Jsou tři hodiny ráno, chladný vzduch prostupuje sálem a do oficiálního otevření Lego výstavy v muzeu v Lipně nad Vltavou zbývá rovných šest hodin. Michal Horáček se svými blízkými v horečnatém tempu dokončuje presbytář monumentálního modelu Katedrály svatého Víta. Pět metrů dlouhá a dva metry vysoká stavba z 350 tisíc plastových kostek si vyžádala 1 800 hodin práce během jediného roku.

„Nedostal jsem za to vyloženě peníze. Ale měl jsem zařízené ubytování na místě, kostky a šanci postavit něco neuvěřitelného,“ vzpomíná stavitel na rok 2015, kdy se zhmotnil jeden z nejambicióznějších autorských projektů české komunity dospělých fanoušků stavebnice Lego.

Přestože by se mohlo zdát, že taková úroveň detailu a architektonického citu vzniká v ateliéru profesionálního designéra, denní realita jednoho z nejznámějších českých Lego stavitelů Michala Horáčka je od takové představy vzdálená. V běžném životě pracuje jako vedoucí skladu, areálu a výroby ve firmě zaměřené na komínové systémy. Řeší logistiku, autopark skladové techniky i provozní závady.

Jeho cesta ke kostkám začala v 80. letech, kdy byl západní spotřební průmysl v Československu těžko dostupný. První stavebnici z řady Basic dostal ve čtyřech letech. V době, kdy byly hračky z Dánska nedostatkovým zbožím pod pultem, se z jediné krabice snažil podle papírových katalogů rekonstruovat vše od mašinek po hrady.

Nejsilnější vzpomínka na dětství se váže k období těsně po pádu železné opony. „Vždycky jsem si přál Lego pirátskou loď. Tenkrát to byla věc, která stála kolem tří tisíc korun, což bylo několik měsíčních platů,“ líčí Horáček.

Rodiče nakonec těsně po otevření hranic dojeli až do Německa pro menší stavebnici Caribbean Clipper, kterou mu později darovali pod stromeček. „Dodnes si to pamatuji a dnes to samozřejmě ocením i z toho pohledu, že nyní už znám hodnotu peněz. Vím, že za tím bylo hrozně práce to sehnat,“ podotýká.

V dospívání do jeho života vstoupil typický útlum stavitelského nadšení, kterému fanoušci Lega přezdívají „dark age.“ Stavění kostek vyměnil za plastové modely letadel a dřevěné lodě, u kterých však dlouho nevydržel. „V pubertě jsem Lego vnímal tak, že hrát si s kostičkovou stavebnicí je dětinské,“ směje se.

Ke své vášni se vrátil až v rané dospělosti, kolem roku 2008, poté, co během procházky ve výloze jednoho z obchodů zahlédl historický set z doby svého dětství a z čistého rozmaru si ho koupil. Netrvalo dlouho, a začal na internetu pátrat po dalších podobných setech. Tak narazil na komunitu z fóra Kostky.org, kde dospělí stavitelé sdíleli svou autorskou Lego tvorbu.

První rok tvorbu jiných pouze pozoroval, než nabral odvahu zveřejnit na webu fotku vlastního středověkého hradu. „No nebylo to teda moc pěkné, aspoň dnes bych to nehodnotil jako nějaký skvost,“ říká.

Posun v technice přišel s první zkušeností z výstavy v Roztokách v roce 2010 a sledováním zahraniční scény na platformě Flickr. Horáčka zaujal britský stavitel vystupující pod přezdívkou Derfel Cadarn, jehož tvorba vybočovala nakloněnými zdmi a ponurou atmosférou. „Stavěl takové pokřivené, fantasy a hororové středověké budovy. Používal úplně jiný styl, tak jsem zkoušel jeho techniky a upravoval si je po svém,“ popisuje zrod svého rukopisu, v němž dominuje gotika a temná estetika.

Zámek Hluboká i Katedrála svatého Víta

Zásadní průlom přinesla spolupráce se známou zážitkovou výstavou Czech Repubrick v Lipně nad Vltavou. Když od organizátorů dostal nabídku postavit třímetrový model zámku Hluboká, musel rozměrné dílo vměstnat do bytu o rozloze 2+1. Stavební proces nakonec zasáhl i do dětského pokoje jeho tehdy desetileté dcery. „Měla tehdy jen takový průchod ke stolu na učení a k posteli,“ vzpomíná na logistické výzvy domácí tvorby.

Až později následovala zmíněná a asi jeho nejslavnější Lego stavba – Katedrála svatého Víta. „Investor nechtěl prezentovat, na kolik ho to vyšlo. Ale řekl bych, že vyšší stovky tisíc,“ odhaduje stavitel, který sám pracoval bez honoráře, pouze výměnou za materiál.

Trpělivost vyžadovalo nejen samotné skládání, ale i příprava. Horáček totiž nepoužívá žádné architektonické 3D programy ani virtuální návrháře. Měřítko a proporce určuje od oka na základě knižních půdorysů a reálných fotografií.

Obří rozměry děl neznamenají, že by stavitel doma hromadil tuny plastu. Horáček zastává filozofii, že žádný autorský model nemá stát na poličce věčně. Po zhruba dvou letech vystavování své práce kompletně rozebírá do posledního dílku a materiál znovu využívá. „Nemám rád, když stavba stojí dlouho. Nebavilo by mě s ní deset let objíždět výstavy a koukat na to samé,“ vysvětluje.

Po dokončení Katedrály Horáček nakrátko zcela změnil téma své tvorby. Od architektury přešel k sochařské tvorbě inspirované kinematografií Tima Burtona a v roce 2015 vytvořil třeba model Mrtvé nevěsty.

V roce 2017 pak dokončil sochu Střihorukého Edwarda v životní velikosti 170 centimetrů vysokého herce Johnnyho Deppa. „Jediné, co jsem si nakreslil na papír, byl profil obličeje zepředu a ze strany. Pak jsem kostky zkoušel přidávat, aby to sedlo,“ doplňuje.

Kromě samotného stavění sleduje Horáček i proměnu komunity. „Lidé už tvoří jen to, co dostanou v krabici. Dříve to bylo jinak, byla to stavebnice pro děti, nebylo jich tolik a člověk si musel hrát, aby měl něco zajímavého. Dneska je to stavebnice hodně pro dospělé, jde o nádherné modely, kvůli kterým lidi nenutí zapojovat svojí fantazii, protože na co si vzpomenou, to si od Lega můžou koupit,“ myslí si.

S jistým odstupem vnímá trend, kdy se ze stavebnice stává spekulativní investiční aktivum a lidé nakupují krabice do trezorů. „Z Lego stavebnic se stal v uvozovkách investiční artikl. Lidé nakupují sety na investice s vidinou zisku. Dříve to bylo lepší, když to sbíralo pár lidí a hodnota rostla přirozeně. Já sám kupuji stavebnici proto, že si ji chci postavit, ne pro zisk za pět let,“ popisuje.

Z televize přes divadla po videohry

Širší veřejnost Horáčka zaznamenala v roce 2022, kdy se se svým dlouholetým kamarádem Markem Menclem zúčastnil televizní show Lego Masters Česko a Slovensko. Dvojice, která v soutěži sázela na kombinaci estetiky a precizního inženýrství, nakonec celou sérii ovládla s modelem pirátské lodi. „Šli jsme se tam pobavit a vyzkoušet si co nejvíce disciplín. Pod tlakem se mi nepracovalo špatně,“ podotýká ke zjištění, že mu rychlé rozhodování pod dohledem kamer svědčilo.

Netradiční stavitelské dovednosti postupně přilákaly i institucionální zájem. Pro Činohru Národního divadla navrhl a s veřejností zrealizoval model brutalistické budovy Nové scény architekta Karla Pragera. Speciální koncept spočíval v tom, že návštěvníci přímo v budově divadla dostavovali jednotlivá patra ze skleněných průhledných kostek.

Nejnovější kapitolu v jeho tvorbě otevřela herní tematika. Jako fanoušek videohry Kingdom Come: Deliverance od českého studia Warhorse Studios ocenil věrnost ztvárnění středověké krajiny a architektury. Na základě herní předlohy postavil diorama inspirované hradem Pirkštejn a okolím, které je v současnosti k vidění přímo na zámku v Ratajích nad Sázavou.

Zájem o práci studia Warhorse u něj ovšem ani poté neutichl. Horáček nedávno ztvárnil pomocí kostek například inventář hlavní postavy Jindřicha ze Skalice, který obsahuje třeba detailní brnění i zmenšené zbraně. Model si rychle získal pozornost na sociálních sítích.

I přes desítky tisíc hodin strávených nad plastovými dílky si stavitel žádné dlouhodobé plány ani seznamy vysněných projektů nechystá. „Vysněnou stavbu nemám. Inspirace přichází sama, náhodně. Když nad tím přemýšlím, tak všechno, co šlo, jsem si zvládl postavit,“ uzavírá Horáček.