Tři roky jel na kole kolem světa. Romantická představa, ale reálný život to není, říká a vrací se do IT
„Když jste na cestě, máte pocit, že skutečný život se odehrává jinde,“ říká Matěj Balga. Teď pracuje pro jeden z nejrychleji rostoucích startupů.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
„Tři roky jsem objížděl svět na kole, dvacet kilometrů za hodinu. Dnes letím v raketě, která za rok vystřelila od nuly ke 100 miliardám korun.“ Těmito slovy popisuje svoji aktuální pozici Matěj Balga, jenž studoval robotiku a živil se i vývojem softwaru. Před lety se ale kvůli tehdejší přítelkyni rozhodl na kole dojet z Prahy do Koreje, místo toho ale skončil v Číně, dále projel z Aljašky až do Jižní Ameriky a přes Afriku se vrátil zpátky do Česka.
„Skoro každý má romantickou představu o velké cestě za poznáním. Jenže putování samo o sobě žádnou katarzi nepřinese. Ta moje přišla, až když jsem sesedl z kola,“ ohlíží se dnes pětatřicetiletý Balga, který onou zmiňovanou raketou naráží na původem izraelský startup s oficiálním sídlem v Nizozemí Wonderful. Vznikl teprve loni a před pár týdny ho investoři ve čtvrtém investičním kole ocenili už na více než sto miliard korun. Mimochodem, český fond United Founders byl mezi vůbec prvními, kteří jej podpořili, a na této raketě se vezou také.
Balga do Wonderfulu nastoupil letos v dubnu na pozici CTO pro Česko a Slovensko jakožto první zaměstnanec u nás. Dnes má tým asi deset lidí, celkem startup zaměstnává asi 700 lidí a do konce roku míří – podpořen zmiňovanou investicí – k tisícovce.
Wonderful svoji platformu prezentuje jako „AI operační systém“, který jeho zákazníci z řad velkých korporací využívají k automatizaci pracovních procesů, k vývoji a nasazování aplikací nativních pro AI a ke koordinaci agentů ve všech částech firmy. „Debata o AI se pořád točí kolem toho, který model je lepší. To je za půl roku jedno, modely jsou komodita a dělají je laboratoře. My neděláme vědu, děláme aplikovanou AI,“ vysvětluje Balga.
Firmy pomocí nástroje provozují své agenty na identitu, oprávnění, přístupy k datům a systémům či dohled. Balga přitom říká, že projekty ve firmách neumírají kvůli kódu, ale protože nikdo neví, kdo daný proces vlastní. „Agent není software, agent je zrcadlo firemního procesu. Proto ho nemůže dlouhodobě vlastnit inženýr, ale člověk, který ten proces řídí. Naši inženýři sedí u zákazníka protože agent se musí postavit tam, kde ten proces žije, a pak předat byznysu,“ vysvětluje.
Jeden z nejrychleji rostoucích startupů izraelských zakladatelů
Přímo u klientů tak Wonderful nasazuje vývojáře, které firma interně nazývá jako Forward Deployed Engineers. Pár týdnů fungují jako interní zaměstnanci, a v korporátním prostředí se snaží doručit výsledky v řádu týdnů či někdy dnů – naproti měsícům až rokům, jak to vzhledem k rigiditě procesů funguje v běžné praxi. Podle Balgy je to možné ze tří důvodů: „Platforma už existuje, takže nestavíme základy. Naši inženýři sedí uvnitř, takže se nečeká na e-maily. A od prvního dne u toho je člověk z byznysu, který proces řídí a rozhoduje,“ přibližuje.
Tato strategie se má startupu vyplácet. Podle Wall Street Journal díky tomu za rok vyrostl z jednoho milionu na 70 milionů dolarů anualizovaných tržeb (ARR), tedy 1,5 miliardy korun, s cílem překonat do konce roku 100 milionů dolarů, 2,2 miliardy korun. Při tom má aktuálně dosahovat hrubou marži na úrovni 52 procent. Balga konkrétní klienty firmy nesděluje, americký deník ale zmiňuje například Deutsche Telekom s tím, že Wonderful pracuje i pro jeho českou dceru T-Mobile.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsModel postavený na inženýrech „v terénu“ je však finančně drahý a náročný na operativu, i proto Wonderful musel nabírat velká finanční kola. Izraelský technologický server Calcalistech pak analyzoval, že největším otazníkem pro startup bude snaha překlopit současný růst do ekonomiky klasické softwarové firmy s vysokými maržemi, aby jí do budoucna nezůstala těžká nákladová struktura lidsky náročného poradenského byznysu. Potenciál má však podle portálu velký, aktuálně je jedním z historicky nejrychleji rostoucích startupů izraelských zakladatelů.
Balgova kariéra se přitom v průběhu let vyvíjela různými směry. Už v osmi letech dostal Atari, díky čemuž se dostal k tvorbě počítačových her a později programování. Když přemýšlel nad studiem vysoké školy, zvažoval žurnalistiku, fotografii i filozofii, nakonec ale zvítězil pragmatismus a vsadil na jediné, co jej „mohlo uživit“ – robotiku.
Dvě léta také pracoval v Centru pro strojové vnímání na ČVUT, ale uvědomil si, že akademická dráha pro něj nebude. V průběhu let se pak věnoval zástupu projektů, měl například firmu na tvorbu mobilních aplikací, kterou nedávno vzhledem k nástupu AI uspal, a v rámci tvorby softwaru se pohyboval i v oblastech firmwaru či bankovnictví.
Za přítelkyní do Koreje na kole
Koncem svého studia na ČVUT ve svých třiadvaceti letech ale procházel těžkým obdobím. Vážně onemocněl a jeho tehdejší přítelkyně odjela do Jižní Koreje. „A já jsem udělal velice romantické, a velice naivní, rozhodnutí jet za ní na kole,“ usmívá se Balga, jenž čelil i posměškům od kamarádů, zda opravdu potřebuje projet několik tisíc kilometrů jen proto, aby dal holce pusu, a pak se vrátil.
Na cestu skutečně vyrazil a asi v její polovině se dozvěděl, že si už jeho ex-přítelkyně našla někoho jiného. „Nepojedu přece zpátky,“ říkal si a místo Koreje nakonec dojel do Číny. Neměl však peníze a sháněl práci, která by ho zachránila. Tak se dostal k dělání stavebního dozoru nebo k práci v baru, kde všem návštěvníkům říkal svůj příběh i to, že rozumí webům a grafice. Tím si nakonec dokázal vydělat zajímavé peníze, a to i na cestu domů.
Když si řeknete, co chcete, často to dostanete, jen to musíte zkoušet.
„Ale když už jsem měl tolik peněz, nechtělo se mi zpátky,“ usmívá se. Odletěl tak na Aljašku, odkud na kole pokračoval dál směrem na jih, a fungoval přitom v zajetém režimu: Když na tom byl finančně špatně, našel si práci. Například v San Franciscu se v barech bavil s lidmi, vyprávěl jim svůj příběh, a oni chtěli dobrodružného mladíka na cestě kolem světa podpořit, tak mu dohodili menší joby. „Ono to opravdu není těžké. Když si řeknete, co chcete, často to dostanete, jen to musíte zkoušet,“ popisuje.
Ze Spojených států se na kole nakonec dostal až do Jižní Ameriky, kde ale postupně ubývaly možnosti, kde najít dostatečně dobře placenou práci, aby ve své cestě mohl pokračovat. „V USA i v Číně se to dalo, v Jižní Americe jsem si vydělal jen na udržení,“ říká s tím, že například v Kolumbii měl menší startup, který ho uživil další rok.
Čím dál častěji ale Balga cítil, že mu chybí domov, byl nostalgický a zároveň začínal mít pocit, že měl do té doby velmi velké štěstí. Pak se něco zlomilo a začal mít strach. „Spočítal jsem si, že jsem asi sedmkrát mohl umřít, a ani jednou to nebylo hrdinství, vždycky jen hloupost. Dlouho jsem to bral jako důkaz toho, jak jsem zkušený dobrodruh. V Brazílii jsem však pochopil, že to byl důkaz, že mám štěstí. A štěstí není dovednost, štěstí se vyčerpává,“ přiznává. V mezičase navíc jeho prarodiče měli zdravotní problémy, a uvědomil si, že kdyby ve své cestě pokračoval dál na jih, zabrala by mu další dva roky.
Proto se opět sbalil, přeletěl do Afriky a vydal se na cestu do Evropy s původním cílem usadit se ve Španělsku. Tam také potkal svého známého, který žil podobným stylem života. A něco se v něm zlomilo. „V Madridu jsem se opil s kamarádem, který žil stejně jako já, jen už deset let. Díval jsem se na něj a viděl sebe. Četl jsem, že existují dva druhy nomádů: jedni jsou doma všude, druzí nikde. A ten večer mi došlo, že jsme oba ti druzí. Na cestě potkáte tisíc lidí a s nikým nezůstanete. Je to jedna dlouhá party, což je plytké, ať to trvá jak dlouho chce,“ popisuje.
Jednoho dne jsem jen zjistil, že už nemám důvod jet dál, a to je celé.
Poprvé si to uvědomil už v Číně, tedy dva roky před tímto momentem, což také zapsal do knihy, kterou o svých cestách napsal: „Když jste na cestě, nemůžete se ubránit pocitu, že to jsou prázdniny a skutečný život se odehrává jinde. A ten život někdo provozuje: lidi, kteří zůstali doma a chodí do práce. Bez nich by se svoboda na kole žít nedala, žijete ji na jejich účet, na dluh. Tak si sbal ranec buchet a vyraz na zkušenou, ale pak se vrať a dej světu zpátky to, co ti dal. Vrátit se mi trvalo další dva roky.“
Takovým způsobem na cestě kolem světa nakonec strávil tři roky, než se natrvalo vrátil zpátky do Česka. Jak ji zpětně hodnotí? „Není to tak, že po padesáti tisících kilometrech na vás čeká cedule s nápisem: tohle je ono, to, co hledáš. Žádná cedule nepřijde. Jednoho dne jsem jen zjistil, že už nemám důvod jet dál, a to je celé,“ odpovídá Balga, který pak prostě přestal. „Stejně jako Forrest Gump. Běžel, pak se zastavil a šel domů.“
Po návratu domů do Česka pak tehdy sedmadvacetiletý Balga cítil i jakýsi vnitřní dluh a tlak, protože viděl, že jeho známí kupovali byty či stavěli domy, řešili svatby a zakládali rodiny. „Vždy chcete to, co nemáte. Tři roky jsem odjížděl od všeho a od všech a byl jsem v tom čím dál lepší. Po návratu mi trvalo rok, než jsem přestal odkládat závazky jen proto, že bych za měsíc mohl být zase pryč. Svoji ženu jsem potkal na konci té elipsy, jako poklad z Coelhova Alchymisty: celou dobu čekal na místě, odkud jsem vyrazil. A pak přišly děti a poprvé v životě tu byl někdo, od koho jen tak neodejdu,“ ohlíží se.
Cesta je už teď pro Balgu uzavřená kapitola, v současnosti se kromě rodiny soustředí na práci pro Wonderful, kde s ní ale vidí paralely: „Na cestě jsem se naučil přijet do města, kde nikoho neznám, a za týden mít práci, bydlení a lidi kolem sebe. První rok pobočky je to samé: přijdete do firmy, kde vás nikdo nečeká, a za osm týdnů má něco běžet. V tom jsem doma. Rozdíl je, že tehdy jsem nevěděl, kam jedu, a bylo mi to jedno. Teď vím přesně, kam jdu, a nemůžu se dočkat až tam budeme. Tohle je to, kvůli čemu jsem se vrátil.“
