Americký jednorožec Filevine loni spolknul startup s českou stopou. Teď v Praze otevřel nový AI hub
Filevine a Parrot vznikly z frustrace právníků, kterým chyběly ty správné nástroje. Teď přichází s platformou, která spojí právo a umělou inteligenci.
Loni na jaře proběhla v technologickém světě akvizice, která v českém prostředí příliš nerezonovala, ačkoli by si to rozhodně zasloužila. Americká technologická společnost zaměřující se na právo Filevine koupila startup Parrot, který vyvíjel technologii pro převod audio nahrávek na text. Jeho spoluzakladatelem byl Tomáš Ščavnický, díky kterému průlomovou technologii pro automatizovaný přepis soudních záznamů vyvíjeli inženýři z Prahy a Bratislavy.
Loni na podzim Filevine zakončil úspěšné investiční kolo series E ve výši 400 milionů dolarů, což z něj udělalo jednorožce – jeho hodnota překročila dokonce tři miliardy dolarů (zhruba 62 miliard korun). V současné době americká společnost usiluje o přerod z klasického cloudového SaaS byznysu na plně AI-native společnost. Technické vedení celé transformace má na starosti český a slovenský tým, který v posledních měsících narostl na téměř stovku vývojářů. V květnu pak proběhlo slavnostní otevření nových kanceláří na náměstí Republiky, kam dorazil i CEO americké společnosti Ryan Anderson.
Podle Andersona se v pražských kancelářích přirozeně a funkčně doplňuje americká byznysová dravost s českým technologickým perfekcionismem. Spojuje je potom unikátní firemní kultura, rámovaná společným cílem, který Anderson popisuje jako „snahu naplnit svůj životní i profesní potenciál, protože další podobná šance nemusí přijít“. Pražský tým vývojářů zaměřený na AI vede Jonáš Kratochvíl, který dříve působil právě v Parrotu.
Ve společném rozhovoru pro CzechCrunch spoluzakladatel a CEO společnosti Filevine Ryan Anderson a VP pro umělou inteligenci Jonáš Kratochvíl popisují, proč klasický software umírá, jak se buduje AI-native systém, který nesmí chybovat, i všechno, co má právníkům nabídnout nová platforma LOIS.
Příběh Filevine se začal psát už v roce 2014. Ryane, vy jste byl do té doby partnerem úspěšné právní kanceláře. Co vás přimělo vydat se startupovou cestou, kde devadesát devět procent projektů selže?
Ryan Anderson: Jako právník jsem se o práci bát nemusel, věděl jsem, že jí vždycky bude dost. A protože bych se k právu mohl kdykoli vrátit, nevnímal jsem to zpočátku jako vysoce riskantní rozhodnutí.
Dnes je hodnota Filevine kolem tří miliard dolarů, ale to jste na začátku nemohl vědět. Jak na skok do startupového kolotoče reagovali u vás doma?
RA: Dnes už by to ocenění mělo být dokonce o něco vyšší. Moje žena ale moc překvapená nebyla. Ještě před svatbou jsme si jasně nastavili očekávání. Řekl jsem jí, že chci vybudovat něco velkého. Měli jsme tehdy v Arizoně pár pozemků a dohodli jsme se, že kdyby to celé padlo a zkrachovali jsme, půjdeme žít tam. Třeba do karavanu. Pro mě byla mnohem horší představa, že bych se alespoň jednou v životě nepokusil svůj potenciál využít naplno. A tak jsem založil technologický startup.
Jak velkou roli ve vašem rozhodnutí opustit advokacii hrála frustrace z každodenní právní praxe?
RA: Obrovskou. Právníci žijí ve velkém stresu a nesou ohromnou zodpovědnost. Chtěl jsem klientům poskytovat lepší služby a stavět silnější případy. Nesmírně mě ale štvalo, že když nějaký případ skončí, začínáte u dalšího klienta úplně od nuly, od čistého stolu. V technologiích je to jiné – co jednou postavíte, na tom můžete stavět dál. Budujete trvalá řešení.
Z podobné frustrace vznikl i startup Parrot. Jonáši, vy ho velmi dobře znáte zevnitř. Jaká je jeho historie?
Jonáš Kratochvíl: Příběh Parrotu přesně odpovídá tomu, co říká Ryan. Jeden ze zakladatelů Eric Baum pracoval jako prokurátor na případu vraždy. Byl si jistý, kdo je vrah, ale chyběly mu důkazy. Poslední nadějí byly telefonáty podezřelého z vězení. Eric si sedl a poslouchal desítky hodin záznamů. Nakonec v té kupce sena našel větu, kde se vrah ke všemu přiznal. Tehdy si s bratrem Brianem uvědomili, jak velká byznysová příležitost se skrývá v automatizaci přepisů. Přizvali technického zakladatele Tomáše Ščavnického, který měl s rozpoznáváním řeči zkušenosti, a Parrot byl na světě.
Ryane, myslíte si, že má ve startupovém světě vyšší šanci na úspěch takzvaný „domain-first“ zakladatel? Tedy ten, kdo obor dokonale zná z praxe?
RA: Znalost oboru určitě pomáhá, protože znáte kontext. Byla by ale chyba tvrdit, že můžete uspět jen v oboru, kterému zpočátku do detailu rozumíte. Zakladatelem může být naprosto kdokoli. Stačí, když jste upřímně zvědaví a chcete konkrétní problémy chápat v celé jejich hloubce. Třeba Jonáš právník není, ale troufám si tvrdit, že produktům a systémům pro právníky dnes rozumí mnohem lépe než drtivá většina z nich.
O tradičním SaaS modelu se říká, že je s nástupem AI mrtvý. Jaký je rozdíl mezi běžným systémem, do kterého vývojáři jen přidají AI chatbota, a společností, která se profiluje jako AI-native?
RA: Rozdíl vidíte už v byznysových metrikách. Pro tradiční SaaS produkt jsou svatým grálem roční opakující se tržby ze stálého předplatného (ARR). To se u nás změnilo. Mnohem víc nás teď zajímá samotná spotřeba – na kolika reálných případech klienti náš systém využívají. Přestože účtujeme podle případů, držíme si 96% hrubou retenci klientů. Neodcházejí od nás. A co víc, naše čistá retence (hodnota, která ilustruje, zda se firmě daří držet výši tržeb – pozn. red.) je na 137 procentech, což je ve světě softwaru absolutní špička.
Umělá inteligence ale občas lže neboli „halucinuje“. U práva a soudních sporů si neumím představit, kolik škody by takový výmysl AI mohl způsobit. Jak zajišťujete, že váš systém má vždycky pravdu?
JK: Paradoxní je, že i velmi zkušení právníci se často neshodnou na tom, jak by vůbec měla správná odpověď vypadat, takže samotné hodnocení výstupů je velmi složité. My k tomu přistupujeme tak, že výstupy modelů kontrolujeme pomocí interních anotovaných dat. Navíc absolutně vše, co AI vygeneruje, musí být ověřitelné a zpětně ukotvené ve zdrojových dokumentech a podkladech klienta.
Přiznávám se, okopíroval jsem to od Elona Muska, ale rád se ptám, jaký je fyzikální důvod, proč to nejde naprogramovat rychleji. A najednou to rychleji jde.
Slepě vaší umělé inteligenci tedy právníci věřit nemají?
JK: Vždy uživatelům zdůrazňujeme, aby na výstupy nespoléhali bez pečlivého zhodnocení. Vytváříme uživatelské rozhraní tak, aby měli snadnou možnost si jedním kliknutím ověřit, z jakého odstavce ve spise či zákonech AI danou informaci vzala. Největším strašákem je totiž chyba kvůli neúplnosti. Představte si případ, kdy AI analyzuje lékařské zprávy pacienta, najde osm procedur, ale dvě vynechá. Ztrácí se kontext, právník si nakonec musí projít vše sám a náš nástroj by se stal zbytečným.
Před rokem přešel Parrot pod křídla Filevine. Často slýchám, že samotný nákup firmy je tou nejsnadnější částí, náročná je až integrace. Jaký na ni máte recept?
RA: Je pravda, že integrace je nesmírně složitá a náročná, to platilo zejména pro Jonáše i celý tým Parrotu. Osobně razím dvě základní pravidla. Zaprvé, musíte u toho být fyzicky. Proto vnímám jako prioritu, abych byl v Praze osobně. A zadruhé, což bývá těžší, musí být obě strany zvědavé a upřímně chtít se snažit pochopit důvody, proč ta druhá strana dělá věci jinak.
Když jsme si dělali analýzu procesů v Parrotu, určité věci mi nedávaly byznysový smysl. Měli například neuvěřitelně funkční produkt, ale skoro ho neprodávali. Když se začnete ptát proč, je výrazně snazší se posunout dál. Stejně tak když přijde Jonáš a bez ostychu oponuje našim rozhodnutím. Poslední velkou zákaznickou konferenci v Utahu jsme proto záměrně pojali jako spojovací bod – přivezli jsme na ni z Evropy desítky vývojářů Parrotu, aby na vlastní oči zažili hmatatelný dopad své práce na koncové uživatele v USA.
Narazil jsem na to, že svůj specifický styl řízení firmy označujete jako „konstruktivní paranoiu“. Co to přesně znamená?
RA: Nemám s tím označením problém. (smích) Vlastně si myslím, že firmy nejčastěji zabije to, když ztratí vnitřní energii. Mým hlavním úkolem z pozice CEO je permanentně přinášet do všech projektů intenzitu a zkracovat časové rámce. Ještě jsem v životě nepotkal vývojáře, který by řekl: „Dej mi na to méně času.“ Vždycky ho chtějí víc. Přiznávám se, okopíroval jsem to od Elona Muska, ale rád se ptám, jaký je fyzikální důvod, proč to nejde naprogramovat rychleji. A lidé najednou začnou přicházet na to, že to vlastně rychleji jde.
Jonáši, jaký je to pro šéfa vývojářského týmu pocit? Posouvá vás tenhle intenzivní tlak kupředu, nebo je to pro inženýry spíš demotivující?
JK: Máme za sebou neuvěřitelně náročný rok. Umělá inteligence je v podstatě výzkumný projekt, takže by vývojáři nejraději algoritmus ladili celé roky. Ryanův tlak na čas nás ale posouvá k tomu, abychom hledali nejefektivnější řešení problému a šli na trh co nejdříve. Mojí manažerskou rolí je zase občas chytit Ryana za rameno a brzdit ho. Říct mu na rovinu, že narazíme do zdi. Protože když neuváženě zrychlíme tady, rozbijeme několik věcí v infrastruktuře, které už perfektně fungují. Ryan sice není vývojář, ale je neuvěřitelně bystrý. Když mu transparentně ukážeme, co je ve hře a jaké to má dopady, vždycky najdeme rozumný kompromis a plán.
Jako u mnoha podobných firem i tady narážíme na to, že se dravost typického amerického byznysu prolíná s českou, spíše analytickou mentalitou, kde vývojáři dlouho v tichosti ladí detaily. Jak to vnímáte vy?
RA: Ten postřeh má něco do sebe. V éře umělé inteligence už ale podle mě tolik nezáleží na skvělém počátečním nápadu. Záleží jen na tom, jestli dokážete skutečně funkční produkt dostat k lidem dostatečně rychle. Kdysi mi jeden starší zkušený investor řekl, že se dá prodat i mizerný produkt, stačí dost tlačit. S tím jsem už tenkrát razantně nesouhlasil. Možná to tak šlo dřív, dnes ale musí být produkty naprosto špičkové.
Nečekám od pražského týmu, že budou vydávat polovičaté beta verze.
JK: Musím potvrdit, že na kulturní úrovni jsme si okamžitě sedli. Lidé v Utahu i v Praze mají podobné nastavení, rádi tráví čas v přírodě a sportují. Pracovně nás pak spojuje touha uspět, protože příležitost být u něčeho podobného se nemusí opakovat.
Jak moc vám těch 400 milionů dolarů, které jste vybrali v posledním investičním kole, pomáhá při nabírání špičkových IT expertů? O ty se dnes perou všechny technologické společnosti.
RA: Samozřejmě to pomáhá, ale chci, aby Filevine byl v Česku a na Slovensku první volbou nejen kvůli odměnám. Nebudujeme tady vývojové centrum pro údržbu softwaru a dělání stejných věcí pořád dokola. Tým v Praze jsme sestavili proto, abychom dobyli svět. Kolem firemní kultury se nám podařilo zformovat fantastický tým lidí. A výsledek jejich práce? Systém LOIS, který co nevidět představíme. Právní odvětví něco takového ještě nezažilo.
JK: S tím naprosto souhlasím. Technicky je to obrovská výzva, protože operujeme s citlivými daty v přísně regulovaném prostředí a navíc ve značném měřítku. Náš produkt už teď aktivně využívá přes 150 tisíc lidí denně a my se s pomocí AI snažíme pokrýt úplně celý životní cyklus právního případu. Od chvíle, kdy dokumenty poprvé přistanou právníkovi na stole, přes analýzu tisíců stran až po samotnou přípravu podkladů k soudu. Stavíme autonomní systém, který funguje jako neúnavný právní asistent.
