David Štádlík už odmalička rád pracoval se dřevem, přesto předtím, než se mu začal věnovat naplno, strávil několik let v korporátu. Svůj řemeslný um zlepšil u mistrů v Kanadě a Austrálii a v Česku základy jeho budoucí firmy začaly vznikat až v době, kdy zjistil, že na trhu není vhodný nábytek na jeho svatbu. Díky spojení lásky ke dřevu a designu proto následně založil firmu Wooden World, prostřednictvím které dnes zásobuje desítky akcí vintage nábytkem, jenž si sám vyrábí.

Proč se věnuje právě dřevu, jak se jeho byznys rozrůstal a co ho vlastní podnikání naučilo? I na to jsme se ptali v rozhovoru pro CzechCrunch, ve kterém David Štádlík nešetřil upřímností.

Davide, dovolím si začít trochu pichlavou otázkou. Máte doma nějaký nábytek značky IKEA?

(Smích) Mám.

Mířím k tomu, zda něco, jako je IKEA, kvůli své práci považujete za příliš konvenční věc. Pohrdáte nějak obyčejným nábytkem?

Ne, vůbec. Lidé, kteří nemají čas čekat na výrobu nebo nemají jasnou představu a nechtějí investovat tolik peněz, do Ikei jdou. I já jsem vyráběl sezení na naši terasu a došli jsme k názoru, že je moc masivní. Nakonec jsme vzali nějaké, co měli v Ikei.

Dnes se živíte prací se dřevem, ale kariéru jste začínal trochu jinak. Jak jste se začal zajímat o dřevo?

Hrál jsem si se dřevem od malička a komické je, že tlouct hřebíky do dřeva mě učila už moje babička. Když si moje manželka, tehdy ještě přítelkyně, prodloužila svůj pobyt v Austrálii, rozhodl jsem se opustit korporát a nějakou dobu cestovat. Odjel jsem tehdy do Kanady, kde jsem strávil skoro rok a částečně si splnil svůj sen. Nastoupil jsem totiž do firmy Topnotch Woodworking, která vyráběla nábytek na zakázku a postupně mi dodala cit pro detail, který mě doteď provází při výrobě.

Odešel jste z korporátu i proto, že tam bylo něco špatně?

Taky. Pracoval jsem v korporátu předtím, než jsem odjel do Kanady a následně do Austrálie, a když jsem se vrátil, tak jsem se do korporátu vrátil znovu, ač jsem nechtěl. Na začátku mě ta práce opravdu bavila a naplňovala, ale postupem času to úplně vyprchalo.

O jakou práci se jednalo?

Dělal jsem pro jednu stavební spořitelnu. Měl jsem na starosti HR marketing a mnoho dalších oblastí. Pak se ale změnilo vedení a s jeho vizí jsem se nedokázal ztotožnit, tak jsem nakonec odešel. Už při práci v korporátu jsem ale začal tvořit Wooden World.

„Nikdy po nás nezůstal nepořádek, který standardně zůstává po českých řemeslnících.“

Uvádíte, že jste měl možnost učit se od mistrů v Kanadě a Austrálii. Co vás to naučilo? V čem jsou dál?

Mně se v Kanadě líbil jejich přístup k lidem a zároveň přístup lidí k práci. Mnohem víc si v těchto zemích cení ruční práce a myslím, že už jsme v tomto ohledu dále i v Česku. Když jsme někam přijeli dělat zakázku na míru, nikdy po nás nezůstal nepořádek, který standardně zůstává po českých řemeslnících. Dům, do kterého jsme přijeli, byl po našem odjezdu ještě lépe uklizený než předtím. Nikde jsme nic neodřeli, a když už, tak jsme to hned opravili. V Austrálii jsme jednali stejně.

Jak se člověk „jen tak náhodou“ dostane k firmě na druhé straně světa? Měl jste nějaký kontakt?

Vůbec ne. Do Kanady jsem jel vesměs na blind. Měl jsem domluvené akorát bydlení a abych se na začátek rozmluvil a našel nějaké přátele, přihlásil jsem se na měsíc na školu. Pak jsem začal hledat práci s tím, že jsem věděl, že chci dělat něco se dřevem. Představoval jsem si, že se naučím dělat sruby, ale nakonec mě to zaválo k výrobě nábytku. Moje dosavadní zkušenosti je vesměs nezajímaly. Jde jim stejně o zručnost. Jdete tak do firmy na zkoušku a když se osvědčíte, nechají si vás. Tak to probíhalo v Kanadě i Austrálii.

A jak po návratu ze zahraničí vznikl samotný Wooden World?

Aniž by se ještě jednalo o Wooden World, tak jsem začal někdy v roce 2015. Kořeny sahají do doby, kdy jsme se tehdy ještě s přítelkyní vrátili ze zmíněných cest, začali plánovat svatbu a museli řešit nábytek. V Austrálii jsem dělal na různých společenských akcích a viděl jsem, jak tam vypadají dekorace a vybavení, ale u nás existovaly v té době jen pivní sety a plastové stoly a židle.

Přítelkyně říkala, že se jí takový styl vůbec nelíbí, a chtěla, abych něco vyrobil. Tak jsem začal se stoly, dekoracemi, slavobránou a oddávacím stolkem. Lidem se výsledek líbil natolik, že přišli s tím, ať výrobky ze dřeva zkusím prodávat. Já ale tehdy neměl ani dílnu, takže mě čekala dlouhá cesta.

Po návratu ze zahraniční jste tedy zjistil, že v Česku je nabídka vybavení a dekorací na podobné akce poněkud bídná. Jak je široké vaše aktuální portfolio? Co všechno děláte?

Wooden World mám rozdělený na dvě sekce. Co mě nejvíce baví, je pronájem věcí, které si sám vyrábím a vymýšlím. Ať už se jedná o stoly, lavice, bary nebo dekorace. Druhá část je výroba na zakázku.

Co z těchto dvou segmentů je pro Wooden World významnější?

Určitě pronájem. Nechci říct, že je výroba druhořadá, baví mě, když vymýšlíme s klienty něco designového, ale přes léto se soustředím hlavně na půjčování.

Když pronajímáte, přiděláváte tedy nějaký nábytek navíc?

Pravidelně. Se zvyšující se poptávkou musím řešit i větší počty vybavení.  Současně s tím musím řešit opotřebení nábytku, ale vzhledem k tomu, že je vyrobený ze dřeva ve vintage/rustikálním stylu, jakési „nešetrné“ zacházení mu přispívá na autentičnosti. Nevadí mi tedy, když se stůl lehce odře, jen ho pak musím přebrousit, přelakovat a může sloužit dál. To se stoly z dřevotřísek nebo plastu prostě nejde.

Když jsem začínal, tak jsem nedokázal dostatečně poučit klienta, jak má s nábytkem zacházet nebo jak ho skladovat. Stalo se, že jsem půjčil deset stolů a dvě třetiny se vrátily zkřivené, protože zmokly a byly špatně skladované. Tyto kusy už nešlo narovnat, takže jsem je musel rozebrat a vyrobit nové.

„Nevadí mi, když se stůl lehce odře.“

Kolik jste měl vlastně doteď zákazníků?

Doposud se jednalo řádově o desítky klientů, cíl pro příští rok už jsou stovky. Na začátku jsem si říkal, že bych do pěti let chtěl mít největší půjčovnu v Praze na dřevěný nábytek. Sice půjčovny jsou, a dokonce s nimi i spolupracuji, ale vidím, že jejich sortiment je všelijaký a na dřevo se nikdo nespecializuje. Zatím se nenašel nikdo, kdo by mi tvořil konkurenci, což je, musím zaklepat, fajn.

Specializujete se na určitý region v Česku nebo se podíváte kamkoliv?

Do minulého roku jsem dopravu moc neřešil a vozil nábytek za svým osobním autem na vozíku. Letos bych už bez dodávky poptávku uspokojit nedokázal. Najezdil jsem teď za tři měsíce devět tisíc kilometrů, protože jsem opravdu rozvážel skoro všude. Doprava vázne hlavně směrem na východ. Lidé totiž jsou ochotni zaplatit za pronájem, ale draze jim vychází doprava. Proto se vždy snažím klientovi pomoct, aby nemusel platit tolik, a řeším takový případ přes firmu, která v Česku má velkou půjčovnu a občas mají svoz do Brna a dál.

A co suroviny? Kde je berete? Například dřevo nebo třeba i provazy, kterých jsem si všiml u vašich stolů.

Mám různé dodavatele a pořád zkouším, protože kvalita dřeva v Čechách je kolikrát bídná.

Takže odněkud dovážíte?

Vybírám si hlavně dodavatele u nás. Mám svého truhláře na Šumavě, od kterého občas beru dřevo. Některé materiály si zase nechávám rovnou upravovat na míru, jiné si upravuji sám.

V tuto chvíli řešíte tedy hlavně pronájem nábytku na svatby?

Svatby jsou část, ale samozřejmě řeším i firemní akce, večírky a různé další akce. Letos bylo zhruba 40 procent půjčovaného nábytku na svatby, zbytek pak firemní akce.

Říkal jste, že jste na začátku neměl ani vlastní dílnu…

Když jsem začínal s nábytkem na naši svatbu, vyráběl jsem ho u mého strýce v areálu bývalé diskotéky. Následně jsem si pronajal sklad v Chrášťanech a fungoval jsem na 36 metrech čtverečních, kde jsem musel mít uskladněný materiál, hotové výrobky a současně výrobu, takže se na všechno pořád prášilo. Musel jsem samozřejmě nakoupit pily, aku nářadí, odsávání, ale ani dnes nemám dílnu vybavenou jako klasický truhlář. Navíc se za něj ostatně nepovažuji, a ani nemůžu, jelikož nejsem vyučený.

„72 procent tvoří zákazníci, kteří měli za letošní sezónu více než dvě objednávky.“

O jak velkém projektu se vlastně bavíme? Celou firmu pořád děláte sám?

Ano, kompletně. Konkrétní čísla vám neřeknu, ale meziroční nárůst klientů mezi roky 2017 a 2018 je 67 procent. Celých 72 procent tvoří zákazníci, kteří měli za letošní sezónu více než dvě objednávky.

A stačí vám kapacity? Stíháte?

Minulý rok jsem měl kolegu, který shodou okolností taky přijel z Austrálie. Musím říct, že s ním byla situace pohodlnější, ale na druhou stranu jsem ještě nenašel žádnou osobu, která by byla pro moji práci tak nadšená. V dnešní době je dost těžké najít vůbec nějaké lidi. Já ale ani nepotřebuji vyučeného truhláře. Stačí chlap, kluk, možná i žena, který nebo která má nadšení a šikovné ruce.

Pomýšlel jste na nějakou expanzi, ať už produktovou nebo geografickou?

Produktová řada se stále rozšiřuje a nyní je na výběr více než třicet dřevěných produktů k pronájmu. Jednou z novinek je třeba dubový sud, který má uvnitř zařízení na propan butan a nahoře lávové kameny. Jde z něj plamen, jedná se o designovou záležitost a vypadá moc pěkně. Jen musím v tomto případě ještě zkrouhnout náklady.

Kdybych tedy potřeboval na firemní akci pět stolů, lavice k nim, plus nějaké dekorace, kolik by mě celá zakázka stála?

Odhadem byste se vešel do deseti tisíc, bráno i s dopravou. Sety stolů a lavic dle mého názoru nevychází draze. Vidím, že trh si je žádá, a můžu napřímo říct, že firma, která se mnou spolupracuje, je dokáže pronajímat ještě dráž.

Sledujete v oblasti práce se dřevem nějaké trendy?

Stále se objevují nové věci, mně se aktuálně hodně líbí práce s epoxidem, takže přemýšlím, jak bych s ním mohl kombinovat dřevo. Další možnosti jsou třeba železo, rezavý plech a tak dále, což jsou prvky, které už mám zakomponované například v mém baru.

Co se týče geografické expanze, přemýšlel jste, že byste začal dodávat mimo Českou republiku?

Uvidíme, já se ničemu nebráním, ale zatím na zahraniční expanzi moc nemám myšlenky. Chtěl bych v první řadě pořádně obsáhnout český trh, ale je možné, že se nějakým směrem posunu, protože firma NFCP, se kterou spolupracuji, právě expanduje do Německa.

Když se podíváte zpětně, jaká byla vůbec největší překážka, kterou jste v době začátků firmy překonával?

Je potřeba říct, že nebýt podpory a tolerance mé manželky, asi bych mou práci už dnes nedělal. Když můj záměr zjistila mamka, byla vyděšená a nevěřila, že mě půjčování a tvorba nábytku může uživit. Dnes už ale vidím, že se investovaný čas i peníze vrací.

Foto: David Štádlík, Wooden World