Když se Jarmila Ditrychová stala babičkou, chtěla svým vnučkám dát něco, co se nedá jen tak koupit. „Toužila jsem po něčem mimořádném. Po dárku z velké lásky, na který budou vzpomínat, až ho jednou budou ukazovat svým vlastním dětem,“ vypráví. A sama si vzpomněla, jakou krásnou panenku kdysi dostala od své babičky.

Jenže Ditrychová vychovala dva syny a v panenkách se vůbec nevyznala. „Uměla jsem tak akorát stavět lego a domečky pro vláčky,“ směje se. Celý profesní život navíc coby projektová manažerka zaváděla informační systémy v telekomunikacích. Když odcházela do důchodu, uvědomila si, že po této práci nezůstane nic hmatatelného. „Informační systémy přicházejí a odcházejí. Jednou se to celé smaže a nic nezbude,“ říká. Teď jí ale pod rukama vzniká něco, co rozhodně nezmizí.

Inspiraci hledala na Pinterestu a narazila tam na waldorfské panenky. Jde o látkové panenky z přírodních materiálů se záměrně jen naznačeným obličejem, do kterého si dítě snadno promítne vlastní pocity. A byla to láska na první pohled. Teprve později zjistila, že jde o sběratelské kousky, které se draze pořizují z Anglie nebo Nizozemska. Řekla si, že přece musí jít ušít i u nás. A když objevila, že na to existují i kurzy, přihlásila se. „Správná babička přece ušije panenky svým holčičkám sama,“ vzpomíná.

Ušila jednu, pak druhou a měla v plánu skončit. Jenže se jí to zalíbilo a od té doby se nezastavila. Zlom přišel s charitativní aukcí Panenka pro Ukrajinu, do které se krátce po ruské invazi zapojily výrobkyně panenek z celého světa a jejíž výtěžek šel na ukrajinský Červený kříž. Ditrychová tehdy ještě váhala, jestli na to má, ale jednu panenku do dražby nabídla. Nejvyšší nabídku poslala žena ze Spojených států, a protože se o stejnou panenku ucházela i zájemkyně z Česka, ušila Ditrychová druhou a peníze na Ukrajinu putovaly hned dvakrát.

Krátce nato jí zavolali z festivalu Mini, rodinného design festivalu, jestli by nechtěla vystavovat. Žádnou zásobu panenek tehdy neměla, a tak na stánek přinesla i ty, které ušila vlastním vnučkám. Ale začala tam brát objednávky a dnes už patří mezi stálice akce.

Každá panenka vzniká od nuly. Práce zabere kolem dvaceti hodin a oblečení dalších zhruba dvanáct. Materiál si nechává dovážet z Nizozemska a Švýcarska, tělíčka panenek plní ovčí vlnou a vlásky dělá z mohéru. A přestože jde o přírodní materiály, panenky se dají i prát. Slabost má také pro látky londýnského obchodního domu Liberty, který si nechává tisknout vlastní vzory. Šatičky ale ušije i z ledasčeho jiného. „Šila jsem oblečení třeba i z tatínkovy košile, aby měla panenka pro obdarovaného citovou hodnotu,“ popisuje. Cena panenek je až několik tisíc korun.

Panenky ale neprodává v obchodech ani přes prostředníky, nemá web či e-shop. „Hezké je na tom právě to, že si s těmi lidmi píšu a vznikne nějaký vztah,“ vysvětluje. S rodinami se potkává osobně na festivalu, jinak si píší přes Instagram a rodiče jí pak často pošlou fotku nebo video, jak holčička panenku rozbaluje. Oslovují ji i ze zahraničí, panenky doputovaly zhruba do devíti zemí, od Japonska přes Spojené státy až po Francii.

Vnučky, kvůli kterým to celé začalo, dnes mají panenek od babičky hned několik. Včetně těch, které vypadají jako ony a které si po sobě i pojmenovaly. S každou hotovou panenkou se Ditrychová loučí těžko, pár dní si ji vždy nechá doma. „Každá je pro mě malá holčička,“ říká.

Nejvíc by si přála, aby panenka nezapadla do hromady dárků pod stromečkem nebo k narozeninám. „Představuju si spíš zážitek: babička s vnučkou si udělají krásné odpoledne, zajdou do cukrárny a společně si přijdou vybrat panenku, aby k ní patřila i krásná vzpomínka. To by se mi líbilo,“ uzavírá Jarmila Ditrychová.