Představte si, že stojíte uprostřed obřího pódia na CESu, největší a nejvlivnější technologické akci světa, která se každoročně koná v Las Vegas. Za vámi září stometrové plátno, před vámi sedí stovky lidí. Novináři, odborníci i některé z nejbystřejších hlav technologického průmyslu. Všichni pozorně hltají každé vaše slovo. Firma, kterou zastupujete, je totiž nejhodnotnější veřejně obchodovanou společností na světě. Právě takovou situaci zažil v roce 2025 Igor Staněk, jeden z nejvýše postavených Čechů v globálním technologickém světě.

Pracuje totiž v Nvidii, absolutní byznysové hvězdě současného světa. U jména mu svítí Senior Technical Product Manager Gaming EMEA, což přeloženo do srozumitelného jazyka znamená, že má na starosti zejména vybrané herní technologie v evropském regionu. A na veletrhu CES tehdy dostal za úkol představit novou technologii DLSS 4 s modelem Transformer dohromady s generací grafických karet RTX 5 000, vlajkovou loď firmy pro spotřebitelský trh.

„Nešlo ani tak o velikost té akce. Přednášel jsem i před větším publikem. V sále ale seděli ti nejchytřejší lidé z naší firmy, nejlepší technické mozky z celého světa, nejznámější novináři, analytici a já věděl, že musím podat špičkový výkon. Když jsem pak scházel z pódia, promítla se mi před očima celá moje kariéra. Od kluka, který v paneláku hrál videohry na starém počítači, až sem. Fakt jsem to dokázal,“ vzpomíná Staněk.

Syn advokáta, který nenáviděl paragrafy

Vyrůstal v době, kdy se Česko po pádu železné opony teprve otevíralo světu a osobní počítače byly pro většinu domácností spíše vzácností než samozřejmostí. Jeho rodiče pracovali jako advokáti, a tak se v rodině tak trochu počítalo s tím, že syn jednou převezme štafetu a vydá se stejnou cestou.

Na právnickou fakultu Igor Staněk skutečně nastoupil. Už po krátké době ale zjistil, že to není obor pro něj. Ne proto, že by mu chyběla disciplína nebo schopnosti. Jeho mozek jednoduše funguje jinak. Až s výrazným odstupem mu lékaři diagnostikovali těžkou formu ADHD.

V praxi to pro něj znamená, že dokáže věnovat mimořádnou pozornost tématům, která ho skutečně pohltí, zatímco u těch ostatních o soustředění rychle přichází. „Pro lidi jako já platí jedna zásadní věc: v životě musíte dělat to, co vás baví. Dělat něco z donucení je pro nás konečná, protože u toho zkrátka neudržíme pozornost,“ vysvětluje.

Počítače ho, na rozdíl od zákoníku práv, fascinovaly odjakživa. Svůj první stroj, legendární ZX Spectrum, dostal už v šesti letech. Později přišla Amiga a s ní i posedlost světem počítačové grafiky.

„Shadow of the Beast, Another World, Black Crypt, Chaos Engine. U těchto her jsem už tehdy zkoumal hlavně grafiku. Sledoval jsem grafická dema, jezdil na tematické akce. To mě asi formovalo nejvíc,“ vzpomíná dnes. Nechtěl hry ale pouze hrát. Chtěl pochopit, jak vznikají, proč vypadají tak, jak vypadají, a co všechno se skrývá pod jejich povrchem.

Práva nakonec opustil, což se v rodině nesetkalo zrovna s nadšením. S odstupem necelých třiceti let o tom ale mluví jako o jediném správném rozhodnutí, které mohl tehdy udělat. „Vždycky jsem věděl, že se musím věnovat technologiím. Jiná cesta pro mě prostě neexistovala. Byl jsem celým světem počítačů a hardwaru doslova fascinovaný.“

Rok po nemocnicích a zlom na psychiatrii

Než zakotvil v Nvidii, prošel si obdobím, na které nevzpomíná rád, ale mluví o něm velmi otevřeně. Několik let strávil jako technický marketér v AMD, tehdy ještě podceňovaném výrobci procesorů, který se těžce prosazoval ve stínu dominantního Intelu.

Psala se druhá polovina devadesátých let a trh s PC se teprve formoval. Dostat správný procesor do regálů znamenalo doslova obcházet obchod od obchodu a přesvědčovat prodejce o něčem, co tehdy ještě nikdo pořádně neznal a o co málokdo stál. S příchodem dnes procesorů Athlon 64 v roce 2001 se to ale začalo měnit a nakonec z Česka vybudoval, i díky skvělému týmu a dobrým partnerům, jeden z trhů s největším podílem AMD příslušenství na světě.

Tehdejší trh byl ale náročný a člověk na takové pozici čelil enormnímu tlaku. Skvělé výsledky stály ohromnou hromadu sil a propracovaných nocí. A jak to v těchto případech bývá, dostavily se zdravotní potíže, kterým dlouho nikdo nedokázal přijít na kloub. „Rok jsem obíhal nemocnice a podstupoval jedno vyšetření za druhým. Na papíře jsem byl naprosto zdravý, ale ve skutečnosti jsem se cítil příšerně,“ vzpomíná.

Odpověď nakonec našel až na psychiatrii. Šlo o těžký syndrom vyhoření, a tak Staněk dostal předpis na antidepresiva a jednoznačné doporučení od lékaře. Buď změní práci, nebo si koleduje o mnohem vážnější problémy.

Správné místo ve správný čas a šťastný telefonát

V roce 2006 tak rozhodil sítě a dostal dvě pracovní nabídky současně. Jednu z Nvidie, druhou od tehdy ještě samostatné společnosti ATI Technologies, jež patřila k největším výrobcům grafických karet. „Řídil jsem se vnitřním pocitem. Zaujali mě lidé v Nvidii, jejich firemní kultura a styl, jakým o věcech uvažovali. Hned po prvních pohovorech jsem měl jasno,“ vzpomíná. Prvního srpna tak nastoupil právě k nim.

O necelý týden později obletěla svět zpráva, že AMD společnost ATI koupilo. „Kdybych se tehdy rozhodl opačně, vlastně bych se s velkou pompou vrátil do firmy, ze které jsem zrovna utekl,“ směje se.

A jak k této příležitosti vlastně přišel? Jednoduše zvedl telefon. Během sedmi let v AMD si vybudoval širokou síť kontaktů, takže když hledal změnu, zavolal přímo lidem do Nvidie. „V tomhle byznysu se potkáváte se stále stejnými lidmi na stejných akcích a řešíte stejné problémy. Kontakty vznikají samy. Pak se prostě jen ozvete a zeptáte se: Nemáte tam pro mě něco?“ líčí.

Startup, který vyrostl v největší firmu světa

Nvidia v roce 2006 vypadala úplně jinak než dnes. Měla zhruba tři tisíce zaměstnanců, panovala v ní uvolněná atmosféra a Staněk znal většinu kolegů jménem. Běžně se potkával i se zakladatelem a šéfem firmy Jensenem Huangem, jehož majetek dnes přesahuje sto miliard dolarů a v tech světě platí za absolutní modlu. „Narazili jste tam něj na firemní akci, na chodbě nebo u kávy,“ vzpomíná.

Aktuálně zaměstnává Nvidia více než třicet tisíc lidí a její tržní hodnota přesahuje pět bilionů dolarů. Tuto metu zatím žádná jiná firma nepřekonala. S Huangem se dnes už Staněk vídá výrazně méně. A přesto ho na něm stále něco překvapuje. „Navzdory tomu, jak obrovská ta firma je a kolik toho má na starosti, pořád si mě pamatuje. Ví, kdo jeho zaměstnanci jsou, na čem pracují. Toho jsem si vždycky nesmírně cenil.“

Staněk navíc zažil z první ruky jeden z nejdůležitějších okamžiků historie společnosti. Když Huang v roce 2007 začal prosazovat myšlenku, že grafické procesory mohou sloužit nejen k vykreslování herní grafiky, ale i k obecným výpočtům, řada lidí tomu příliš nevěřila. Právě na této vizi však později vyrostla éra umělé inteligence.

Aby tuto vizi naplnila, představila společnost technologii zvanou CUDA – jakýsi softwarový překladač, který programátorům umožnil snadno zapřáhnout obrovský výkon grafických karet pro jakékoliv složité matematické úlohy. Právě tento nástroj otevřel cestu k trénování moderních AI modelů, generátorů obrazu i autonomních systémů. „Jensen už tehdy viděl věci, které ostatním unikaly. A fascinuje mě, že tuhle schopnost neztratil ani po dvaceti letech,“ říká Staněk.

Vytrénované oko a aplikace napsaná umělou inteligencí

Dnes Staněk, jednoduše řečeno, funguje jako živý most mezi vývojáři grafických technologií v Nvidii a herními studii po celém světě. Měsíce, někdy i roky před vydáním titulu sleduje jeho vývoj a testuje funkčnost technologií. V praxi to znamená, že mu rukama projdou očekávané hry dávno předtím, než se o nich běžní hráči vůbec dozví.

Viděl rané verze Resident Evilu, testoval Kingdom Come, Cyberpunk i třetího Zaklínače v době, kdy se dlouho před vydáním ladila v těchto hrách hromada grafických technologií. „Mám zkrátka vytrénované oko. Kouknu na záběr, a i když běžný hráč nevidí nic neobvyklého, já prostě vím, že tam něco nesedí,“ usmívá se.

Standardní testovací nástroje mu ale časem přestaly stačit. Přál si mít aplikaci na míru, a ačkoliv se programování nikdy nevěnoval do hloubky, rozhodl se to změnit. A využil moderní AI nástroje jako Cursor, které dnes umožňují psát kód i lidem bez hlubokého technického vzdělání.

„Za pár týdnů jsem úplně sám napsal aplikaci, která má přes padesát tisíc řádků kódu a využíva speciální vision modely k automatické detekci chyb renderingu v realném čase. Dřív by mi to trvalo roky nebo bych to vůbec nezvládl,“ usmívá se s tím, že jeho výtvor dnes využívá i spousta kolegů. „Hranice mezi pouhým nápadem a reálnou implementací se díky těmto technologiím téměř smazala. Dnes už vážně stačí jen vědět, co vlastně chcete, a rozumět dané problematice.“

Pro kariéru Brno neopustím

Staněk žije v Brně a dlouhé roky pracuje z domova. Za dvě dekády v Nvidii dostal nabídek na přesun do Spojených států tolik, že by je ani nespočítal. Vždycky však odmítl. „Jsem prostě patriot. Mám v Česku rodinu, přátele, rodiče. Nedokážu jen tak bouchnout dveřmi a odletět.“

Uvědomuje si přitom, co ho to pravděpodobně stálo. V hierarchii velkých korporací totiž obvykle funguje nepsané pravidlo: čím blíž jste fyzicky vedení, tím rychleji stoupáte po kariérním žebříčku.

„Mým hlavním cílem bylo vždycky dělat to, co mě baví. Nikdy jsem nesnil o vizitce s velkým titulem nebo o služebním autě. Tyhle věci mě prostě nezajímají,“ uvažuje nahlas. A i přesto, že Brno nikdo neopustil, to byl nakonec právě on, kdo přednášel stovkám světových odborníků na velkolepém pódiu ve Vegas.