci dostatek času a měli jsme naplánovanou rezervu, nakonec jsme využili doslova každou hodinu každého dne. Podařilo se nám navíc otevřít se skutečně náročnou výstavou. Kinetismus byl totiž založený na ohromném počtu zápůjček, nadto byl postaven v prostorách, s nimiž do té doby nikdo nepracoval. Výstava ale byla velmi úspěšná, měla pozitivní ohlasy tady i ve světě. Nesmírně mě také těší, že k nám od té doby chodí hodně mladých lidí a vnímám, že se nám podařilo vytvořit živé místo pro umění, což byla jedna ze zásadních vizí. Žije to tady nejen naším úsilím, ale hlavně tím, že sem každý návštěvník přináší svůj vlastní život a svůj vlastní pohled.

Prostor Kunsthalle nevznikl jen jako galerie, ale jako koncepce sdružující vícero subjektů pod jednou střechou. Proč jste se rozhodli jít právě tímto směrem?
Ano, začínali jsme nejen jako startup galerie, ale také design shopu, nakladatelství a gastronomického provozu. Základní myšlenka byla taková, že jsme chtěli propojit umění s každodenním životem. Někteří lidé se bojí vstoupit do galerie, protože mají pocit, že s uměním nemají zkušenost a nerozumí mu. Ale třeba do kavárny mohou bez jakýchkoliv překážek. Vedle inspirativního umění je prostředí galerie, včetně architektury, zásadní pro to, aby vzniklo místo, které je přátelské a kde lidé rádi tráví čas. Další důležitý důvod pro náš integrovaný model byl, že nechceme žádat o podporu ze státního rozpočtu. Bylo pro nás důležité rozvíjet co nejširší škálu zdrojů vlastních příjmů. Vedle vstupného jsou to pro nás právě zisk z design shopu nebo z bistra a kavárny, případně z pronájmů jednotlivých prostor nebo z partnerství, která se snažíme budovat.

Kolik výstav v Kunsthalle vlastně dosud proběhlo?
Celkem osm výstav v galerii a dvě ve veřejném prostoru. Z těch osmi byly přitom dvě velké tematické, jako byl třeba zmíněný Kinetismus nebo před nedávnem ukončená Bohemia, velká solo show Gregora Hildebrandta a zbytek menších. Samo o sobě je tempo vytváření takhle náročných výstav skutečně velké. Člověk může mít pocit, že otevření Kunsthalle pro nás byl finiš, ale realita je taková, že se tím teprve nastartoval maraton.

Některé projekty vznikly také přímo pro naši Galerii 3 v rámci projektu Aw! Lab, určeného audiovizuálním experimentům. Pro tento prostor náš tým připravil moderní technické vybavení, které nabízí možnost umělcům experimentovat v prostředí a v podmínkách, které nejsou běžně dostupné. Loni jsme v Aw! Labu uskutečnili první projekt společně se Signal Festivalem, výstavu digitálního umění s názvem Invisible Forces. Autor hlavního díla Ondřej Zunka přitom s tak imerzivním prostorem dosud nepracoval. Nejen v rámci Aw! Lab se tak podařilo podpořit umělkyně a umělce v tom, aby posouvali svou tvůrčí praxi, což byl také jeden z našich záměrů. Nyní je v Galerii 3 k vidění imerzivní filmová instalace The Grief of Misfit Cathedrals, kterou vytvořilo Lunchmeat Studio.

Na začátku jste kromě posouvání umělecké praxe mluvili také o tom, že se chcete podílet na kunsthistorickém výzkumu. Jak se vám daří v této oblasti?
Aktuálně připravujeme jeden velký projekt na příští jaro. Bude věnovaný velmi mnohostranné osobnosti, fotografce, umělkyni a spisovatelce Lucii Moholy. Primárně je známá pro své krátké působení v Bauhausu, nicméně naše hlavní kurátorka Christelle Havranek zjistila, že se Lucia Moholy narodila v Praze a že jsou její život a tvorba daleko bohatší než to, co bylo dosud známo. Objevila nesmírně zajímavý příběh, jemuž se s týmem kunsthistoriček a kunsthistoriků věnovala několik let. A právě klíčové objevy tohoto výzkumu na výstavě v Kunsthalle představíme.

Něco podobného se nám ostatně podařilo i s výstavou Kinetismus. Český umělec Zdeněk Pešánek byl průkopníkem kinetického umění mezinárodního významu. Jeho dílo ale po druhé světové válce zůstalo schované za železnou oponou a málokdo o něm věděl. Výstavou se nám tak podařilo představit a kontextualizovat jeho dílo a poukázat na pár dosud skrytých stránek v dějinách umění. Doufám, že v případě Lucie Moholy to bude podobné.

Od otevření se vám také dařilo Česko propojovat s mezinárodní uměleckou scénou. Poslední velká výstava Bohemia vznikla pod taktovkou významného kurátora Russella Fergusona. Na jaké zahraniční spolupráce se můžeme těšit v dalších měsících?
Už 16. listopadu otevřeme další velkou výstavu, která vzniká ve spolupráci se severským duem Elmgreen & Dragset. Budou u nás působit v roli umělců i kurátorů. Oslovili jsme je s možností vybrat si jakákoliv díla ze sbírky Kunsthalle a reagovat na ně svým konceptem a svou vlastní tvorbou. Vznikl z toho velmi zajímavý projekt s názvem Read. Rozhodli se totiž, že galerii přetvoří v jakousi knihovnu propojenou s uměním, přičemž se v ní zamýšlí nad tím, co v dnešní rychlé digitální době pro lidi skutečně znamená čtení knih nebo psaní deníků.

Jak se daří dalším pilířům, na kterých Kunsthalle stojí a které jste zmiňovala?
Z našeho bistra i kavárny se nyní stávají místa, kam lidi baví chodit. Udělalo nám radost, když se tip na náš nedělní brunch spojený s prohlídkou výstav v galerii objevil v článku v magazínu The New York Times. Každý projekt v rámci Kunsthalle funguje jako startup, a proto je normální, že se někdy potýkáme s jistými porodními bolestmi. Stojí to ale za to. Skvěle funguje náš členský klub, který nad rámec neomezeného vstupného po celý rok nabízí také bohatý program dalších aktivit. Návštěvníci a návštěvnice si oblíbili naše vzdělávací programy, workshopy nebo KunstKino. Daří se nám prostřednictvím všech těchto aktivit nabízet veřejnosti přidanou hodnotu. Občas také pronajímáme prostory v galerii, například kavárnu, bistro, někdy i vstupní halu. Vychází to přibližně tak, že něco přes čtvrtinu nákladů na program a provoz Kunsthalle jsme aktuálně schopni pokrýt vlastními příjmy.

Jak vnímáte Kunsthalle v kontextu české galerijní scény? Co do ní vaše instituce, která vznikla a funguje ryze ze soukromých zdrojů manželů Pudilových, vnáší?
Je dobře, že na scéně jsou různé modely a formáty institucí. Umožňuje to prezentovat různé umělecké přístupy a oslovovat různé skupiny návštěvníků. Jako nová instituce máme výhodu, a v něčem možná i nevýhodu, v tom, že nemáme žádnou historii, ale ani žádnou zaběhlou praxi, kterou je obtížné měnit. Věci tak můžeme dělat nově, velmi rychle a po svém, máme velkou svobodu experimentovat s novými přístupy. Zaměřili jsme se na propojování české a mezinárodní scény, dále na inovativní výstavní projekty a na blízký kontakt s komunitou lidí, kteří chtějí objevovat nové pohledy na umění. A v neposlední řadě je pro nás důležité i samotné místo. Chceme totiž v Kunsthalle vytvářet prostředí, kde je příjemné trávit čas.

U kterých institucí hledáte inspiraci?
Tuhle otázku dostávám často, ale nedá se to úplně zjednodušit. Samozřejmě existuje řada institucí, které jsou vysoce zprofesionalizované ve svém managementu, mají špičkové sbírky i program a představují benchmark celého odvětví, jako třeba Tate Modern, MoMA, Guggenheim a celá řada dalších. Pracují ale s úplně jinými zdroji a v jiných lokalitách, takže se z jejich působení nedá do českého prostředí zakomponovat úplně vše. Zároveň ale u nás funguje řada daleko menších institucí, které mají velmi zajímavý současný program a aktivity, a tak si jich s týmem všímáme a zkoumáme, čím bychom se u nás mohli inspirovat.

A jak na vás působí česká galerijní scéna v posledních letech? Lze se inspirovat i u nás?
V poslední době vznikla řada skvělých míst muzejního typu z privátních zdrojů, například 8smička nebo Epo1, ale i řada dalších. Přijde mi, že naše společnost k té zajímavé a modelově různorodé kulturní scéně víc a víc dospívá, zkoumá nové směry a otevírá se světu. Od devadesátých let, po pádu komunistického režimu tady postupně začaly vznikat nejprve projekty, v nichž se propojila veřejná a privátní sféra, dnes pro změnu vzniká více zcela privátních projektů. Každá podoba má své výhody i nevýhody, ale celek funguje nejlépe, když je postavený na balancu a diverzitě.

Jak to v Kunsthalle vypadá s návštěvností?
V roce 2022 k nám přišlo 110 tisíc návštěvníků, což byl ve srovnání s jinými galeriemi velmi pozitivní výsledek. Letošní rok teprve sčítat a hodnotit budeme, ale čísla by se měla blížit těm loňským. Jelikož máme členství pro lidi od patnácti do šestadvaceti let zdarma nebo vstup zdarma pro děti, necelých 40 procent návštěvnic a návštěvníků byli právě mladí lidé do šestadvaceti let, což je poměrně vysoké číslo. Ve světě přitom platí, že takto mladí lidé jsou pro kulturní instituce nejobtížnější publikum. A často se říká, že když chodí mladí lidé, chodí pak všichni.

A co k vám mladé lidi nejvíce láká?
Myslím, že jde o kombinaci programu, aktivit a prostorů Kunsthalle. Někteří k nám chodili s telefonem v ruce a ukazovali fotku, kterou viděli na Instagramu nebo video na TikToku se slovy: „Chci sem!“ Dělo se nám to u výstavy Invisible Forces a také u některých imerzivních instalací v rámci Kinetismu. Je fascinující, co sem lidi dokáže přivést, jsme ale samozřejmě rádi, že se to děje takto přirozeně. Pro nás jsou to nakonec ty nejvzácnější reference – když lidé přijdou, užijí si výstavu a přátelům pak řeknou, že to bylo skvělé. Něco takového nemůžeme měřit, ale myslím, že je to jeden z těch nejdůležitějších způsobů, jak se povědomí o umění šíří.