Před několika měsíci, při cestě po Spojených Státech, jsem v New Yorku narazil na úžasnou skupinu talentovaných lidí, kteří mě obeznámili s projektem CzechCrunch. Po návratu do Londýna mě jeden z nich požádal o krátký rozhovor, popisující co dělám a jak jsem k práci tvorby digitálních efektů u filmů vůbec dostal. V tu chvíli jsem ani zdaleka netušil kolik dalších lidí se nachází v podobně palčivé situaci, jako jsem se nacházel já. Díky překvapivě velkému zájmu některých z vás, jsem se proto rozhodl několik vět ke svojí historii sepsat právě sem s vidinou, že někomu z vás moje zkušenost pomůže. Tady je pátý díl.

Co to tady páchne? Kdy jsi byl naposledy ve sprše? Neříkala jsem ti, že tohle patří do pračky a to si po sobě nemůžeš alespoň uklidit talíř? Musíš celý den sedět u toho počítače? Co tu celé dny děláš? Pracuji na své prezentaci která mě dostane k filmu! Dobře, tak si přestaň hrát a jdi se psem.

A abych nezapomněla, tatí ti sem nainstaluje monitor na měření elektřiny. Tohle nemůžeme pořád platit, vždyť ti to tady běží v jednom kole. Cože? Tak to dovol abych něco dodal! Ano?

Jdu se psem… Teď už je to jedno, všechny drobné vydělané v reklamě jdou na jednu kartu. Opustil jsi Prahu a vrátil ses do Plzně k rodičům s jedinou myšlenkou. Jeden krok zpět, dva vpřed.

Ten, kdo se někdy zabýval animací ve 3D bude vědět, že renderovat celé scény může na jednom počítači trvat dlouhé týdny. Zvláště pokud chcete vytáhnout z rukávu něco, co zaujme přední filmová studia ve světě. Na to nemáš čas, tak začneš uhánět kamarády, kolegy. Kdo všechno by ti mohl půjčit svůj počítač? Na jak dlouho? Řekněme na několik měsíců? Jsi blázen? Ano…dobře, tak si půjč můj.

Tohle už tady jednou bylo. Den za dnem, noc za nocí. Pixel po pixelu. Po půl roce doma držíš triumfálně DVD se svým demo reelem a vezeš ho prezentovat kolegům do Prahy. Všechno co máš, je najednou naservírované na jednom blyštivém disku. Bude se jim líbit? Kat rozpaží a ostří nože nemusí padnout na tvůj krk. Z videa jsou nadšení. Tvrdí, že s tímhle nebudeš mít v ČR problém sehnat práci. Jenže ty chceš výš. Rozesíláš desítky emailů a obálek s DVD a průvodním dopisem. Texty ti překládá sestra, vizuálně dotáhnout prezentaci kamarád.

Dva týdny bez jediné zpětné vlaštovky, pak to přijde. Jedno z prvních Hollywoodských VFX studií, aktuálně sídlící v Londýně, má zájem si trochu víc popovídat. Dobře a co teď? Je to jako s tím psem co vydá všechnu sílu na to, aby chytil jedoucí auto. Když ho konečně dostane, tak vlastně neví co s tím.

Panika? Kéž by na ní byl čas. Kontaktuješ učitelku angličtiny a přesvědčíš jí, aby ti pomohla sestavit odpovědi na potencionální otázky. Šílený nápad. Kdo by se teď nezeptal: ,,A co budeš říkat, až se tě zeptá na něco úplně jiného?” Na takové věci se mě teď neptej, nemám čas, zvoní mi telefon. Jak to šlo? Ehm, nevím na co se to přesně ptali. Řekl jsem, že je špatné spojení, přečetl připravený text z papíru a zavěsil. No to je hezké a co teď budeš dělat? To nevím asi cink. Cink? Ano cink, zazvonil ti telefon, přišel email s nabídkou pracovat na filmu pro Walt Disney – John Carter. Prosím, to není vtip?

„Co jsi jim proboha řekl? Nic zajímavého, asi jen možná tenhle detail, že už dva roky dělám s tím softwarem, který po mě chtěli. A co je to za software? To opravdu nevím, nikdy jsem o něm neslyšel, nech mě se zeptat internetu.“

Co jsi jim proboha řekl? Nic zajímavého, asi jen možná tenhle detail, že už dva roky dělám s tím softwarem, který po mě chtěli. A co je to za software? To opravdu nevím, nikdy jsem o něm neslyšel, nech mě se zeptat internetu. To už je skoro na lékaře ne? Ano, ale na to teď nemám čas.

Jeden z těch momentů na který nemůžeš být nikdy hrdý. Tak moc potřebuješ uspět a dokázat okolí, že na to máš. Překročíš zakázanou hranici slušného vychování. Za tohle se styď.

Však ono tě to doběhne až zjistí, jaká to grafická troska bez zkušeností přijela. To už je teď jedno, sedíš v letadle do Londýna s kontaktním lístečkem na jednoho Čecha a levné ubytování někde daleko od centra.

Zvláštní člověk, všechno ví, všechno zná. Není náhoda, že už tady léta pracuje. Neřízená střela plná zkušeností a znalostí. Asi bys ho za jiných okolností k tělu nepouštěl, ale nikoho jiného nemáš. Jaký to paradox, že tě svět za pár let oseká úplně stejně, ale to dneska ještě nevíš. Nebýt jeho, ani telefon by sis na začátku neobstaral.

Bydlení je skvělé. Polovina postele se propadá, takže kdykoliv se otočíš máš co dělat nepřepadnout na zem. Topení nefunguje a paní, která ti pokoj poskytuje vrací : ,,tak si otevři dveře do předsíně, když je ti zima.,, Co to proběhlo přes kuchyň? A hle, malá myšička tu žije s námi.

Londýn je hezké místo. Pokud přijedete na týdenní dovolenou. Bez velkého obnosu peněz, ke kterému se trvá dostat, budeš žít v podmínkách daleko horších, než které nabízela Praha.

Víš, že tohle už několik tvých kolegů zlomilo, ty se, ale nesmíš nechat podat. Najednou se ti hodí zkušenosti z Brooklynu. Je potřeba se uzavřít do tunelu a soustředit se pouze na světlo na konci temna.

První den ve firmě?

Na recepci tě posadí vedle dalších dnes začínajících. Nikdo z nich tady evidentně není poprvé jako ty. Naučil ses pár základních vět. Tak sebevědomě vypálíš první. Vyvalené oči přísedícího nevěstí nic dobrého. Asi si nechce moc povídat.

Začneme školením, jsi jediný startující compositor, takže sedíš ve velkém kinosále sám. Nervozně smotáváš svůj sešit do ruličky a čekáš na někoho, kdo by tě měl základními principy provést.

Abych vás uvedl do obrazu o tom, jak tenhle uvítací proces vypadal. Na jedné straně profesionál s mnoha velkofilmy na svém účtu, který se probírá kvantem složitých technologických postupů v programu o kterém nevíš ani čárku a na druhé straně ty – hvězda, která má všechno v malíčku.

Moment, to nedává smysl. Myslím, že jsi byl jediným začínajícím studentem v historii firmy, který na každou otázku, která ze strany lektora padla odpovídal s výrazem Alenky v říši divů: ,,OK, no problem, no problem, next?”.

No problem? Tak tady je tvůj stůl a můžeš začít. OK, I have a problem. Kde se to zapíná? Kde je ten program? Kde je ten člověk, co na mě do téhle chvíle mluvil? Mami ?

A tady bych měl svůj příběh zakončit. Nic nového už bych stejně nenapsal. Strávil jsem noci a víkendy učením programu, ve kterém jsem zkoušel poté v práci něco vytvořit. Byly to asi nejtěžší dva roky mého života, bojoval jsem o každý další záběr, o každý další film i šanci zůstat v Londýně.

Proč jsem nakonec uspěl? Pomohli mi lidé. To nejdůležitější, co v životě kolem sebe máme. Nikdo vás nikde a nikdy nevyhodí, pokud uvidí nekončící snahu problém vyřešit a dokončit. Byl jsem mnohokrát úplně na dně, ale vždy se objevil někdo s pomocnou rukou. Žil jsem filmem, jak jen to okolnosti dovolovaly a to mě posunulo dál.

Největší lekce, kterou jsem v honbě za kariérou dostal bylo – starat se o lidi se kterými pracuji. Není nutné jim lézt až pod sukni. Stačí se zajímat o jejich problémy a životní cesty. Celý svět je jen o lidech. Hýbají s financemi, rozhodují o pozicích a pokud se jim s vámi dobře pracuje, rádi vám pomohou dál.

Ano, musíte mít nějaký talent od boha, ale je to jen část vašeho úspěchu. Za zbytek jste zodpovědní pouze a jen, vy.

Tenhle příběh, ale měl být o někom, kdo se dostal ze sklepa do Hollywoodu. Tak, kde je sakra ten Hollywood?

V posledních několika letech jsem pracoval na téměř všech filmech druhé Marvelovské fáze. (Iron Man 3, Thor: The Dark World, Captain America: The Winter Soldier). V polovině roku 2014 jsem se zapojil do vysněného týmu legendárního studia LucasFilm / Disney (Industrial Light&Magic) na projekt Avengers: Age Of Ultron, kde jsem vzhledem k předešlé zkušenosti dostal důvěru.

Teď k tomu, proč jsem mluvil o tom, jak je důležité budování osobních vazeb. Vzhledem k tomu, že Avengers 2 končili jeden celý významný blok a já jsem měl možnost být jejich součástí. Rozhodl jsem se vyrazit na dlouhou cestu ze Singapore do Los Angeles a spatřit kolotoč kolem světové premiéry na vlastní oči.

V den příletu jsem potkal své přátelé z Marvelu, kteří mi tvrdili, že po těch pár speciálních lístcích na premiéru se jen zaprášilo. Každý herec si pochopitelně chce přivést členy své rodiny, nemluvě o jejich osobních týmech. Manažeři svoje asistenty a investoři své manželky a milenky. Pro nějakého grafika z Asie pochopitelně místo není. Co by taky na červeném koberci dělal? Patří za monitor, ne před kamery.

A tak se jako správný fanoušek s kamarády vydáš, v masce Iron Mana, do nekončícího davu na Hollywood boulevard. Není možné najít dobré místo, ze kterého by bylo něco vidět. Červený koberec je oddělený masou médií, kamer, fotografů a k tomu všemu ještě dvouproudovou silnicí po které hvězdy pomalu začnou přijíždět v limuzínách s kouřově ztmavenými skly. Když máš hodně štěstí, zahlédneš někoho v dálce mezi hlavami reportérů.

Zvoní ti telefon, neznámé číslo,ale velice povědomý hlas. Co se děje? Dostaň se okamžitě do míst, kde červený koberec začíná. O co jde? Není čas na vysvětlování. Odkládáš masku Iron Mana a tlačíš se davem, v tom po tobě sáhne ochranka a velmi přesvědčivě vysvětluje, že v těchto místech nemáš co dělat.

V tom je někdo chytne za rameno a řekne, je to v pořádku. Ten nejvyšší ,,pan Marvel,,.

V tom je někdo chytne za rameno a řekne, je to v pořádku. Ten nejvyšší ,,pan Marvel,,.
Člověk na vrcholu všeho, co se kolem vizuálních efektů v Hollywoodu děje. Potřese ti rukou a řekne: ,,Vše nejlepší k narozeninám, zasloužíš si tu být dnes s námi”

Stejný člověk, který ti den předtím tvrdil, že je nemožné se sem dostat. Držíš v ruce kartičku, která tě opravňuje být u toho, kdy se poprvé představí světu jeden z nejočekávanějších filmů roku. Pokládáš svoji botu na červený koberec za asistence stovek blesků. Roztřeseš se, v tom je ti řečeno, hlavně tady teď před všema těma kamerama nezkolabuj.

Čekali jste hodiny na jednom místě, abyste mohli zahlédnout filmové hvězdy dneška, alespoň na okamžik, z dálky a teď vedle nich stojíš jako ,,rovný partner,, S jedním za druhým si podáváš ruce a proházíš pár slov.

Joss Whedon, Samuel L. Jackson, Robert Downey Jr., Scarlett Johansson, Mark Ruffalo, Stan Lee, Chris Hemsworth, Chris Evans a další.

Víte, vy je vůbec nezajímáte, bylo jim pochopitelně jedno co jste na filmu dělal, odkud pocházíte, nebo proč tady dnes jste. Ale na tom vůbec nezáleží, protože ty prožíváš nejúžasnější moment svého života. Dostal ses ,,Ze sklepa do Hollywoodu,, a dokázal sám sobě, že je vše na světě možné. Všichni na začátku sníme o něčem velkém. Když se taková věc stane realitou, je to neuvěřitelný pocit, který bych nevyměnil za nic na světě.

Pro takový pocit se vyplatilo obětovat úplně všechno.

Pro takový pocit se vyplatilo obětovat úplně všechno.

Chtěl bych na závěr poděkovat všem, za neuvěřitelnou podporu, kterou jste mi od prvního dílu ukazovali. Netušil jsem kolik z vás se nachází v podobné pozici a situaci, ve které jsem se na začátku nacházel já a to mě motivovalo psát dál.

Hodně štěstí i ve vašich životech a kariérách!

„May the Force be with you”