Brankář Antonín Kinský je jednou z nejpozoruhodnějších postav českého profesionálního sportu, která v době reprezentačního zmaru ukazuje úspěšnou tvář tuzemského fotbalu. Vždyť tři roky nazpět nastupoval za druholigový Vyškov a teď podepsal nový kontrakt s londýnským Tottenhamem za desítky milionů korun. Ovšem ještě na přelomu jara a zimy byl tamtéž na odpis a pomýšlel na odchod. Jeho příběh je zkrátka plný pádů a vzestupů. „Vždycky jsem měl jasný cíl a disciplínu,“ shrnuje svou cestu třiadvacetiletý gólman v podcastu Money Maker.

Do Tottenhamu odešel Kinský loni v zimě z pražské Slavie, ale dlouho se mu tam moc nedařilo. Chytnul se až v závěru skončeného ročníku Premier League, kdy pomohl svému klubu vybojovat záchranu, a od příští sezony by měl být po čerstvém prodloužení smlouvy ve slavném anglickém klubu jedničkou.

V rozhovoru, který si můžete poslechnout ve všech podcastových aplikacích či v přehrávači níže, vysvětluje, proč dal týmu přednost před reprezentací, jak smýšlí o českém fotbalu, jakou roli v jeho životě hraje otec, který byl také úspěšným brankářem, jak pracuje se stresem i v čem se liší zázemí špičkových zahraničních klubů od těch českých.

Houpačka profesionálního sportu

Na sportu se mi líbí, že je to jako na houpačce. Jednu chvíli můžete být úplně nahoře, jindy zase dole. Všechno se mění hrozně rychle. Ve Slavii jsem chytal za béčko, za rok jsem byl na hostování v lize a za další rok už v Tottenhamu. Nic se ale neděje jen tak. Vždy je potřeba jít štěstí naproti. Přesně jsem věděl, co chci a co pro to musím obětovat. Věřil jsem, že když tomu dám maximum, vrátí se mi to. Ne vždy to vyjde hned, ale dřív nebo později se ta práce prostě zúročí.

Rodina jako hlavní opora

V mé cestě i v životě hrají obrovskou roli rodiče, obzvlášť táta. Měl jsem období, kdy mě trápily zdravotní problémy a na dva měsíce jsem z fotbalu úplně vypadl. Chytal jsem pak za béčko v Pardubicích a během dvou zápasů po návratu jsem dostal asi šest gólů. Nevypadalo to, že bych se měl v dohledné době vrátit do brány.

Pamatuju si, jak jsme se o tom s tátou bavili. Říkal mi, ať jsem v klidu. Že nemusím být hned za tři roky v extra velkém evropském klubu. Že se to možná bude posouvat pomaleji, ale nakonec tam dojdu. Odpověděl jsem mu, že to vím, ale chci tam dojít co nejrychleji. To byla snad naše jediná větší hádka.

V ten moment mě hodně podržela ségra. Vysvětlovala mi, že to rodiče myslí dobře a mají jen strach, abych nebyl zklamaný, kdyby to náhodou nevyšlo. Řekl jsem jí: „Ono to vyjde, takže zklamaný nebudu.“ Ségra věděla, jak to mám nastavené. Nevím, jestli mi tehdy úplně věřila, ale podporovala mě. Bylo pro mě důležité slyšet, že to někdo vidí stejně.

Jazyky jako klíč k Evropě

Na hřišti jsem chtěl být vždycky šampion, to mě bavilo. Ale že bych se z vlastní iniciativy chtěl učit angličtinu a další jazyky? To zase ne. Jsem zpětně vděčný rodičům za to, jak mě vedli. Když mi bylo asi třináct a vybíral jsem střední školu, táta mi poradil, ať si zvolím něco, co se mi v životě bude hodit a ať zkusím jazykovou školu, protože pokud chci hrát fotbal a výhledově odejít do zahraničí, cizí jazyk budu potřebovat.

Sám měl zkušenost z Ruska, kde sice základy měl, ale po přestupu zjistil, že to nestačí. Bavili jsme se o tom, kam by mohly vést moje kroky z Česka. Logicky se nabízelo Německo, kam v posledních letech odcházelo hodně hráčů a brankářů. Nastoupil jsem proto na rakouské gymnázium a začal intenzivně pilovat němčinu.

S tím, že skončím přímo v Anglii, jsem tenkrát vůbec nepočítal. Většina učitelů ale byla z Rakouska, a když mi chyběla slovíčka v němčině, musel jsem přepnout do angličtiny. Díky tomu jsem se naučil oba jazyky, což mi v mých začátcích v zahraničí neuvěřitelně pomohlo.

Zkouška trpělivosti a nejtěžší rok

Při zpětném pohledu musím přiznat, že dřív jsem podobně těžké chvíle vůbec nechtěl zažívat. Věřil jsem, že všechno musí jít hladce. Cítil jsem, že mě tlačí čas. Věděl jsem, že pokud se chci v určitém věku dostat na vrchol, nesmím se zastavit. Musím neustále hrát a být na hřišti. A najednou přišla brzda, která trvala celý rok.

V hlavě jsem se sice uklidňoval myšlenkou, že jsem svému snu blízko. Říkal jsem si: Jsem v Tottenhamu. Sice nehraju, ale nikdy jsem si neříkal, že jsem dvojka. Vždycky jsem si říkal, že jsem jednička, která momentálně jen nehraje. Jakmile se cokoliv stane, půjdu do brány. Jsem přesně tam, kde jsem chtěl být. Což se nakonec potvrdilo. Chvílemi to ale bylo těžké, mává to s vámi.

Rok je nesmírně dlouhá doba, obzvlášť když každý den vypadá naprosto stejně. Vstanete, odmakáte trénink, ale víte, že o víkendu hrát nebudete. V těchto momentech pro mě byl klíčový úzký okruh nejbližších přátel a rodina. Přečkat rok na lavičce není až takový problém. To těžké je ten čas správně využít. Věděl jsem, že si nemůžu dovolit ten rok promarnit. Musel jsem naplno odmakat každý trénink. Když pak moje šance konečně přišla, bylo už snadné do toho naskočit.

Smolné Atlético a síla disciplíny

Před zápasem s Atléticem v osmifinále Ligy mistrů jsem se cítil naprosto skvěle. Byla to má vysněná chvíle. A to přesto, že jsem předtím tři čtvrtě roku pořádně nechytal. Cítil jsem se sebevědomě a hrozně se na ten zápas těšil. Bohužel to ale úplně nevyšlo. Štvalo mě to. Věděl jsem, že to mohl být ten klíčový moment, od kterého se odrazím k pravidelnému chytání až do konce sezony.

Místo toho jsem si musel říct, že začínám zase od nuly. Nejhorší na tom všem byla ta nejistota. Kdybych věděl, že si zachytám za měsíc, snadno bych se na to upnul. Takhle jsem se budil s tím, že nevím, jestli to přijde už o víkendu, nebo ne. Na druhou stranu jsem věděl, že pokud jsem se po takové pauze bez zápasu dokázal cítit takhle připravený, dělal jsem v tréninku evidentně něco dobře.

Musel jsem to prostě jen zopakovat. Zní to jednoduše, ale praxe je mnohem těžší. V takových chvílích přichází na scénu disciplína. Je to jedna z mých nejsilnějších vlastností. Nakonec to bylo jen o tom, jestli se dokážu znovu donutit k tvrdé dřině. Zvládl jsem to, a díky tomu se mi povedl ten závěr sezony.

Jít vlastní cestou navzdory okolí

Lidé z mého okolí mi často radili, ať věci nedělám tolik po svém a ať trénuju stejně jako všichni ostatní. Mně ale bylo jasné, kudy chci jít. Můj táta byl v předchozích letech jedním z pár úspěšných českých brankářů, a tak jsem si říkal: Budu poslouchat jeho, nebo někoho, kdo to má jen načtené, ale chybí mu ta osobní zkušenost z velkého fotbalu?

Říkám to s maximálním respektem ke všem trenérům. Věděl jsem ale, že když tátu od dětství poslouchám a trénuju pod ním, nese to ovoce. Už ve třinácti mě chtěly zahraniční kluby, takže jsem očividně dělal něco dobře. Bral jsem to tak, že pokud se chci dostat do Evropy, musím ho poslouchat.

Nebylo to tak, že bych ignoroval ostatní lidi, ale měl jsem obrovské štěstí, že jsem měl tátu neustále po ruce. Odlišný přístup k tréninku a trochu jiná cesta jsou jedny z hlavních důvodů, proč jsem dnes tam, kde jsem.

Být nejlepší na hřišti, finance přijdou samy

Táta mi vždy říkal: „Jestli tě fotbal baví, soustřeď se na fotbal. Buď rád, že ho můžeš hrát, a hraj ho, co nejlépe umíš, protože v momentě, kdy budeš hrát, jak nejlíp umíš, tak s tím budou spojené výsledky, úspěchy a samozřejmě i finance“.  Nikdy jsem to neměl nastavené tak, že bych chtěl primárně peníze a kvůli tomu si řekl, že musím hrát dobře a budu kvůli tomu mít rád fotbal. Podle mě je důležité, aby to bylo naopak – dělat to, co člověka baví, a to ostatní pak přijde.