U Opavy vybudoval miliardový byznys, teď ho předává synovi. A říká: Evropa se zbláznila, postupně jdeme pryč

Půl roku spal v kanceláři na karimatce, domů prakticky nechodil a za bankovní úvěry ručil vlastním domem, až se jeho manželka strachovala, že celá rodina skončí na ulici. Ovládnutí jedné z mála ryze českých firem v automobilovém průmyslu provázel boj mezi společníky, Pavel Juříček z něj však nakonec vyšel jako jediný majitel. Brano Group z Opavska, jehož historie sahá do roku 1862, postupně přivedl k miliardovým tržbám a otevřel mu dveře do USA i Číny. A teď se chystá předat podnik synovi. Kdy? „As soon as possible,“ říká.

Do fabriky Brana v Hradci nad Moravicí nastoupil Juříček v roce 1982 jako vývojový technolog. Postupně se vypracoval na hlavního inženýra a šéfa projektu pro tehdy chystanou Škodu Favorit a kvůli přípravě nových postupů, jako bylo elektroerozivní obrábění či kalení v ochranné atmosféře, cestoval po západní Evropě. „Ve Švýcarsku nebo Německu jsem se učil procesy, které u nás nebyly běžné, a pak je tady předával místním zaměstnancům,“ vzpomíná.

Po sametové revoluci se však dostal do střetu s tehdejším vedením a musel firmu opustit. „Ředitel byl úplný idiot. Když jsem mu řekl, že nerozumí řízení fabriky, vyhodil mě,“ popisuje Juříček bez obalu. Ocitl se mimo závod, spoluzaložil katedru managementu na ekonomické fakultě na Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava a studoval na London Business School nebo na Erasmově univerzitě v Rotterdamu. Nic nenasvědčovalo tomu, že by se do Brana ještě někdy vrátil. Jednou se ovšem ozvali bývalí kolegové.

„Požádali mě o pomoc s privatizací podniku. Dodnes mám ten privatizační projekt v šuplíku, má asi 150 stránek,“ usmívá se, chvíli šmátrá pod stolem a pak skutečně nachází tlustý úřední spis. Původně se do akce chtělo připojit kolem 10 lidí, když jim ale Juříček řekl, že každý z nich musí dát jako zálohu peníze nebo zastavit dům, část z nich vycouvala. Se svými čtyřmi společníky poté získal 29procentní podíl ve firmě a postupně ho navyšovali dokupováním akcií investičních fondů, které tehdy v Branu držely třetinu.

Generálním ředitelem společnosti se stal právě Juříček. „Mí společníci však byli o generaci starší než já a už tolik pracovat nechtěli. Začali si stěžovat, že nemají peníze ani na auta, i když jsem jim vysvětloval, že dokud splácíme úvěry, nic nedostanou. Tak se proti mně obrátili a chtěli mě odvolat, zaměstnanci se za mě ale postavili a vyhlásili stávkovou pohotovost. Nakonec jsem ostatní podílníky vyplatil a stal se jediným vlastníkem,“ líčí muž, kterého miliardářské žebříčky řadí mezi stovku nejmajetnějších Čechů.

Na otázku, co všechno v Branu od té doby změnil, odpovídá jediným slovem: „Všechno“. Růst firmy, která v devadesátkách byla dle jeho slov „hnusnou malou černou fabrikou“, postavil na vývoji vlastních výrobků, technologií a procesů. Začal rovněž objíždět svět a nabízet součástky automobilkám. A tak zatímco na přelomu tisíciletí patřily mezi zákazníky společnosti jen Škoda, Tatra a Karosa, dnes se v Hradci nad Moravicí vyrábí tlumiče, pedálové soustavy, tažná zařízení, dveřní zámky nebo houkačky také pro Teslu, Mercedes-Benz, Volkswagen, General Motors i další automobilky včetně těch čínských.

Nyní nastává čas přenechat řízení mladší generaci. Osmatřicetiletý Václav Juříček je na tuto roli chystaný bezmála dvě dekády a celá rodina s předáním vedení do jeho rukou souhlasí. „Kráčí v mých šlépějích, zakládal naši americkou pobočku, řídí naše aktivity v Číně, takže postupně převezme celý holding,“ vysvětluje jeho otec. Zdůrazňuje přitom, že syn si pozici odpracoval. „Je to konstruktér a vývojář, začal u nás od píky. Rozhodně není žádný synáček papínka.“

Otec zakladatel si každopádně hodlá ponechat strategický dohled a majetkovou kontrolu. „Snižovat podíl si nebudu,“ podotýká s tím, že majetek bude nadále ukotven ve svěřenském fondu a on sám zůstane stoprocentním vlastníkem firmy. Syn jako generální ředitel prý dostane vysokou míru samostatnosti, klíčová rozhodnutí o rozpočtu či akvizicích však zatím zůstanou otci. „Připouštím, že se v některých operativních krocích občas neshodneme, ovšem ve strategii máme 99procentní soulad,“ pochvaluje si Juříček starší.

Jeho další dvě děti dnes ve skupině nepůsobí. Dcera Lenka zde sice dřív měla na starosti strategické nákupy, později si ale založila soukromou základní školu, vyrábí kombuchu a pěstuje tulipány. „Doufám, že se do firmy někdy vrátí,“ říká její otec. Druhá dcera Eva žije v Brně, kde organizuje Nebál, netradiční večírek bez pevného scénáře, na kterém se stírají hranice mezi diváky a účinkujícími. Vedle toho pořádá firemní eventy po celé republice.

Po částečném odchodu z Brano Group se bude Juříček věnovat převážně společnosti PJ Holding, kam zaparkoval své soukromé investice. Patří mezi ně například několik nemovitostí pro zaměstnance, větrné elektrárny u Baltského moře, platformy DocPlanner či ZnámýLékař, kancelářské budovy ve Varšavě – do kterých vstoupil společně s investiční společností Enern a zakladatelem Rohlíku Tomášem Čuprem – nebo klinika duševního zdraví v Brně. Ostatně projekty v psychiatrii či rehabilitaci teď chce rozvíjet stále víc.

„V Česku samozřejmě máme řadu soukromých nemocnic a poliklinik, jejich hlavním cílem je ale vydělávat. Já se chci zaměřit hlavně na jejich produktivitu a dostat se v tom blíž ke Spojeným státům nebo Jižní Koreji. Když narazím na zajímavou příležitost ve zdravotnictví, nejspíš do ní půjdu. Beru to i jako způsob, jak České republice něco vrátit za to, že mi umožnila podnikat. A ačkoliv mi je 70 let, myslím, že ještě pořád můžu něco dokázat,“ hlásí. Co už ovšem nechce, je návrat do sněmovny, kde několik let seděl za hnutí ANO. „Politika je nuda,“ směje se.

Brano Group mezitím hledá další růst hlavně za hranicemi Evropy. Od začátku letošního října rozbíhá v americké Georgii výrobu součástek pro Teslu a General Motors. „Cílem je dostat se v závodě na roční obrat nejméně 10 až 15 milionů dolarů,“ vypočítává Juříček. Pokud se to podaří, může následovat rozšíření výroby nebo přesun části nových projektů do Mexika, například k městům San Luis Potosí či Santiago de Querétaro.

Přesunem do USA se navíc Brano vyhnulo dovozním clům, která prezident Donald Trump zvyšuje ve snaze do země přilákat výrobce z jiných částí světa. „Naší primární motivací pro otevření závodu v Georgii bylo, abychom byli blíž zákazníkům, je ale pravda, že je Trump nevyzpytatelný, a kdo ví, jaká opatření ještě může zavést,“ upozorňuje slezský miliardář.

Dalším důvodem pro expanzi do Spojených států jsou i úspory. „Podívejte se, energie v českých závodech jsou oproti Číně zhruba dvojnásobně drahé, oproti USA přibližně trojnásobně. Evropa se se svým Green Dealem, ESG a ostatními regulacemi, které automobilovému průmyslu zvyšují náklady, zbláznila. Evropští politici hrají na housle na potápějícím se Titanicu. USA a Čína jedou formuli 1, zatímco my se projíždíme na dětském kolotoči,“ tvrdí Juříček.

I proto firma hledá uplatnění jinde. „Krok za krokem jdeme pryč z Evropy,“ přiznává její majitel. A vzápětí doplňuje: „Taky co tady? Jak má náš průmysl přežít? Já už jen doufám, že dojde k nějakým změnám v Evropské unii a že politici začnou konečně chápat, že takhle akorát ničí evropskou civilizaci.“ Stávající výrobní kapacity v Česku zatím přesouvat nehodlá, v roce 2023 nicméně Brano zavřelo jeden ze svých tuzemských závodů v Rakovníku.

Vedle expanze ovšem Juříček řeší i méně příjemné pozůstatky minulosti. Brano má totiž stále závod u ruského Nižního Novgorodu, v němž pracuje asi 12 lidí. „My už tam ani nemáme aktivity, spíš to jsou pasivity,“ osvětluje. Firma se podle něj snažila fabriku několikrát prodat, odchod ze země ale byznysmen odmítá za podmínek, které diktuje Moskva skrze povinná ocenění a odvedení většiny hodnoty podniku Branorus ruskému státu. „Než abych něco platil Putinovi, tak tam radši nechám hodit bombu.“

Rusko proto pro Juříčka představuje především problém, zatímco samotné Brano dál staví na vývoji nových výrobků. Jedním z nich má být automatický výklop pro tažná zařízení – Brano jej teď dokončuje a sériovou výrobu plánuje zahájit příští rok. Vedle toho vyvíjí nové typy zámků a elektronických prvků. Některé z nich už má patentované, o dalších jedná s čínskými automobilkami, které o tato řešení projevují největší zájem.

Mezi výrobky vznikajícími v Branu jsou i takové, na jejichž konstrukci se podílel přímo majitel firmy nebo jeho syn Václav. Pavel Juříček je má vystavené u sebe v kanceláři a na rozloučenou je hrdě ukazuje. Mezi nimi jsou třeba parkovací asistenty, zámky pátých dveří, přitahovače dveří nebo moduly palivové nádrže. „Oba jsme docela kutilové,“ uzavírá podnikatel se smíchem.