Když chtěl Aleš Boem ještě jako student bakalářského studia umění poprvé ukázat své brýle na přehlídce Designblok, neměl na zaplacení výstavního místa. Místo hledání mecenášů proto nastoupil na noční brigádu na pražském letišti, kde přehazoval nadrozměrná zavazadla. „Byla to čistě pragmatická dřina, která měla zafinancovat moji tehdejší vášeň,“ vzpomíná dnes po dvanácti letech. Práce na letišti se však vyplatila.

Když předvedl své tenké kovové brýle vyřezávané z plechu, které nevážily skoro nic, okamžitě tím zaujal odborníky. „Optiky v Česku byly plné funkčního, ale unifikovaného zboží a lehký minimalistický design tu chyběl,“ vysvětluje pro CzechCrunch Boem.

Následoval raketový start. Přijali ho na UMPRUM, dostal nominaci na cenu Czech Grand Design a začal postupně budovat vlastní značku Lume. Cílem bylo vytvořit brand na úrovni špičkových světových jmen jako německá Mykita nebo jihokorejský Gentle Monster. Se spolužákem Jakubem Liškou tak rozjeli výrobu a poskládali distribuční síť. „Prodeje rostly, k zásadnímu proniknutí na mezinárodní trh nám ale chyběl větší kapitál,“ dodává Boem. A tak kývli na nabídku investora, který zrovna zakládal vlastní fond.

Partnerství se ale podle designéra rychle změnilo v noční můru. Původně jim prý sliboval nejen kapitál, ale i to, že se bude firmě osobně věnovat jako CEO. „Brzy jsme ale začali mít vážně pochybnosti,“ líčí Boem období, kdy si s Liškou všimli nesrovnalostí v refakturacích za vybavení a zařízení. Celé to na ně působilo podezřele, a tak se obrátili na právníka.

Spor nakonec trval rok a půl a na jeho konci původní značka Lume definitivně zanikla a s ní i stroje, síť zaměstnanců a distribuce. Zakladatelé tehdy dali na radu právníka a z firmy nakonec odešli s prázdnou, tím si ale zachovali know-how. Jenže jak ho využít, když chuť už zmizela? „Na konci jsem už nikdy nechtěl dělat brýle. Nikdy,“ vzpomíná designér na období naprostého vyhoření, kdy celý obor na několik let opustil.

Společně s tehdejší manželkou sbalili kufry a odletěli do Dominikánské republiky. „Karibský exil pro mě byl tou nejlepší možnou terapií. Zapomněl jsem na brýle, vypnul hlavu a několik týdnů si jen užíval moře a volna,“ vzpomíná Boem na časový předěl, kdy se mu začala vracet chuť tvořit. Inspirovala ho také místní příroda. „Místo dosavadního minimalismu mě začaly bavit organické živé tvary inspirované místní florou,“ popisuje. A tak vzal do ruky tablet a začal intenzivně experimentovat s technologiemi 3D tisku a algoritmického navrhování. To mu pak otevřelo úplně nový profesní svět.

Po návratu do Česka se sice brýlím dál vyhýbal, ale kreativní přetlak byl příliš silný. Začal se věnovat parametrickému designu a digitální výrobě. Jako kreativní ředitel nábytkové značky Meyto vtiskl tvář jejich produktům a ve spolupráci s renomovaným studiem Olgoj Chorchoj navrhoval třeba pražský městský mobiliář.

Později navrhoval kolekce pro sklářský branda Klimchi. S jednou z nich zaznamenal takový úspěch na loňském Designbloku, že se během několika dní kompletně vyprodala. A vyzkoušel si i design nádobí pro zahraniční značku Ovalware. To všechno Aleš Boem označuje za školu, která mu ukázala realitu globální produkce.

Jako příklad uvádí rozdíly, na které narazil – třeba kontrast mezi dravou Asií a rigidní Evropou. „Zatímco v Číně reagují okamžitě, zdarma mi upraví digitální model a za tři týdny držím hotový produkt, jednání s tradičními výrobci smaltovaného nádobí ve Francii nebo Itálii byl byrokratický horor. Tamní modeláři složitější tvary svévolně zjednodušují a za přípravu výrobní dokumentace chtějí třeba desetitisícové zálohy v eurech,“ krčí rameny designér.

Čas na návrat

Podobný kulturní náraz zažíval i v domácích sklárnách, kde organizace práce podle něj často zamrzla v minulém století. „Abyste v české fabrice přiměli lidi udělat něco nového, musíte jim donést basu piva nebo čokoládu,“ říká Boem s nadsázkou. Právě tato frustrace z kompromisů a limitů klasických evropských fabrik ho ale paradoxně nasměrovala zpět k brýlím: „Pustil jsem se naplno do výroby pomocí 3D tisku. Díky moderním technologiím už nemusím nikoho prosit a celý proces mám plně pod kontrolou.“

Hlavním impulsem byl telefonát od módní značky Furiosa, která mu nabídla spolupráci. A tak pro ni Boem navrhl dvě kolekce slunečních brýlí a jeho obroučky se objevily i na letošním Prague Fashion Weeku v rámci kolekce návrhářky Valerie Jurčíkové s příznačným názvem Gravity is Optional. „Díky tomu jsem se rozhodl, že je na čase se vrátit a vložit znovu všechnu svou energii do brýlí,“ vzpomíná. Vedle dalších klientských zakázek pro jiné brandy tak začal znovu stavět i vlastní produkty.

Aktuální výsledek jeho návratu nese název Boem Eyewear. První kolekce přitom už nemá nic společného s klasickým technickým rýsováním ani řezáním plechových obrouček. Celý proces probíhá v digitálním prostoru. Místo modelářské hlíny bere Boem do ruky Apple Pencil a obroučky tvaruje přímo na obrazovce tabletu. „Říkám tomu čistá sochařina, jen bez špíny,“ vtipkuje. Digitálním dlátem v softwaru zařezává do pixelů textury, které věrně připomínají surové přírodní kameny, organické struktury nebo drobné květy.

Jedny takové brýle zaberou přibližně týden intenzivní práce na softwarovém modelu. Samotná fyzická výroba se pak přesunula do laboratoří s průmyslovými 3D tiskárnami, na kterých přesný laser vrstvu po vrstvě spéká jemný plastový prášek. Brýle sice mají často masivní a výrazný design, ale uvnitř jsou duté, díky čemuž zůstávají extrémně lehké a pohodlné. To se hodí i u komplikovaných zakázek na míru pro lidi s těžkými zrakovými vadami, kde je potřeba do obrouček schovat silná skla, ale zachovat rozumnou hmotnost.

O ruční finalizaci, lakování a metalické odlesky se následně stará jablonecká Preciosa. „Celé digitální workflow nám radikálně zrychlilo byznys. Od prvních skic k hotové kolekci to dnes trvá tři až čtyři měsíce místo obvyklého jednoho roku,“ říká Aleš Boem. Jeho úvodní kolekce obsahuje dvanáct produktů, každý z nich ve zlatém, stříbrném nebo bronzovém provedení a cena za jeden designový kousek začíná na částce zhruba 15 tisíc korun. Momentálně na začátku prodeje hlásí desítky objednávek.

„Kromě vybraných českých optik teď vidím největší zájem ve Spojených státech, kde roste poptávka po limitovaných objektech na pomezí módy, umění a technologií,“ popisuje Aleš Boem s tím, že v New Yorku už má navázanou spolupráci a přichází mu první objednávky.

Předchozí trauma z jednání s investorem v něm ale zanechalo velkou opatrnost. Značku Boem Eyewear proto zatím financuje z vlastních zdrojů a zakázek, které dělá pro jiné brandy. Byť si uvědomuje, že pro masivnější globální růst bude dříve či později finanční support potřebovat. „Až přijde čas, vyberu si tentokrát partnera s prokazatelnou reputací a zkušenostmi v byznysu,“ přemýšlí.

A u koho by si přál, aby jeho brýle jednou nosil? „Už v dobách původní značky Lume se nám podařilo dostat první kousky k Marku Ebenovi nebo k režisérovi jednoho hollywoodského filmu natáčeného v Praze, Glennu Ficarovi. Ten nám potom poslal fotku z Mexika se vzkazem, že všichni na světě dávají brýle jen hercům a na režiséry každý kašle,“ vzpomíná s úsměvem. „Moje nová značka je opět zaměřená na kreativní lidi. A to nemusí znamenat jen umělce a architekty. Kreativita je životní styl a chuť vyjádřit svou osobnost výraznými designovými brýlemi může mít kdokoli z nás.“