V Krušných horách koupil staré nádraží a pár vagonů a začal je opravovat. Udělal z nich unikátní ubytování
Štěpán Macháček, zpravodaj Českého rozhlasu v Káhiře, koupil staré nádraží v Krušných horách, aby ho zachránil před demolicí. Dnes tu ubytovává hosty.
Na hřebeni Krušných hor, v nadmořské výšce 850 metrů, se v devadesátých letech zastavil čas. Železniční trať číslo 137 z Chomutova do Vejprt přišla o každodenní provoz, nádražní budovy osiřely a postupně se začaly bourat, jedna za druhou. Mezi nimi měla být i Kovářská, nádraží, které leží kousek od Božího Daru. Nakonec se ho ale podařilo zachránit.
Štěpán Macháček vystudoval arabštinu na Karlově univerzitě, pak čtyři roky učil egyptské studenty v Káhiře češtinu a od roku 2013 pokrývá jako zpravodaj Českého rozhlasu Blízký východ. Ke své práci arabisty a islamologa přidal v průběhu let ještě roli překladatele a spoluautora několika publikací o muslimském světě. Káhira je jeho druhý domov a právě odtud se snaží kočírovat opravu nádraží Kovářská. Místa, které znal už od mládí.
Když se kolem roku 2012 spustila demoliční vlna podél krušnohorské trati, bylo jasné, co nádraží čeká. „Mám rád staré technické stavby, ale dnes to pro ně dopadá špatně a velmi rychle mizí, demolují se jedna za druhou. Přitom nabízejí zajímavý estetický zážitek,“ říká Macháček. Když hrozila demolice i Kovářské, byl tu zrovna na procházce s manželkou a řekl si, že zkusí napsat Správě železnic, jestli by nádraží neprodali. Neměl s místem žádné plány, byl to jen takový momentální nápad a mnoho si od toho nesliboval.
O to víc ho překvapilo, že Správa železnic s prodejem souhlasila. „Pán, který nám objekt předával, ale jen kroutil hlavou a ťukal si na čelo, divil se, proč o něco takového stojíme. Kupní cena byla nízká, protože šlo o budovu v havarijním stavu,“ popisuje pro CzechCrunch Macháček a dodává, že v tu chvíli mu došlo, že vlastně neví, co s nádražím budou dělat.
Máme nádraží, tak co dál?
Pustili se do oprav, aby budovu zachovali a nepodléhala dál zkáze. „Tady u rekonstrukce už šlo o jiné částky, než co jsme dali za samotnou budovu. Vyklízení stovek tun sutin, nová střecha, nové stropy, nová okna. A to všechno jsem řídil z Egypta přes videohovory,“ doplňuje.
Celý projekt od začátku financuje z vlastních zdrojů. Žádné dotace, žádný investor. „Nechtěli jsme nikde natahovat ruku,“ vysvětluje Macháček. Zároveň jim vyhovovalo, že je nic netlačilo a rekonstrukce mohla probíhat klidným tempem. Na nádraží pracovali s kamarády, když přiletěl z Egypta na dovolenou.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch Jobs„Pořád jsem si ale říkal, že nádraží bez vagonů vypadá smutně,“ vzpomíná. Zároveň bylo potřeba během prací někde přespávat, a tak se rozhodl si nějaké vagony pořídit. Macháček s kamarádem a tehdejším rozhlasovým kolegou Pavlem Polákem, který mezitím odkoupil protější budovu bývalé drážní vodárny, začali pátrat po vyřazených kusech.
ČD Cargo mělo na odstavném nádraží v Ústí nad Labem čtyři služební hytláky, tedy vagony určené původně pro převoz posádky. Prodávali je za cenu šrotu, zhruba padesát tisíc korun za kus. „Zachránili jsme je hrobníkovi z lopaty,“ říká Macháček. Jejich stav byl ale tristní, přespávali v nich bezdomovci a narkomani, podlahy nasáklé chemikáliemi musely celé pryč. Každý si nakonec koupil dva.
Na rekonstrukci přizvali architekta Štěpána Řehoře, který do té doby dělal především dřevěné sauny. „Ale hned od začátku byl z projektu nadšený a to je myslím i vidět na tom, jak jsou vagony pojaté,“ popisuje Macháček. Výsledkem jsou čtyři kusy, které mají dokonce i svá jména: Alois, Přednostův, Fanynka a Lesní. Každý s koupelnou, plně vybavenou kuchyní, krbovými kamny a panoramatickými posuvnými okny.
Nejdřív tam jezdili kamarádi, pak se začali ozývat cizí lidé. Štěpán Macháček takový zájem nečekal. „My jsme s tím vůbec nepočítali. Možná, že to lidi cítí, že to nebyl primárně komerční projekt. Možná, že o to víc se jim to líbí,“ říká. Peníze z pronájmů jdou zatím skoro celé zpátky do rekonstrukce výpravní budovy a na práci na dalších částech nádraží. „Je to dneska jeden z hlavních zdrojů financování dalších prací. Jsme rádi, že to lidi berou i jako podporu toho projektu.“ Vagony jsou dnes obsazené na mnoho měsíců dopředu. Noc v jednom z nich vyjde na 2 900 až 3 400 korun.
Domek hlídače trati
Vedle vagonů přibyl postupně i zrekonstruovaný strážní domek, takzvaná Vechtrovna. Stojí na samém konci nádraží, kde se koleje sbíhají do lesa. Původně v něm bydlel hlídač trati, takzvaný vechtr, který dohlížel na stav kolejí, šroubů a výhybek. Dnes je z něj samostatná ubytovací jednotka pro čtyři lidi s kachlovými kamny nebo venkovním koupacím sudem. A večer si tu můžete rozsvítit výhybkové návěstidlo.
Štěpán Macháček přiznává, že projekt se rozrostl víc, než čekal, a že řídit vše ze zahraničí není snadné. „Máme tam skvělé lidi, kteří se starají o každodenní chod, ale je to na hraně. Ten provoz je mnohem intenzivnější, než jsme si představovali.“ Čtyři vagony a Vechtrovna jsou zároveň strop. „Nechceme to tam zahušťovat. Pro lidi je příjemné, že jsou v tichém prostředí. I proto tam jezdí,“ říká a dodává, že ho překvapilo, jak mezi nejčastější hosty patří rodiny s dětmi.
Teď se tak soustředí na opravy výpravní budovy. „Příští rok už by ale mohla být první její část otevřená veřejnosti. Plánujeme tam i galerii a výstavu exponátů ze železnice, do budoucna třeba i ateliér pro umělecké rezidenční pobyty a snad i malé koncerty,“ popisuje plány Macháček.
„Rádi bychom byli ukázkou toho, že pro staré industriální objekty se dá najít využití i bez pomoci státu nebo dotací. Že ta rekonstrukce může dávat ekonomický smysl,“ říká Macháček a dodává, že kolem nádraží vznikl za tu dobu i spolek Nádraží Kovářská, který například objíždí pamětníky, lidi, kteří na stanici pracovali v 60., 70. a 80. letech, a natáčí jejich vzpomínky. „Ta historie není tak dávná. Lidi, kteří tam pracovali, ještě žijou.“ A na letošek plánují i jejich společné setkání právě na Kovářské.
Nepřehlédněte:
