Bez aury, bez osobností, bez výsledků. Mě Sparta neztratí, nastupující generaci fanoušků ale klidně může
Tomáš Rosický je ikona, která se nekritizuje snadno. O to víc bolí, že jeho Sparta nemá osobnosti, výsledky ani emoce, kvůli kterým se na ni chodí.
Baví vás články CzechCrunche?
Vídejte je na Googlu častěji.
Sparta se mi v posledních měsících vzdálila nejvíc za celou dobu, co jí fandím. A podle toho, co vnímám, nejen mně. Snad poprvé jsem vědomě vynechal zápasy, na které jsem při troše logistické snahy jít mohl. Nejsem na to hrdý, ale těch důvodů, proč teď na Letnou jít, je kromě samotného rudého srdce fakt málo. Po reprezentační pauze zase budu zpátky, jenže ještě nedávno by takové uvažování bylo nepředstavitelné. Mě ani drtivou většinu současných fanoušků Sparta neztratí. Bojím se ale, že může relativně snadno ztratit ty, kteří mají přijít po nás.
Jsem vděčný, že jsem zažil zlatou éru Sparty z konce devadesátých let a začátku nového tisíciletí. Tehdy byla naprostým fotbalovým hegemonem a vyhrávala jeden titul za druhým. Byl jsem teprve někde na prvním stupni základní školy, když mě táta na Letnou poprvé brával, ale tu auru si přesto pamatuju a nikdo mi to nevezme. A když dnes mladému sparťanovi řeknete, že je tu nějaký Jiří Novotný, který sám získal se Spartou čtrnáct ligových titulů (za sedmnáct sezon!), musí si klepat na čelo. Dnešní optikou je to úplná šílenost, až se tomu těžko věří.
Lidé jen pár let mladší než já ani nastupující generace to neměli šanci zažít. Tátové jim o tom můžou vyprávět, můžou si o tom číst, ale ten zážitek je nepřenositelný. A právě tady Sparta podle mě hodně hazarduje. Kam v nejbližších měsících nebo nejpozději letech stočí kormidlo, může mít dalekosáhlé důsledky. V ideálním případě zavelí správným směrem, ale taky se může za pár let probudit a zjistit, že jí část minimálně jedné generace fanoušků úplně utekla. Je totiž mimo jiné z čeho vybírat, což se také změnilo.
Stávající fanoušci většinově neodejdou. Tak to ve fotbale ani nefunguje. Fanoušci tu vždy budou déle než hráči, trenéři a vlastně všichni ostatní, včetně majitele. Ze Sparty se ani nestane klub druhého sledu, který přestane lidi zajímat. Pořád to bude historicky nejúspěšnější klub v Česku s obrovskou základnou, která funguje se značnou setrvačností. Ale i tu je třeba dál systematicky zpevňovat. Mladší generace totiž fungují jinak.
Víc než samotný fotbal sledují všemožný obsah kolem a je mnohem těžší si je zaháčkovat. Kdo nevěří, ať se někdy zajde podívat na trénink fotbalové akademie, kterou rozjel Bořek Dočkal a ve které jsou zapojení i Tomáš Vaclík a další úspěšní fotbalisté, a co se tam děje, když dorazí například youtuber Mich Sako. Mladí kluci mají jasno, kdo je zajímá víc. To není kritika, to je realita dnešní doby. A mělo by to být téma pro každý sportovní klub, který si chce v „nové době“ udržet relevanci.
Současná Sparta nevyvolává žádné emoce, tedy ne ty, co bychom chtěli.
Pro novou generaci může být stále těžší se se Spartou ztotožnit, i když si mnozí budou myslet, že se nic nemění a všechno to utáhne významná historie a hvězdy nad logem. Klub se sice k mladším fanouškům snaží dostat i mimo hřiště, ať už songem Letná s Rohonym a Manenem, nebo módními kolekcemi s Footshopem. Bez výsledků a osobností na hřišti to ale nestačí. A nepochybně to chce přidávat i další tituly, o tom žádná. Jak moc na nich záleží, je vidět na hokeji.
Hokejová Sparta čeká na titul od roku 2007 a její představitelé otevřeně říkají, že by jim extrémně pomohl, nejen sportovně, ale právě i u fanoušků. Úspěch na sebe nabaluje další vlnu zájmu. S kamarády si dodnes posíláme fotku z holešovické haly, na které jsme jako čtrnáctiletí vyfocení s mistrovským pohárem. My jsme ho zažili. Pamatuju si jako malý kluk bájná klání se Vsetínem i dobu, kdy byla Sparta silná značka i díky titulům. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že to bude na tak dlouhou dobu naposledy.
Fotbalová Sparta bez titulu tak dlouho není. Dvě nedávné mistrovské sezony s Láďou Krejčím v čele byly fantastické. Od té doby se ale vydala na cestu, která – pokud z ní nesejde – může nejprve velmi nenápadně, ale ve výsledku výrazně ovlivnit její další vývoj. Když Jan Vacek z Kudy běží zajíc v srpnu napsal na síti X, že „určitá nadřazenost a aura vycházející z historických úspěchů je pryč“, vzbudilo to velké vášně. Už tehdy jsem to vnímal podobně. A po pár měsících mám pocit, že mu dává za pravdu víc a víc sparťanů.
Nálada v našem táboře není ideální. Výsledkově je to zoufalé. Sparta je v lize čtvrtá a na první Slavii ztrácí osm bodů. Z posledních sedmi zápasů vyhrála jediný a z poháru ostudně vypadla s Baníkem. V létě přitom vyměnila prakticky celý kádr, sportovní ředitel Tomáš Rosický přivedl jedenáct nových tváří. A z Letné tehdy znělo, že do toho Spartě nikdo nemá co kecat, protože ví, co dělá, a že to dělá dobře. „Já tady nejsem od toho, abych někoho uklidňoval. Co se děje na sociálních sítích, nemohu řešit,“ vzkazoval Rosický na startu letní přípravy.
Nastartujte svou kariéru
Více na CzechCrunch JobsUkázalo se, že realita je dramaticky jiná. Narazili jsme. Neznamená to, že všechno bylo jen špatně a že se žádný z přestupů neměl udělat, ale dohromady to vůbec nefunguje a neladí. To vidí každý, kdo se na fotbal Sparty letos dívá střízlivýma očima. A navíc v kádru prakticky nejsou osobnosti, za kterými bychom jako fanoušci mohli jít. Je jedno, jestli jsou to Češi, nebo nejsou. Chybí hráči, se kterými bychom se mohli ztotožnit. Současný kádr nepůsobí jako Sparta, kterou známe a kterou chceme – plná silných person, sebevědomá, zdravě arogantní, přirozeně respektovaná.
Je to klišé, ale fotbal je o emocích. A byť žádný hráč nikdy nebude větší než klub, persony typu Láďa Krejčí potřebujete na hřišti i pro lidi v hledišti. O to těžší to je, když se podíváme, kdo za vším stojí. Na Tomáše Rosického nechce žádný sparťan házet špínu. Dodnes si pamatuju, jak jako mladík před protilehlou tribunou udělal sólo po pravé straně, dopředu, dozadu, obešel několik hráčů a všichni mu tleskali. Bylo jasné, že to bude hvězda. Je to ikona, modla. Mně tehdy bylo asi osm, ale nikdy na to nezapomenu. Tak se buduje fanouškovství.
Ani Briana Priskeho nechce sparťanský fanoušek prvoplánově kritizovat. Jenže dánský kouč je pouhým stínem toho fantastického trenéra, který po svém prvním nástupu vrátil titul na Letnou a druhý rok ho obhájil. Teď už jsou jeho kroky, ale především výroky, bohužel neobhajitelné. „Způsob, jakým hrajeme a jakým se hráči v posledních týdnech prezentují, mi ale dělá radost,“ pravil po poslední prohře s Bournemouthem v Evropské lize. Já proti tomu jen připomenu již zmíněná fakta: v posledních týdnech Sparta vyhrála jediný zápas ze sedmi. Víc není třeba říkat.
Samozřejmě mě řada fanoušků ukamenuje s argumentem, že by se mělo na stadion chodit pořád stůj co stůj. A já s tím souhlasím. Chodili jsme na Letnou, když tam bylo pravidelně maximálně pět, šest tisíc lidí, nestály se fronty na pivo ani na klobásu a atmosféra byla zoufalá. Chodili jsme i za Andrey Stramaccioniho. Byl to úplně šílený projekt, ale aspoň něčím lákal. Jenže současná Sparta nenabízí prakticky nic. Nevyvolává žádné emoce, tedy ne ty, co bychom chtěli.
Navíc to nevypadá jako problém, který se vyřeší jedním dobrým zimním přestupem nebo změnou formace. Znovu otočit celý kádr je spíše nepravděpodobné, takže těžko soudit, jaká je cesta ven. Věřím, že lidé na Letné pracují, snaží se s tím něco dělat a nekašlou na to. Jenže vedení Sparty je tradičně zavřené za dveřmi a vyjádření dává málo. A když už nějaké vyjde, je minimálně rozporuplné a jednoznačně pozitivní injekce do žíly to není.
Naposledy se Tomáš Rosický obšírně rozpovídal na konci září v rozhovoru pro klubový web. Sparta byla po čtvrtině sezony sedmá. „Začátek proto musíme hodnotit jako špatný, nikdo s ním není spokojený,“ řekl tehdy a dodal, že od fáze po reprezentační přestávce očekává zlepšení. Od té doby přišlo ono vyřazení z poháru s Baníkem a zlepšení se nedostavilo. Jak to chce otočit teď, zatím nevíme. Rozbor, který je potřeba, by si měla udělat především Sparta sama. A ideálně nám říct, jestli je se současnou situací v pohodě. Fanoušci totiž úplně v pohodě nejsou.
