I mega neuvážená rozhodnutí mohou být ta správná. Piero Sestak a jeho byznysová cesta v čele s K10 je toho důkazem

Stojím před nádhernou vinohradskou vilou, ve které se nachází coworking K10. Ten jako jeden z mála míst v Praze nabízí možnost vyzkoušet si práci v naprosto jedinečném historickém objektu, k čemuž ovšem vedla velmi spletitá cesta. Čekám zde na Piera Sestaka, osmadvacetiletého podnikatele, skejťáka obrážejícího matematické olympiády, zakladatele K10 a člověka, který jen velmi těžko říká ne, a to i zdánlivě šíleným nápadům.

Právě dnešní Impact Hub Praha K10 sídlící ve vile s jedinečnou architekturou, opulentními lustry a vlastním kuchařem je toho důkazem. Tato vlastnost jej čas od času zavede do projektů, jež sám označuje za mega neuvážené. Byť se může tento přístup zdát jako přímá cesta do pekel, Pierovi se díky němu podařilo vybudovat celou skupinu dobře fungujících firem s názvem Near & Dear.

Pod ní mimo řady agentur specializujících se na digitální obsah spadá například i krámek se surfovým vybavením SURFR, od něhož jsou první pořádné vlny vzdálené tisíce kilometrů. Piero se toho zkrátka nebojí a dokazuje, že i zdánlivě šílené nápady mohou ve výsledku fungovat.

To si ostatně vyzkoušel i Jim Carrey ve filmu Yes Man, ve kterém musel říkat na každou nabídku „ano“. Pierův přístup tento film někdy trochu připomíná, díky čemuž se jedná o pořádnou jízdu. To už jej ale slyším, jak se ke mně blíží na své Vespě, a já si v duchu říkám, že s tímto jménem by ani žádný jiný skútr řídit nemohl.

Piero Sestak své unikátní jméno dostal jednoduše proto, aby zapadl. Narodil se totiž ve Švýcarsku, kam emigroval jeho otec a později tam přivedl i Pierovu maminku. A protože nechtěli, aby se ve škole hned na první dobrou odlišoval, dali mu jméno po kmotrovi. Jenže již v Pierových dvou letech přišlo stěhování do Mělníka, do Čech, kde mají toto jméno všeho všudy jen tři lidé. A jak Piero sám s úsměvem říká, jediné, co mu ze života ve Švýcarsku zbylo, je právě jméno a láska ke kvalitní čokoládě i hodinkám.

Opomenout bychom však neměli ani pořádkumilovnost, která je pro Švýcary tolik typická a kterou Piero Sestak přejal od svého otce. „Táta vždycky říkal ‚ordnung muss sein‘, pořádek musí být. To mi vtlouká do hlavy celý život a to už neodmažu. Ne, že bych musel mít každou minutu poklizený byt, to ne. Ale chci mít ve věcech pořádek a chci tomu rozumět,“ vysvětluje Sestak.

Ostatně ona pořádkumilovnost jej dovedla i k rozhodnutí změnit si příjmení Šesták na Sestak. Rozčilovalo jej totiž, že podle českého pasu má jméno Šesták, ve švýcarském však bylo psáno Sesták. A jelikož se mu měl narodit syn a svou přítelkyni požádal o ruku, chtěl, aby bylo vše v naprostém pořádku.

Po svém otci zdědil také podnikatelského ducha, tvrdohlavost a postoj k otázce svobody. A přístup, kdy mu jde o to, mít vše spočítané a zároveň neřešit zbytečnosti, dělal z Piera exota, který navštěvoval mělnický skatepark, aby druhý den sedl na autobus a jel reprezentovat svou školu na matematickou olympiádu. Nicméně oba přístupy a s nimi spojené koníčky ve finále formovaly i jeho způsob podnikání.

„Když se bavím s kamarády, kteří podnikají, máme podle nich nadprůměrně zpracované finanční plánování. Už od začátku mě to bavilo, zajímalo a vždy jsem chtěl podnikat přes čísla. A co se skejtování týče, tak je to ta určitá pohoda. Víme, že práce není všechno. Chceme, aby naši zaměstnanci měli normální život, aby si za pět let neřekli, že je firma vyflusla a nemají žádné zájmy, kamarády a jenom pracovali. To ani není naším cílem,“ vysvětluje Sestak.

Ke skateboardingu pak dodává, že jej také naučil i time managementu, přičemž chce, aby byli pány svého času i jeho zaměstnanci. „Nám je vlastně jedno, kdy svou práci udělají. Ale hlavně ať ji udělají, ať je to baví a ať to udělají dobře,“ přidává svou pracovní filozofii mladý podnikatel.

Z opravářů počítačů digitální vypravěči

První podnikatelské kroky Piero učinil po střední škole v prváku na vysoké, kdy rozjel projekt Oprav mě, jehož náplní byla oprava elektroniky ve velmi krátkém čase a za relativně malý peníz. Díky němu sbíral spolu s dalšími nadšenci především zkušenosti, což absolventovi gymnázia, který začal na ČVUT studovat informatiku, přišlo vhod.

Právě díky tomuto projektu se seznámil se Šimonem Vodrážkou a později také Jakubem Novákem, kteří v té době studovali multimédia na VŠE. Přišli za ním s vizí digitální agentury postavené na základech, které Šimon Vodrážka vytyčil ve své bakalářské práci. A jelikož Piero Sestak neumí říkat ne, s pány projekt digitální agentury rozjel.

Takových agentur je ovšem všude jako máku, a proto padlo rozhodnutí, že nově založená agentura pojmenovaná Story TLRS bude klientům nabízet zpracování obsahu prostřednictvím interaktivního videa. A jak se ukázalo, bylo to rozhodnutí velmi špatné.

„Nebyl o to moc velký zájem. My jsme totiž byli nikdo, kdo přitom nabízel něco skutečně speciálního, co mělo unikátní use-case. Nebylo to pro každou firmu, ideálně pro velké banky nebo e-shopy, které by mohly na své zákazníky cílit personalizovanou kampaní,“ vzpomíná Piero Sestak.

Proto se vydali cestou, která sice nebyla tak cool, ale přinesla růst. Tou byla stará dobrá tvorba webů, která nakonec vykrystalizovala v plnohodnotnou agenturu poskytující veškerou kreativu, sociální média a digitální komunikaci. Agentuře se dařilo a s každým rokem konstantně rostla, přičemž loni skončila s obratem ve výši 35 milionů korun.

Konzulát z Bezrealitky

Budovat podobnou agenturu by pro většinu podnikatelů představovalo práci na plný úvazek, přes kterou by nebylo na nové projekty ani pomyšlení. To bychom však nesměli mluvit o Pieru Sestakovi. S tím, jak agentura rostla, bylo po roce jejího fungování nutné hledat větší prostory. Během pátrání Sestak na webu Bezrealitky.cz našel v záplavě nabídek bytů 1+kk nádhernou vilu patřící ministerstvu zahraničí, která dříve fungovala jako konzulát Dánského království.

„Nemohli to nikomu pronajmout a asi nechtěli platit provizi,“ usmívá se Piero, který se s kolegy rozhodl z legrace na objekt podívat. „Bylo to bizarně velké. Já mám rád architekturu obecně, ten objekt je krásná historická práce, nádherné lustry a vše dokonale zachovalé a udržované, jak v domě, tak i na zahradě,“ popisuje budovu coworkingu K10 Piero Sestak.

Každý normální člověk, jehož primární byznys je teprve v plenkách, by si nechal zajít chuť a šel by hledat něco, co skutečně odpovídá jeho požadavkům. Piero se však do objektu zbláznil a začal přemýšlet nad tím, jak by se dal uchopit. Nakonec si jej skutečně pronajali, což Sestak s odstupem času označuje slovy „mega neuváženost“.

„Dostali jsme nápad, že bychom to mohli pojmout jako coworking. Původně jsme si mysleli, že tam budeme my a další společnosti, že nebudeme platit ani nájem a že si to bez problému samo na sebe vydělá. Samozřejmě se ale ukázalo, že abychom vůbec mohli coworking spustit, bude to potřebovat počáteční peníze, které jsme neměli. A tak jsme museli sehnat investory, kteří získali podíl ve firmě,“ vysvětluje Sestak.

S lehkým úsměvem na tváři vzpomíná, jak potřebovali mít jistotu, že bude o místa v budově zájem, a tak, aniž by měli již objekt pronajatý, pořádali prohlídky pro případné zájemce. „Těm jsme říkali: ‚Tady budou stoly a tady židle. Představte si, jak tady sedíte‘,“ směje se Sestak.

Díky těmto akcím se ovšem skutečně podařilo nalézt desítky zájemců, kteří se do coworkingu nastěhovali hned po spuštění. Jedním z nich byla i americká společnost Remote Year, bez níž by měl celý projekt nejspíše jepičí životnost. Remote Year totiž každý měsíc přivážel v turnusech do coworkingu cca 60 nových osob, kterým po dobu jednoho roku nabízel práci na dálku z dvanácti měst po celém světě.

Paradoxní na celém projektu bylo, že samotní Story TLRS zůstali v objektu jen pár měsíců, aby nezabírali místo někomu, kdo bude schopen za pronájem platit a tím udržovat projekt při životě. Provoz takového coworkingu totiž není nic levného a K10 byla pojata skutečně megalomansky. K dispozici byla například nonstop recepce, dokonce i vlastní kadeřník a také kuchař, který se staral o spokojené žaludky obyvatel budovy.

Více svobody

Byť byl tento projekt na svém začátku spíše jedním velkým fuck-upem, se kterým měl Piero plno nepříjemných starostí, zatáčku se nakonec podařilo vybrat a Story TLRS si díky projektu udělali jméno. „Už jsme nebyli klučíci, co si dělají weby a sociály, ale ukázali jsme, že do toho umíme šlápnout. A když jsme si vodili klienty do zahrady v K10, tak to mělo velký efekt a lidé nás začali znát,“ říká Piero Sestak.

Že se vše v dobré obrátilo, dokládá i ocenění za nejlepší coworking v rámci Central European Startup Awards, na což v roce 2018 navázala nabídka ze strany Hub Ventures. Ti o K10 projevili zájem a se Story TLRS si nakonec plácli. Piero Sestak a Šimon Vodrážka, který měl coworking na starosti, si v něm ponechali něco málo přes 20 procent a vyměnili část podílu v coworkingu za akcie Hub Ventures.

V tomto případě se tak skvěle naplnila poučka, že co tě nezabije, to tě posílí. Přičemž řada starostí, které tento projekt přinesl, posílila i samotného Sestaka. „V tu dobu jsem si to asi neuvědomoval, ale zpětně si říkám, že jsem byl hrozně plochý člověk. Viděl jsem jenom byznys, měl jsem jen tohle a nic jiného mě ani nezajímalo,“ říká mladý podnikatel, který si své myšlenky v té době urovnával na kole, na němž trávil většinu volného času.

Postupně si osvojil názor, že život vlastně není jen o práci a vydělávání co možná největšího množství peněz. Nejde přitom jen o finální výsledek, ke kterému se člověk snaží dopracovat všemi možnými a často i nepříjemnými způsoby. „Jde i o to, být šťastný na samotné cestě, byť to zní sebevíc otřepaně,“ říká Sestak, který sundal nohu z plynu a začal do svého života pouštět daleko více svobody a nových podnětů. Bylo mu však jasné, že vytoužené volnosti nikdy nedosáhne, pokud se bude i nadále naplno věnovat řízení Story TLRS.

K předání vedoucí pozice došlo začátkem loňského roku, kdy otěže digitální agentury převzala tehdejší vedoucí social týmu Adéla Marešová. Doplnil ji Slávek Nejedlý, jenž působil už v projektu Oprav mě a následně i jako project manager a project management lead ve Story TLRS. Po předání K10 bylo navíc otázkou, do čeho nového se pustí jeho šéf Šimon Vodrážka, přičemž odpovědí se stala společnost VNV zabývající se videoprodukcí, která vznikla na přelomu let 2018 a 2019.

Následoval další odvážný vstup do projektu SURFR Jakuba Michny, surfaře s velkým srdcem, který se rozhodl vytvořit v pražských Vršovicích jeden z centrálních bodů českého surfingu, byť je to odtud k pořádným vlnám skutečně daleko. „Zase jsme se do toho pustili trochu bezhlavě. Přičemž to není jen o investicích, ale také hodně o mentoringu,“ přibližuje Sestak.

„To, co umím, předávám na další lidi, kterým tím můžu pomoci. Oni jsou většinou odborníci na danou oblast, ale neumí to zobchodovat. Nejsme investiční skupina s obrovským balíkem peněz. Máme jich relativně málo, proto se nám musí každý projekt vydařit, do každého musíme jít srdcem a s upřímným zájmem,“ dodává.

„Firma, do které jdeme, naopak musí chtít primárně nás. My nemáme tolik peněz, aby mohla chtít jenom je. Ideálem je, aby nechtěla jen peníze, ale služby, které nabízíme, jako je právě mentoring, pomoc s HR, financemi, rozvojem společnosti a zázemím větší firmy,“ vysvětluje Sestak, který je sám nadšeným surfařem.

Near & Dear

Na SURFR se postupně začaly nabalovat další projekty a pod rukama Piera Sestaka najednou začala vznikat celá skupina firem pojmenovaná Near & Dear. Do ní dnes patří PR agentura Topic PR, Triple Bang Agency zabývající se strategií značek a reklamními kampaněmi, foto a videoprodukce VNV či design studio Semibold. Piero Sestak ve skupině vlastní 50 procent a zbylých 50 procent si mezi sebe rovným dílem dělí Šimon Vodrážka spolu s Jakubem Novákem.

I díky silné pozici vycházející z již etablované agentury Story TLRS nemají nově vznikající firmy o práci nouzi, díky čemuž skupina první rok svého fungování uzavřela s obratem ve výši 50 milionů a růst hodlá i nadále. Pomalu se chystá vykopnout další projekty, které budou zasahovat třeba do oblasti gastra a v letošním roce dosáhnout na tržby 80 až 100 milionů korun.

Piero Sestak tím naplňuje svůj pětiletý cyklus, ke kterému se zavázal v rámci co možná největší svobody. Každých pět let by se totiž chtěl věnovat novému projektu a následně své místo uvolnit schopným lidem pod sebou. Sám sebe totiž neoznačuje za markeťáka či vývojáře, ale primárně za podnikatele, kterého baví projekty rozjíždět a následnou správu delegovat na mnohdy i schopnější osoby.

„Řekl bych, že jsem schopný vymyslet byznys všemu, co mě napadne, ale to následné ladění už není úplně pro mě,“ říká s úsměvem Sestak. To je také důvod, proč se nyní pustil do dálkového studia oboru pohybujícího se na pomezí stavitelství a architektury.

Nejenže tím chce dosáhnout vysokoškolského vzdělání, kterého se kvůli rozjíždějící se agentuře musel vzdát, ale aktuálně svou příští pětiletku vidí právě v oboru stavebnictví, konkrétně v rekonstrukcích budov, které si to skutečně zaslouží. Tím se chce částečně vydat ve šlépějích svého otce, který ve Švýcarsku působil jako stavbyvedoucí, a také vstříc novým příležitostem, na něž zkrátka nejde říct ne.