Glosa Víta Hradila. Vládnoucí politici vždy chtějí nižší úrokové sazby. Platí to ve všech zemích, všech vládách a všech letech. Snížení úroků lze politicky prodat třeba jako dostupnější hypotéky. Ekonomice navíc zpravidla pokles sazeb dodá krátkodobý růstový impuls, což voliči také rádi uvidí. V neposlední řadě nižší sazby zlevňují obsluhu státního dluhu a tím rozvazují politikům ruce k většímu rozhazování. Celá měnová politika je proto vládami mnohdy zjednodušována do jasné úměry – čím nižší úroky, tím lépe.

Člověk přitom nutně nemusí být ekonom, aby pochopil, že to nedává logiku. Kdyby měnová politika byla takhle jednoduchá, proč by všechny státy na světě prostě zákonem nenastavily úroky co nejníže? Co třeba na 0 %? Nebo proč ne rovnou na minus 100 %? A co takhle minus 1000 %?

Ekonomie nicméně ví, že dočasný benefit z nižších sazeb bývá vykoupen jinými problémy. Například špatným zhodnocováním vkladů střadatelů nebo zvýšenou inflací. I proto jsou ve všech vyspělých státech centrální banky na vládnoucích politicích do značné míry nezávislé – aby je politici nemohli tlačit do stále nižších a nižších sazeb.

To nicméně neznamená, že centrální banky žijí ve vakuu a jsou od politiků zcela izolovány. I členové bankovní rady se pohybují ve společnosti a vnímají média. Politici tedy na ně mohou tlačit nepřímo, když jim adresují tu jemnější, tu drsnější vzkazy.

Příklady těch nejdrsnějších v nedávné době předvedl americký prezident Donald Trump, který dnes už bývalého šéfa Fedu nepokrytě urážel, a dokonce mu i vcelku otevřeně vyhrožoval, když odmítal úroky snížit. V Česku tak daleko ještě nejsme, nicméně i náš premiér guvernérovi České národní banky dost jasně vzkazuje, kam má se sazbami zamířit.

Paradoxně tím ovšem může dosáhnout opačného efektu. Pro centrální banku je totiž extrémně důležitá její vlastní důvěryhodnost. Potřebuje, aby ji občané, firmy i finanční trhy brali vážně. Pokud by o tuto devízu přišla, významně by si zkomplikovala vlastní život. A to poslední, co by potřebovala, by bylo, aby si o ní trhy začaly myslet, že je řízena politiky.

Lze si tedy teoreticky představit situaci, kdy ČNB ve skutečnosti zvyšovat sazby tak úplně nechce, ale bojí se, že pokud to neudělá, bude to vnímáno jako její kapitulace před politiky, kteří ji od toho odrazují. A tak nakonec sazby zvýší právě proto, že to politici hlasitě odmítají. Nikoliv na truc, ale protože si prostě nemůže dovolit vyvolat dojem, že politiky poslouchá.