Jejich lavičky stojí na Mont Blancu i v Silicon Valley. Sehnat schopné lidi je ale problém všude, říkají
Přes deset zahraničních poboček, tržby přes miliardu. David Karásek z mmcité prozradil, jak se z Moravy dostali do světa a proč je těžké najít lidi.
Když si sednete na lavičku u nové lanovky na Mont Blanc ve výšce 3 462 metrů nad mořem, pravděpodobně vás nenapadne, kde se zrodila. Stejně tak u olympijské vesnice v Riu de Janeiru nebo u světového ústředí Googlu v Kalifornii. Přesto je odpověď vždy stejná, má ji na svědomí firma se sídlem v Uherském Hradišti. Od roku 1994 tu mmcité navrhuje a vyrábí městský mobiliář, lavičky, stojany na kola, koše nebo třeba přístřešky, které najdete i v řadě českých měst.
Dnes prodává přibližně osmdesát procent produkce do ciziny, má dvanáct zahraničních poboček včetně Brazílie a přes distributory pokrývá dalších třicet pět zemí světa. Tržby skupiny se pohybují kolem 1,2 miliardy korun ročně, ve firmě pracuje přibližně 420 lidí různých národností. Na kontě má mmcité i několik cen Red Dot Award, jedno z nejprestižnějších designových ocenění světa, a mnoho dalších.
Firmu spoluzakládal David Karásek, hlavní designér a absolvent Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze, který od dětství kreslil auta a chtěl navrhovat dopravní prostředky. K městskému mobiliáři ho přivedla náhoda a také tristní stav českých měst po čtyřiceti letech komunismu, jak sám říká v rozhovoru. Mluví i o tom, jak se firma z Moravy dostala na světová náměstí, proč nikdy neuvažoval o přesunu do Prahy a proč je v poslední době největší problém najít ty správné lidi.
Jak se firma z Uherského Hradiště dostane až do New Yorku, Londýna nebo na Mont Blanc?
Začínali jsme na konci devadesátých let a situace u nás v Česku byla v tomto oboru dost tristní, města po čtyřiceti letech komunismu vypadala vizuálně i funkčně děsivě. Ohrady, oprýskané domy, zanedbaná údržba úplně všeho. I proto jsme ze začátku ta města objížděli a vysvětlovali, že lavička ani přístřešek nemusí být škaredé a můžou vydržet dlouho.
V zahraničí byly právě na tohle celé firmy, což tady vůbec neplatilo. Tak jsme se do toho pustili. Po čase nám ale byl český trh malý, protože pro použití některých technologií musíte vyrábět více kusů a to český trh nebyl schopen vygenerovat. Tak jsme se začali rozhlížet jinde, získali jsme ceny, lidé se o nás postupně dozvídali. Krok po kroku, výzva po výzvě. A že to děláme dobře, nám nejlíp potvrdilo to, že ti, od kterých jsme se učili, nás začali kopírovat. Každý trh je ale specifický a ty výzvy přinášel jiné.
Objížděli jsme města a vysvětlovali, že lavička ani přístřešek nemusí být škaredé.
A jaké zajímavé zakázky u nás nebo v zahraničí jste dělali naposledy nebo vás teprve čekají?
Teď je velmi aktuální dění kolem Mistrovství světa ve fotbale 2026. Naším mobiliářem jsou vybaveny fan zóny v Mexiku i USA a veřejné prostory kolem některých stadionů.
Z Evropy zmíním například spolupráci se slovenským městem Trenčín, letošním Evropským hlavním městem kultury. Je to město, které se v posledních letech mimořádně rychle proměňuje, a těší mě, že jsme mohli být součástí řady projektů. K městu máme navíc blízko i díky tomu, že zde už 25 let působí naše slovenská pobočka.
Liší se zakázky v zahraničí od těch tuzemských? Jsou Češi třeba konzervativnější co se týče designu?
Ani ne, veřejný prostor je hodně rozmanitý všude. Něco jiného je nádraží, něco jiného park, pěší zóna, historické prostředí. Každá věc potřebuje svoji polohu, svůj styl. Naší filozofií je, že chceme být vždy součástí toho prostředí a také chceme, aby ty věci dobře fungovaly. Městský mobiliář doplňuje prostředí a nikdy by neměl být hlavním dominantním prvkem. Neměl by na sebe strhávat pozornost. S tím musí designér umět pracovat.
Jak jste se vy sám dostal k městskému mobiliáři? Od druhé třídy jste prý kreslil auta a chtěl dělat průmyslový design…
Průmyslový design je široký obor, zahrnuje všechno možné od dopravních prostředků po hrníčky. Já jsem postupně směřoval k designu v architektuře. Od toho byl krok k té specifické poloze, tedy designu pro venkovní veřejný prostor. A trochu za to může i Zlín, ještě při studiu na UMPRUM jsme s návrhem zastávek vyhráli soutěž vypsanou městem. Dodavatel o spolupráci nejevil zájem a v celé republice se nenašel nikdo, kdo by byl schopný návrh zrealizovat. Tak jsme si řekli, že si to vyrobíme sami. A takhle vlastně vzniklo mmcité.
Firma sídlí v Uherském Hradišti. Nikdy jste neuvažoval o přesunu do Prahy? Nezavřela vám vaše adresa dveře třeba k nějakému obchodu?
Vůbec ne. Svět naštěstí nekončí za hranicemi Prahy, i když si to řada lidí myslí. Vybudovali jsme firmu v Hradišti a funguje nám to. Vlastně nevím, co by mi Praha přinesla navíc. Samozřejmě jsou profese jako marketing nebo mezinárodní obchod, kde to problém určitě je. Ale my už působíme většinou v zahraničí, kde řešíme třeba i výrobní náklady, protože Česko už dávno není levnou zemí. A co se týče života tady, není tu špatné bydlení ani horší občanská vybavenost. Normální, civilizovaná krajina. (smích)
Vždy seženete nějaké lidi, ale sehnat ty dobré, to je opravdu problém.
Firma roste, máte kolem čtyř stovek lidí, pobočky na třech kontinentech. Co je dnes podle vás ta největší výzva?
Najít dobrého člověka. A je to problém všude. Aktuálně hledáme zkušené manažery pro dvě pobočky, kteří by převzali vedení daného zahraničního trhu a pomohli nám dál rozvíjet obchodní strategii celé skupiny. Vedle toho hledáme obchodníka pro Německo, ideálně někoho, kdo by se tam odstěhoval a chtěl něco dokázat pro českou firmu.
Vždy seženete nějaké lidi, ale sehnat ty dobré, to je opravdu problém. Lidi, kteří jsou chytří, pracovití, oddaní práci. A čím dál víc cítím, že lidi přestávají chápat, co byznys potřebuje, že se věci samy neudělají a že je potřeba myslet na celek. Hodně z nich začíná tím, že řeší benefity, a až pak se ptá, co oni sami firmě přinášejí. V Mexiku třeba narážíme na to, že mladí obchodníci nechtějí cestovat. Přitom cestování bylo vždy tím, co lidi lákalo. Bez téhle základní ochoty něco obětovat úspěšnou firmu prostě nevybudujete.
Mluvíme o růstu firmy, ale jak to vypadá uvnitř? Jaká je kultura ve firmě, když máte stovky lidí různých národností?
Z mé pozice se mi na to hůř nahlíží, ale myslím, že je otevřená komunikace napříč všemi patry, nejsme formální. A co je pro mě důležité, říkají to i lidé, kteří z nějakých důvodů odejdou. Zpětně to tak hodnotí. To mi přijde jako dobré měřítko.
Teď ve firmách často rezonuje i otázka home office. Jak to máte u vás? Jste pro, proti?
Máme ho, ale není to ideální řešení. Záleží na profesi, obchodníci home office mají, ale zároveň jsou stejně pořád někde na cestách. Výroba ho mít samozřejmě nemůže. Ale obecně si myslím, že home office občas dělá v týmu víc škody než užitku. A navíc narušuje sociální vazby, což je podle mě širší problém naší společnosti. Čím dál víc jsme online a je otázka, jestli je přínosné být online ještě víc.
Vy sám jste už třicet let v jednom oboru a jedné společnosti. Co vás v ní stále drží?
Baví mě to a někdo se tomu možná diví, ale já cítím, že je před námi pořád spousta výzev. Nových věcí, které jsme ještě neudělali. Mám pocit, že větší část toho, co bychom rádi dokázali, je ještě před námi.
