Je 21. srpna. Symbolické datum k tomu, abyste šli do kina na Vlny, nejlepší český film za mnoho let
Jiří Mádl natočil strhující snímek o událostech roku 1968. Je i skvěle zahraný, ale tím hlavním hrdinou je Československý rozhlas.
Snímek z filmu Vlny
Jiří Mádl natočil výjimečný film. Film, který vás okamžitě chytne a neskutečně napínavým způsobem protáhne skrz jeden z nejsilnějších a nejsmutnějších okamžiků české historie. Film, který v návštěvnosti i tržbách vládne aktuálním žebříčkům. Film, který už v kinech můžete vidět – a měli byste ho vidět. Zajděte na Vlny rovnou teď, v tento symbolický a důležitý den.
V noci z 20. na 21. srpna 1968 vojska Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy vpadla do Československa, kde zardousila nádech svobody v podobě Pražského jara. Události okolo jedné z nejčernějších stránek českého dějepisu nesmírně působivě a dramaticky zachytil režisér a scenárista Jiří Mádl ve svém teprve třetím filmu Vlny. A kdo měl obavy, že to bude další hořkosladký snímek o socialismu, bude odpálen filmovým úkazem.
Už úvodní koláž, která načrtne zrůdnost totality, nasazuje styl a tempo v české kinematografii málo vídané. Následuje brutální zásah policie proti studentům. A když film už komorněji představí postavu Tomáše (Vojtěch Vodochodský), jenž se po smrti rodičů stará o nezletilého bratra, je to zvolnění jen zdánlivé. Starost a obava o sourozence jsou hnacím motorem, jenž Tomáše vžene do zahraniční redakce Československého rozhlasu, která je jako celek tím pravým hlavním hrdinou Vln.
Nečekejte únavně dlouhé dialogy a pelíškovskou či pupendovskou recyklaci už tolikrát propíraného traumatu ze socialismu, invaze vojsk Varšavské smlouvy a normalizace. Vlny rychle, líbivě a nesmlouvavě, s dynamickou kamerou, ostrým střihem a strhujícím zvukem klidně v pár sekundách či scénách řeknou to, co ze sebe jiní soukají přes celý film.
Vidíme represe a cenzuru. Tání ledů s Alexandrem Dubčekem a Pražským jarem. Pár vztahových střípků mezi žurnalisty Rozhlasu. Stahující se mračna a bolestivé finále. Nic z toho není suchopárné, z mnoha scén se svírá žaludek či tají dech, v dalších zase cítíte soudržnost s novináři, jindy zase snad i smutek a dojetí. Které občas zavánějí sebelítostí, ale častěji ne.
Skvělé tempo, zvládnuté řemeslo a všudypřítomná česká i zahraniční šedesátková hudba dávají dohromady výjimečný audiovizuální zážitek. Stejně tak i dobová výprava, nejeden okamžik dá vzpomenout na návštěvu u prarodičů. A nejeden moderní záběr je skvěle stylizovaný do zrnitosti dobových nahrávek.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsVlny k tomu všemu přidávají dávku patosu, který je ale nijak neshazuje. Vždyť sledujete redaktory Československého rozhlasu, jak bojují za o něco svobodnější svět navzdory tlaku režimu. V dnešní době je to silný motiv – obzvlášť u filmu, jenž vznikl v koprodukci s filmaři ze Slovenska. Těch spojení se současností nutně ucítíte víc, a to nejen kvůli historii invaze a okupace. Třeba také tehdy, kdy si redaktor pozve do studia posluchače silně nespokojeného s médii, aby se vyjádřil tváří v tvář a nejen dopisem.
Akorát charakterizace postav jde stranou, větší hloubku dostanou prakticky pouze Vojtěch Vodochodský a jeho Tomáš, Stanislav Majer coby charismatický, zásadový vedoucí redakce a symbol liberalizace Milan Weiner (jehož skutečná historie je komplikovanější – což je zkratka, která platí pro Vlny obecně, ale na zážitku z filmu to vůbec neubírá) a Táňa Pauhofová jako redaktorka Věra Šťovíčková.
Takový Vojtěch Kotek jako Jiří Dienstbier a další slouží primárně jako dílky tvořící redakci. Její práce a zapojení do událostí roku 1968, kdy byla nejprve hlásnou troubou větší svobody slova a pak majákem v záplavě nepřátelských vojsk, je tím skutečným jádrem Vln. A ano, většina soudruhů jsou povětšinou prvoplánově odpudiví komouši a agenti StB se kvůli páchání násilí objevují s až nadpřirozeným načasováním.
Jenže Vlny nejsou dokument na ČT2, Vlny jsou – dovolte to klišé – světový film. Poslední roky byly přitom na výjimečně dobré české filmy překvapivě bohaté. Ať už to bylo bladerunnerovské sci-fi Bod obnovy, napínavý thriller o Mašínech Bratři nebo hutné drama Úsvit. Ale Vlny od Jiřího Mádla hrají ještě vyšší ligu. Jen za předpremiéry a za úvodní víkend utržily patnáct milionů korun a do více než 250 kin po republice přilákaly kolem stovky tisíc diváků. Asi o 40 tisíc víc než Vetřelec: Romulus se stejným datem uvedení.
Samozřejmě, jen těžko lze Vlny přímo porovnávat s hollywoodskými blockbustery a jejich megarozpočty. A přece svým strhujícím tempem i audiovizuální stránkou připomínají historické a politické thrillery z americké produkce. Při sledování vás určitě napadnou snímky jako Argo, možná klidně i novinářské drama Všichni prezidentovi muži. A také vás přepadne splín nad záběry sovětské invaze, které jsou v této době dvojnásob silnější – a to nejen kvůli datu 21. srpna.
