Politici je berou na lehkou váhu. Středoškoláci mezitím školí vrstevníky, jak fungují pasti na sítích

Píše se rok 2030 a kraj volí školského hejtmana. Jeden z kandidátů slibuje, že zavede vyučování i v sobotu, a středoškolačka v lavici si ho bere do parády jako novinářka na tiskové konferenci. Chodí za ním, chce slyšet podrobnosti, nenechá ho vykroutit se z jediné odpovědi, až se s ním nakonec pohádá.

Zvenku to vypadá jako handrkování party středoškoláků, kteří si hrají na fiktivní volby. Ve skutečnosti jde o komplexní výukové cvičení. Žáci ve čtyřčlenných týmech otevírají obálky s indiciemi, ve kterých najdou vystřižený výrok, fotku vyrobenou umělou inteligencí nebo příspěvek s podezřele vysokým počtem sdílení, a postupně skládají dohromady, jak se dnes vede kampaň na sociálních sítích a jak snadno se v ní dá s voliči manipulovat.

Za hrou stojí sedmnáctiletý Jan Krejčí, student informatiky z Brna, a jeho spolek CTRL Europe. Sám ji ale nevymyslel. Scénář skládal s pedagogy, hlavně ze své střední školy, a s odborníky, kteří spolku pomáhají, od psychiatrů a psychologů po programátory umělé inteligence. Tým s ní jezdí po základních a středních školách a místo přednášky o dezinformacích nechává žáky, aby si manipulaci vyzkoušeli na vlastní kůži.

K tématu se Krejčí nedostal přes knihy, ale přes spolužáky. Všímal si, že tráví většinu dne scrollováním, věří tomu, co jim sítě servírují, a nechávají se jimi řídit i při nakupování. „Já osobně takhle žít prostě nechci,“ vysvětluje. A tak začal zjišťovat, jak fungují doporučovací algoritmy, kolik toho o uživatelích sítě shromažďují a proč někteří lidé raději svěří své problémy chatbotu než kamarádovi.

Uvědomuje si, že dezinformacím a ověřování faktů se v Česku věnuje již řada organizací. Manipulace přes sociální sítě a to, čemu odborníci říkají problémové užívání telefonu, ovšem Krejčímu připadaly odsunuté stranou. Sám upozorňuje, že nejde o závislost v odborném smyslu, chování dětí jí ale podle něj může připomínat. Když telefon odloží, bývají nervózní a podráždění, nedokážou se soustředit, a pokud mobil zůstane ve vedlejší místnosti, je to ještě horší.

Se svými obavami šel nejdřív za učitelkou Michaelou Ošlejškovou, která podobné chování viděla ve třídách také. Na školních akcích pak dostával krátký prostor pro prezentace a k jeho překvapení o ně spolužáci stáli. Pár promluv k vrstevníkům ale nemohlo nic zásadního změnit. Krejčí tehdy věřil, že smysl má i malá pomoc a že stačí pokusit se aspoň o nějakou změnu. K ambicióznějšímu cíli ho dotlačila až Ošlejšková. „Zeptala se mě, proč bych měl čekat, než to začne řešit někdo jiný. To mi otevřelo oči a rozhodl jsem se založit vlastní spolek,“ líčí.

Metodika, která staví na zábavě

Narazil ale na praktickou překážku. Tehdy mu bylo šestnáct let a spolek založit sám nemohl. Pomohla mu právě Ošlejšková, ke které se coby podpora přidala i Krejčího kamarádka, vývojářka Berenika Valentová, která se o umělou inteligenci dlouhodobě zajímá. Pomoc s iniciativou našel Krejčí i u odborníků, ke kterým se dostal přes rodinu. Jeho matka pracuje ve farmacii a pohybuje se mezi psychiatry a neurology, kterým ho představila.

Ti mu při soukromých konzultacích vysvětlovali, jak v mozku působí dopamin, opioidy a systém odměn a co se v něm děje například při scrollování sociálními sítěmi. „Dal jsem studiu opravdu hodně, ležel jsem týdny v papírech, abych byl schopný vytvořit poutavé materiály a metodiku, která by moje vrstevníky, ale třeba i mladší studenty, upozornila na rizika digitální závislosti a současně nenudila,“ popisuje.

Workshop CTRL Europe je proto postavený jako vyšetřování. Žáci se přihlásí do webové aplikace, kterou si spolek sám naprogramoval. Přes ni zadávají vyřešené indicie, hlasují, a když tým zaostává, lektoři mu pošlou nápovědu. Fiktivní volby jsou zvolené záměrně. Na neexistujícím úřadu nemůže nikdo spolku vyčítat, že ve hře naráží na konkrétní stranu, a kandidát, který chce zavést školu v sobotu, zase zaručuje, že se žáků celý případ osobně týká.

Každá obálka obsahuje jeden nebo dva typy manipulace. Lektoři například natočili vlastní politický podcast, ve kterém kandidátka ironicky prohlásí, že by sobotní vyučování zavedla, a hned dodá, že by to nikdy neudělala. K žákům se ovšem zprvu dostane jen sestříhané video, v němž to vypadá, že prohlášení myslí vážně.

Další dokument ukazuje fotku kandidáta opilého na večírku, kterou vytvořila umělá inteligence. Aby se dostali k další obálce, musí doplnit chybějící číslo, třeba počet sdílení u příspěvku. Při tom si všimnou, že video s nepravdivou informací má mnohem víc lajků i sdílení než to pravdivé, protože je podané zábavněji. „Zkrátka to není o tom, kdo má pravdu, ale je to o tom, kdo dokáže zaujmout,“ shrnuje Krejčí, co si z toho mají odnést.

Na konci přichází rozuzlení. Útok na kandidáta si zinscenoval on sám, aby jako oběť vzbudil soucit. Mnozí žáci to podle Krejčího odhalí dřív, než to lektoři prozradí, a začnou se mezi sebou přít, komu který útok pomohl a komu uškodil.

Psychologické očkování

Metodu, ze které CTRL Europe vychází, popisuje Krejčí přirovnáním k vakcíně. Tělo si vytvoří protilátky, když se setká s oslabeným virem, a podobně se člověk naučí poznat manipulaci, když ji nejprve uvidí v jednoduché a vtipné podobě.

Že nejde jen o dojem jednoho studenta, ukazují i celostátní data. Podle Souhrnné zprávy o závislostech v České republice 2025, kterou letos v lednu vydalo Národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti při Úřadu vlády, tráví na sociálních sítích čtyři a více hodin v běžný všední den 33 procent šestnáctiletých, o víkendu 42 procent. Sledováním a sdílením videí na YouTube nebo TikToku stráví tolik času dokonce 44 procent z nich, o víkendu 61 procent. Do kategorie rizika kompulzivního užívání internetu spadá podle evropské studie ESPAD z roku 2024 celkem 39 procent šestnáctiletých, z toho 22 procent ve vysokém riziku.

Dnes má spolek podle Krejčího zhruba sto aktivních členů rozdělených do mezinárodního týmu s 50 až 60 lidmi a do českého a slovenského týmu, každý se zhruba 30 až 40 studenty. Kolem nich je volnější komunita v dalších zemích, jejíž velikost odhaduje na zhruba 600 lidí. Spolupracující studenty má CTRL Europe v Belgii, Maďarsku a Polsku.

Největší překážkou dalšího růstu jsou peníze. Spolek má vlastní účetní tým a plánuje žádat o evropskou dotaci. Zatím si vydělává především pořádáním placených workshopů na základních školách, které na podobné programy mohou čerpat peníze od zřizovatele. Výtěžek z workshopů pak spolek využívá k financování akcí, které si na sebe samy nevydělají. Patří mezi ně například charitativní běh Odlož ten telefon, jehož výtěžek putoval organizaci Podané ruce, nebo chystaná vyšetřovací soutěž CTRL Challenge. Členové spolku za svou práci zatím žádnou odměnu nedostávají.

Proto se Krejčí obrací i na politiky. Ti ho ale podle jeho slov často berou vážně jen na oko. „Vyhledávám podporu i v politickém sektoru, ale zatím ne úspěšně. Politici nás často vidí jako další školský klubík. Vyslechnou nás, ale tím to obvykle končí,“ shrnuje, jak takové schůzky podle něj často vypadají.

Psychiatři, se kterými spolupracuje, se podle něj obávají, že se skutečné dopady mohou projevit až za desítky let. Dlouhodobá data zatím chybí, protože nikdo dosud nestrávil celý život s telefonem v ruce. Jan proto nežádá zavedení nového předmětu. Stačilo by mu, kdyby učitelé na základních školách věnovali tématu alespoň tři hodiny v rámci zdravotní výchovy a sami rozuměli tomu, jak sociální sítě fungují. „Nemůžeme čekat 30 nebo 40 let, než se začnou objevovat nějaké výzkumy. Jednat musíme hned,“ uzavírá.