Z 3D brýlí je nám zle, přes AI nevidíme pacienta. Na sále startupy často umřou, říká český chirurg
Docent Lubomír Tulinský popisuje zkušenosti se zaváděním moderních technologií ve zdravotnictví a vysvětluje, proč je často porazí levný plast.
Technologie dnes prostupují každým aspektem našich životů a zdravotnictví není výjimkou. Zatímco ale v kanceláři znamená špatně napsaný prompt do ChatGPT, Claudu či Gemini nebo chybný vzorec v Excelu maximálně zničenou tabulku a chvíli vztekání, v medicíně jsou sázky nesrovnatelně vyšší. Když stojíte nad pacientem a v kritickém momentu nevíte, jaké tlačítko na přetechnizovaném přístroji zmáčknout, nejde o ztracená data, ale o život.
Přesně tento střet dvou světů – rychlých technologických inovací a neúprosné medicínské praxe – sleduje z první ruky docent Lubomír Tulinský z Chirurgické kliniky FN Ostrava. Jako chirurg-mileniál stojí na pomyslném mostě: jeho generace technologie miluje, ale zároveň na sálech naráží na frustrující realitu. Ve svém textu ji nyní plasticky popisuje.
***
Zdravotnictví je plné vizionářů z technologických akcelerátorů, kteří chtějí svými algoritmy a roboty „disruptnout“ operační sály. Investoři do těchto vizí lijí miliardy. Realita je však neúprosná: přibližně 75 procent startupů v rané fázi vývoje zdravotnických prostředků nikdy nedosáhne tržního úspěchu. U projektů zaměřených čistě na digitální zdraví dosahuje míra selhání dokonce až 98 procent, jak ukazují data americké poradenské organizace TTi a Becker’s Hospital Review.
Proč? Protože zakladatelé často tvoří technologie pro sterilní prostředí laboratoří, ale absolutně podceňují chaos, ergonomii a specifickou ekonomiku reálného medicínského workflow. Skutečným hřbitovem inovací není nedostatek nápadů ani peněz. Je to neschopnost najít reálný product-market fit přímo na operačním sále.
To je totiž místnost, kde se každá sekunda počítá a kde chyba nemá záchrannou síť. Nemocnice a operatér si nekupují specifikace z naleštěných prezentací. Kupují si plynulost. A tak jedním z nejčastějších důvodů pádu slibných projektů je overengineering.
Technologičtí zakladatelé věří, že více funkcí, senzorů a výstupů automaticky znamená lepší produkt. Klinická praxe vyžaduje přesný opak. Z inženýrského hlediska mohou být nové přístroje mistrovským dílem, z chirurgického jde ale často o zdroj frustrace.
Praxe ukazuje, že propast mezi vizí vývojářů a realitou sálu je obrovská. Následující tři příklady jasně ilustrují, jak vypadají slepé uličky zdravotnických inovací – a jak to naopak vypadá, když firma pochopí, že musí lékařům začít naslouchat.
Případ první: Přetechnizovaný stapler
Nedávno k nám na oddělení přišel zástupce s novým chirurgickým staplerem (nástrojem na šití a řezání tkáně). Z inženýrského hlediska to byl technologický klenot. Výrobce se pyšnil tím, že senzory tisíckrát za vteřinu kontrolují kompresi tkáně, a nástroj nabízel neuvěřitelné množství tlačítek pro náklon, rotaci či zavírání, doplněné například o displej ukazující zóny stisku.
Problém? Mě jako operatéra vůbec nezajímá, kolikrát přístroj kontroluje kompresi. Já automaticky vyžaduji, aby ji dělal bezchybně, jinak nemá na sále co dělat. V praxi byl tento elektronický zázrak těžký, objemný a při milimetrových pohybech uvnitř pacienta naprosto neohrabaný. Tlačítka nebyla intuitivní a v krizové situaci by nebylo jasné, které dělá co.
Poslední hřebíček do rakve zatloukla sterilizace. Kvůli složité elektronice se nástroj nesměl běžně sterilizovat. Sestry by ho musely složitě soukat do speciálních sterilních obalů, které by jeho už tak velký objem ještě zvětšily. Tohle pro sálové sestry znamená neakceptovatelné zdržení ve workflow. Výsledek? Tento přístroj jsem u pacienta nikdy nepoužil a nikdy jsme ho neobjednali.
Naopak jiná firma přinesla stapler, který byl malý, lehký a ovládal se pouze dvěma logickými prvky. Měl sice drobné ergonomické mouchy, ale firma náš feedback okamžitě vyslyšela. Přidali námi požadovanou zahnutou špičku, zlepšili odpal a dnes na sále prakticky jiný nástroj nepoužíváme. Konkurence s miliony proinvestovanými ve vývoji byla absolutně vytlačena jednoduchostí a nasloucháním.
Případ druhý: AI, přes kterou nebylo vidět pacienta
Dalším ukázkovým selháním byla implementace AI pro hodnocení rentgenových snímků. Samotná technologie i algoritmus jsou perfektní, prakticky neomylné a pro diagnostiku (hlavně u méně zkušených kolegů) velice přínosné. Způsob, jakým nám ale tuto technologii zasadili do reálné praxe, z ní udělal z velké části nepoužitelný zmetek.
Škoda už byla napáchána.
Když systém našel patologii, vyznačil ji na snímku obrovským barevným čtvercem doplněným o hromadu textových dat. Co se stalo v praxi? AI svými pomocnými grafickými prvky překryla rentgen takovým způsobem, že původní snímek už lékař nemohl vůbec vizuálně zhodnotit. Místo drobné, nenápadné, klidně zaklikávací nápovědy jsme dostali zaneřáděný obrázek.
Situaci jsme řešili týden, kdy jsme nebyli schopni RTG snímky dobře číst. Nakonec se musel vymyslet kompromis a radiologové nám dělali snímky dva – jeden čistý a jeden popsaný od AI. Jenže škoda už byla napáchána. Negativní asociace a prvotní nabourání rutiny způsobily, že na ten druhý, chytrý snímek se dnes téměř nikdo z kolegů nedívá. Skvělý produkt tak de facto umřel na tragické uživatelské rozhraní.
Případ třetí: 3D obraz, ze kterého je celému sálu nevolno
Podobný osud potkal zavádění 3D technologie do kamerových systémů pro laparoskopické operace. Papírově naprosto dokonalá vizualizace, do které výrobce nepochybně investoval obrovské zdroje. Realita na sále ale narazila na tvrdou zeď lidské fyziologie a logistiky. Aby systém fungoval, vyžadoval speciální monitory a těžké 3D brýle.
Zásadní chyba vývojářů spočívala v předpokladu, že tyto brýle bude mít na očích neustále celý operační tým, což je na sále technický nesmysl. Navíc se brzy ukázalo, že některým členům personálu dlouhodobé sledování 3D obrazu způsobuje fyzickou nevolnost. Změna, která měla operace zefektivnit, je tak naopak zdržovala a ohrožovala komfort celého týmu.
Tato technologie u nás na celé čáře propadla a už jsme se k ní nikdy nevrátili. Pro nás chirurgy to bylo jasné od první minuty: jakákoliv inovace, která byť jen zlomkově zkomplikuje sehranou rutinu, se do medicínské praxe nikdy neprosadí.
Co z toho plyne? Technologie se nesmí snažit přeučit chirurga. Musí nenuceně zapadnout do jeho existujícího workflow. Jakékoli narušení plynulosti operace je tichým zabijákem každé inovace. Nepřesvědčíte personál, nemáte šanci.
Ekonomika sálu: 285 korun za každou minutu
Operační sál je nejdražší nemovitost v nemocnici. Ačkoliv se technologičtí nadšenci rádi ohánějí americkými daty, česká realita je pro neefektivitu stejně neúprosná. Průměrný chirurgický sál nemocnici dle dat ÚZIS ČR stojí 172 korun za každou minutu provozu. Laparoskopie vás posune na 198 korun. A jakmile zaparkujete na sál špičkový robotický systém, cena letí na 285 korun za minutu.
To není abstraktní číslo z výroční zprávy. To je reálný tlak, který cítí každý primář, když nový systém odmítne nabootovat, nebo když kalibrace přidá k výkonu dvacet minut. Pokud nový AI software nebo hardware vygeneruje byť jen drobné časové ztráty, nemocnici reálně finančně krvácíte.
Implementace inovací naráží ještě na jednu tvrdou bariéru: nákupní komise. Ty mají u nás často tak panický strach z auditů ÚOHS, že při veřejných zakázkách nastaví váhu nejnižší ceny i na více než 70 procent. Skvělá, ale drahá inovace tak okamžitě prohraje s levným kusem plastu.
Pokud tedy přicházíte s lepším řešením, nestačí být lepší. Musíte být lepší a schopní to od první schůzky s komisí vyčíslit v korunách, ne v procentech přesnosti algoritmu. Čísla z operačního sálu jsou brutálně jasná, nicméně nakonec ani ta nejpřesvědčivější tabulka návratnosti investic nezachrání produkt, který vznikl bez jediné hodiny strávené v terénu.
Technologický svět často žije v bublině takzvaného proof of concept, kdy se na malém, nízkonákladovém projektu ověří, zda je teoretická myšlenka proveditelná v praxi. Jenže většina zdravotnických AI projektů nikdy nepřekoná pilotní fázi. Přesnost samotného algoritmu trh nevyhrává.
Vyhrává ergonomie a schopnost napojit se na stávající procesy nemocnice bez jejich paralyzování. Řešením je hluboká integrace klinické expertízy přímo do srdce vývoje, nikoliv až ve fázi testování hotového produktu. Klinický vhled v týmu funguje jako dvousměrný filtr: chrání inženýry před slepými uličkami a chrání produkt před realitou operačního sálu, na kterou žádný benchmark v laboratoři nepřipraví.
Zabraňuje aplikovat přístup „move fast and break things“ v prostředí, kde chyby znamenají ohrožení života. Když vývojář navrhne vrstvené menu notifikací, přijde korekce z praxe: „To personál v kritické chvíli jen znervózní. Potřebujeme čisté, intuitivní rozhraní, které nekrade pozornost.“ Tento dialog je rozdíl mezi produktem, který se prodává, a produktem, který stojí v rohu sálu a čeká na šrot.
Medicína neřeší design. Řeší absolutní důvěru a nulovou toleranci chyb. Proto ať zakládáte nový startup nebo vyvíjíte diagnostickou AI, neinvestujte bezhlavě do funkcí, investujte do workflow. Zahrňte zdravotnické procesy a reálnou ekonomiku provozu do první řádky vašeho byznys plánu. Přiberte do týmu lidi, kteří znají stres zdravotnického personálu dřív, než napíšete první řádek kódu. V medicíně neexistuje beta verze.
Nepřehlédněte:
