Začali spolu chodit už na vysoké škole. Teď staví miliardové domy, výtah v komíně i galerie

Zatímco stoupáme útrobami starého továrního komínu na pražském Smíchově, je hned jasné, proč se mu pracovně přezdívá „vánoční stromeček“. Z prosklené výtahové kapsle sledujeme, jak se kolem nás míhají drobná světla nalepená na holém betonu. Brzy přibudou i obrazovky, na nichž se během jízdy promítne krátký imerzivní film o magické továrně. Jakmile skončí, vysune se poklop a před návštěvníky se otevře výhled na Prahu.

Z vrcholku komínu, který měří úctyhodných 50 metrů, je krásně vidět Pražský hrad, Vyšehrad, nový Dvorecký most a také další etapu Lihovaru. Za projektem stojí developer Marcel Soural, majitel společnosti Trigema, a jeho manželka Veronika, ředitelka Czech Photo – a právě zde přichází čas na pár společných fotek. Výtahová kapsle ale ještě není hotová, a tak na jedné straně zeje otevřený prostor bez jakékoli zábrany. „Tak kdo skáče jako první?“ vtipkuje Souralová, než se s chotěm nechá vyfotit a rychle zavelí k návratu na pevnou zem.

„Zatím to tu vypadá spíš jako sprcháč,“ poznamená cestou dolů Soural, který se v žebříčcích pravidelně řadí mezi nejmajetnější Čechy. Záchrana komína a jeho statické zajištění trvaly celkem sedm měsíců. Dělníci ho museli uvnitř vybetonovat a podepřít, což spolu s kapslí a připravovanou show spolklo přibližně 70 milionů korun. Nicméně díky tomu se podařilo objekt zachovat a dnes – vedle Musolea Davida Černého nebo nového obytného komínu – patří k dominantám vznikající čtvrti. Trigema do ní celkem investuje 6,5 miliardy korun.

Právě na Lihovaru je vidět, jak se aktivity Trigemy prolínají s činností Czech Photo v oblasti fotografie a umění. „Začínáme se tu potkávat stále častěji,“ říká Veronika Souralová s tím, že proměna areálu v kulturně-společenské centrum je pro ni důležitým milníkem. V dalších projektech Trigemy už vznikl komorní výstavní prostor v karlínském Fragmentu, který proslavila obří socha nahé ženy od Davida Černého, a také Czech Photo Centre v Nových Butovicích. „Trigema dlouhodobě podporuje Czech Photo, ale na Smíchově to bude daleko viditelnější,“ pokračuje.

V Lihovaru totiž Czech Photo ve spolupráci se studiem Lunchmeat vytvoří imerzivní galerii, kde se fotografie spojí s velkoformátovou projekcí z dvacítky projektorů a prostorovým zvukem. „Do obrazu, který nebude jen pověšený na zdi, přímo vkročíte,“ vysvětluje Souralová. První expozice vychází ze snímků, jež pořídila při pobytu u kamerunského kmene Baka. Druhá část bude patřit edukaci v oboru fotografie a také dětem: na počítačích si vytvoří vlastní imaginární zvířata a vypustí je do projekce pralesa.

Třetí, klidová zóna nabídne meditaci se zvukovou kulisou a fotografiemi starého lihovaru od Dana Materny před přestavbou. Galerie navíc nezůstane neměnná. První projekty postupně doplní nové, které už Czech Photo připravuje. „Jen technologie a obsah galerie nás stály dalších 60 milionů,“ krčí Soural rameny. „Projekt se tím ale stane výjimečným,“ usměje se jeho žena.

Téma veřejného prostoru začala Trigema intenzivněji řešit asi před deseti lety, kdy se dokončoval projekt Smart v Nových Butovicích. „Narazili jsme tam na místo, které nebylo příliš vábné. Celé náměstí jsme předělali a postavili tam dvě plastiky – Cyberdog a Trifot. Od té doby spolupracujeme s Davidem Černým,“ líčí Soural. Původně měl na plastikách pracovat jiný umělec, jenže jednání nedopadla. A právě v tom okamžiku se na scéně objevil Černý, autor Miminek na Žižkovském vysílači nebo Motýlů na obchodním domě Máj.

Jedna z prvních schůzek přitom měla poněkud svérázný průběh. Černý seděl na lavičce před MeetFactory v kraťasech a tílku, prohlédl si plány, které se mu líbily, a skepticky se zeptal: „Dobrý, no a kdo to bude platit? To zas bude muset schvalovat nějaký představenstvo a nějaký debilové, ne?“ Když mu projektový manažer vysvětlil, že záměr schvaluje majitel společnosti stojící hned vedle něj, Černý okamžitě otočil. Výsledkem byla plastika Trifot a později i další společné projekty – od architektonického ateliéru Black n‘ Arch až po projekt mrakodrapu Top Tower.

Ten širokou veřejnost zaujal nejen díky své výšce 126 metrů, ale i netradiční podobě – jeho fasádu má doplnit obří vrak lodi. A také tady by mělo vzniknout kulturní a zážitkové centrum, jehož budoucí podobu si Trigema, Czech Photo a Veronika Souralová nyní vyzkoušejí v Lihovaru. Mělo by jít opět o imerzivní galerii, ovšem podstatně větší než v případě Lihovaru. Ostatně pouze hlavní sál má mít zhruba 800 metrů čtverečních a stropy vysoké devět metrů. „Pracovně mluvíme o žlutých galeriích, jelikož se budou všechny nacházet na trase žlutého metra B,“ popisuje fotografka s úsměvem.

Stavby rodinu Souralových provázejí celý život. Když byly děti malé, chodily se běžně dívat na tátovy projekty. „Marcel nám vymýšlel víkendové výlety spojené se stavbami Trigemy. Vedle jednoho projektu v Radotíně bylo jahodové pole, a tak jsem já s dětmi trhala jahody, zatímco Marcel zmizel na stavbu ověřit, jak pokračují práce. Když jsme se šli podívat na tatínka, viděli jsme ho, jak bez jištění kontroluje střešní okna. A já se jen modlila, aby nám nespadl a abychom se společně vrátili domů,“ vzpomíná jeho žena.

Specifická byla i finanční výchova jejich dětí – místo kapesného dostaly v patnácti letech byt. Musely si do něj najít nájemce a starat se o ně. „To byl jejich příjem,“ říkají Marcel a Veronika Souralovi. Nyní dcera Natálie vede v Trigemě právní oddělení, zatímco její bratr Vít řídí technologický startup Flat Zone. Oba pak zasedají v radě Nadačního fondu Trigema rodiny Souralových, který ročně rozdělí přibližně 12 milionů korun na projekty v oblasti umění, ochrany přírody, technologií a sociální sféry.

Souralovo podnikání se už ale dávno netýká jen bytů. Vedle portfolia nájemních domů a stavební firmy má také vinařství Dog in Dock ve Veselí nad Moravou. Víno zatím vyrábí v pronajatých prostorách, než začne výstavba další etapy areálu. Do budoucna tu pak chce vybudovat vlastní zázemí s restaurací a wellness u Baťova kanálu. Skupina, která loni utržila 3,5 miliardy a vykázala čistý zisk 743 milionů, má vedle toho rovněž hotely a horské areály.

Soural se přitom netají tím, že u něj hranice mezi osobním volnem a prací prakticky neexistuje. Dokonce i na oblíbené létání vrtulníkem má čím dál méně času. „Já žiju jen jeden život, nerozlišuji mezi prací a tím ostatním,“ hlásí. Na jeho režim si zvykla i rodina. Dřív, když se u stolu řešilo cokoliv jiného než práce, býval Soural podle své ženy dost mlčenlivý. Dnes, kdy se do chodu Trigemy zapojily děti a firma je společným tématem, mluví mnohem víc. „Vlastně to ani jinak nejde. Trigema je naší součástí, ať už člověk chce, nebo ne.“

Nová fáze projektu Lihovar, která vzniká kolem starého komínu, nabídne 120 kompletně zařízených nájemních bytů. Převážně půjde o menší dispozice – asi tři čtvrtiny tvoří 1+kk, 1,5+kk a 2+kk. Nájem má vycházet kolem 720 korun za metr čtvereční. „Naším cílem je mít do roku 2031 tisíc nájemních bytů,“ přibližuje Soural s tím, že je považuje hlavně za dlouhodobou investici. „Standardní návratnost nájemního domu se pohybuje kolem 25 let, v závislosti na lokalitě se však může výrazně měnit. Třeba u Fragmentu se díky atraktivitě projektu aktuálně pohybuje kolem 14 let,“ pochvaluje si developer.

Lihovar ovšem nemá fungovat jen jako další soubor bytových domů. Kromě imerzivní galerie a komínu s výtahovou kapslí tak v areálu vzniká několik tisíc metrů čtverečních komerčních prostor a také koncept Food & Art District, který ještě letos propojí místní kulturu a umění s jídlem. Na místě budou podniky s různými typy kuchyní – od burgerů a pizzy přes asijskou, mexickou a českou gastronomii až po veganské delikatesy. Chybět nebudou ani vína z vinařství Dog in Dock. V následujících etapách přibude kadeřnictví, fitness, wellness a více kiosků.

Za všemi těmi projekty každopádně není jen Trigema, ale rovněž vztah Marcela a Veroniky, který začal před zhruba 40 lety, ještě během studií. „Bydlel jsem tenkrát na strahovských kolejích a s kamarádem jsme často pozorovali děvčata, jak chodí pod našimi okny. Jednou kolem procházela Veronika a já si řekl: ‚To je ta nejhezčí holka tady na Strahově‘,“ vypráví Soural. Pak sebral odvahu a oslovil ji.

„To jsem takhle telefonovala na vrátnici na chodbě, najednou přišel Marcel a oznámil mi: ‚Dneska jdeme spolu do kina.‘ A protože jsem ho pár dní předtím viděla, jak si podává ruku s naším oblíbeným matikářem, řekla jsem si, že je asi dobrej, a souhlasila,“ vzpomíná jeho současná manželka.

Jejich společný příběh se později promítl i do práce. Veronika stála po boku Marcela už v době, kdy ještě neměl Trigemu – založil ji poté, co u vedení svého předchozího působiště narazil se svým plánem stát se ředitelem. Sama měla podle svých slov našlápnuto ke kariéře rozpočtářky, ta však skončila s narozením prvního potomka. Po několika letech péče o děti nastoupila do marketingu Trigemy, kde strávila deset let. Tam stála u zrodu firemního časopisu, v němž propojila psaní, fotografii a výtvarno.

A z toho všeho – od kolejních začátků přes stovky bytů a žluté galerie na trase metra B až po společné působení ve firmě – možná brzy vznikne kniha. Veronika Souralová totiž píše příběh, který jejich soužití shrne již samotným názvem: Můj život s developerem. Zatím není jisté, zda vůbec někdy vyjde. „Náš společný život je ale natolik pestrý, že jsem tam zatím nemusela nic přiostřovat,“ uzavírá se smíchem.